Jan Bílý: Láska, vztahy, konstelace (Wuwejův zápisník)

obálka Láska, vztahy, konstelace Tentokrát se ve své knize Jan Bílý soustředí na lásku a vztahy. Jako ve všech ostatních vychází ze zkušeností se systemickými konstelacemi, které sice záhadně, ale překvapivě přesně dokáží ukázat dynamiku systému a vztahů klienta. Podtitul „Partnerství jako možnost růstu a transformace“ naznačuje koncipování celé knihy, je složena ze tří dílů – „Jak se sejít“, „Jak dojít do hloubky“ a „Jak zůstat – ‚Sacred intimacy‘“.

Po nezbytném úvodu, kde autor stručně představí co vlastně vůbec jsou konstelace, jak se dělají a jak je zapisuje, tedy začínáme dílem „Jak se sejít“. Počátky vztahů a jejich souvislost s konci předchozích, s rozchody, to, co ve vztazích vězní naše srdce (černá klec, zlatá klec, černozlatá klec), proč čekáme na prince nebo princeznu...

„Čekání na prince (nebo na princeznu), který se jednoho dne zjeví a bude tím pravým, je jedním z nejméně produkticních způsobů trávení životního času. V pohádkách se toto čekání vyskytuje poměrně často: Šípková Růženka čekala ve své trním obrostlé věži sto let a Sněhurka proležela v křišťálové rakvi blíže neurčenou dobu. Čekání je pasivní, a proto bývá většinou přiřazováno k ženskému principu – prostě čekej, až on přijde. Buď trpělivá. Spi. Nech to na něm, nech to na osudu.
Možná, že toto pohádkové čekání má (alespoň v pohádkách) hlubší rituální význam. V praktickém životě však vede k frustraci, k depresi a ke snížení chuti do života. Na rozdíl od zázračně spících pohádkových bytostí totiž během čekání stárneme a naší fyzické atraktivity pro prince a princezny pomalu, ale jistě ubývá. Podívejme se tedy na faktory, které vedou k nečinnosti a dlouhému čekání na něco, co konečně ovlivní náš osud zvenčí.
Čekám na něco, co nemohu rozpoznat.
Čekám na něco, co neexistuje.
Čekám na nevhodném místě.
Čekám v nevhodném čase.
Čekám vědomě na něco jiného, než na co čekám (a co přitahuji) podvědomě.
Čekám na partnera (partnerku), ačkoliv chci být sama (sám).“ (Str. 38)

A také popis tří druhů lásky – závislostní, smluvní a hluboká a důvěrná láska.
(Více o nich najdete v článku o Deidově knize Intimní splynutí)

Druhý díl už nás zavádí do hloubky a seznamuje s archetypy, komplexy a složitostmi, které si v sobě neseme. Metafora dvou ledovců, které se přibližují, ale když už jsou nadosah, začnou na sebe narážet jejich pod vodou skryté (a mnohem větší než ty viditelné) části a bránit jim v dalším sblížení, je velmi názorná. Dozvíme se o konceptech vnitřního muže a vnitřní ženy, o oblíbených pohádkách a jejich zpodobnění životních příběhů, o intimitě, sexu a problémech („Když jóni nechce – ‚noci s nepřítelem‘“, „Když lingam nechce – pestrost květinek“) nebo o tom, jak by uprostřed řeky emocí měl stát ostrov prezence.

„Karty mě přivedly na něco, co jsem dosud neviděl: na mého malého kluka kdesi hluboko uvnitř. Na toho, který se snaží pomáhat i tam, kde to nejen že nejde, ale kde je to i smrtelné. Ženský princip znamená brát. A dávat život, samozřejmě. Jenže jako pavoučí černá vdova po kopulaci samečka prostě sežere, zrovna tak se ženský princip nestará o to, jestli se muži daří dobře, když dává, nebo ne. V tom je záludnost šestky kalichů: Dítě není dospělý muž. Ve vztahu nejde pomáhat, když člověk zůstane malým klukem. Ten, protože se snaží pomoci a nemůže, nemá šanci zůstat v hlubokém vztahu déle než pár měsíců nebo let – když má štěstí. Potom uteče on, rozejde se s ním partnerka, nebo jeden z nich těžce onemocní.“ (Str. 77)

Třetí díl „Jak zůstat – ‚Sacred intimacy‘“ už probírá konkrétní syndromy, které brání v rozvíjení vztahu (Syndrom zlatého zubu, Syndrom bohyně Kálí), radí jak se z nich vymanit („Tyto dynamiky odkrýt, pochopit a prožít“), mluví o souvislosti partnerství a spirituality a o tom, jak v sobě navzájem vidět boha/bohyni.

„Někdy se stává, že jeden z partnerů pozici otce nebo matky přijme. Mnoho mužů v partnerství tuto pozici vyhledává, zatímco u žen je (alespoň podle mých zkušeností s konstelačními klienty) počet těch, které se rády stavějí do role matek svých partnerů, podstatně menší. Přijetím pozice rodiče vůči svému partnerovi se totiž stáváme ‚většími‘, a partner, je-li s rozdělením rolí spokojen, se stane ‚menším‘. Být ‚větší‘ a ‚menší‘ je základním mechanismem objevujícím se v rodinných konstelacích nebo v konstelacích jiných celků, které jsou uspořádány hierarchicky. ‚Větší‘ vždy energeticky podporuje ‚menšího‘, jinak řečeno ‚dává‘ menšímu, který ‚bere‘) a tato podpora zavazuje ‚menšího‘ k loajalitě a k úctě. Proto je přijetí faktu, že rodiče jsou ‚větší‘ (dali nám život, ať už nás později vychovávali jakkoliv), krokem, který nám umožní postavit se do síly vycházející z této hierarchie a užívat si podpory předků (k tomuto tématu viz např. knihu Berta Hellingera Skrytá harmonie lásky)
Náš partner by však – systemicky viděno – měl stát na stejné úrovni s námi. Pokud budeme mít děti, budou ‚menšími‘, náš partner je ale ‚stejný‘. Když ovšem vklouzneme do role náhradního rodiče, pak ‚větší‘ partner bude chřadnout, až uschne – neboť ‚větší‘ partner podporuje energeticky svého ‚menšího‘ partnera, ale ‚menší‘ nepodporuje jeho. Pozice otce je v partnerství totožná s pozicí zachránce matky – a recipročně je pozice matky totožná s pozicí záchránkyně otce.“ (str 57)

Sotva jsem recenzi dopsal, mám chuť přečíst si knihu znovu – neklamné znamení, že (mi) má co říct. A tak nezbývá, než ji doporučit. Ostatně, s Janem Bílým nejspíš chybu neuděláte u žádné z jeho knih (a některá temata z této vyšla samostatně (Co se stalo s Popelkou po svatbě, Vidím v tobě boha, vidím v tobě bohyni).

nakladatelství Maitrea, Praha 2008, ISBN 978-80-903761-9-9, cena 275 Kč

Jan Bílý: Láska, vztahy, konstelace

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv