Speciál časopisu Přežít z léta 2025 má tentokrát poměrně široký rozptyl témat, moderní prepperství může být totiž leccos – jak tvrdé přežití někde v přírodě, tak příprava na obtížnou budoucnost investicí do nouzových platidel. Na stovce stran se tedy podíváme mimo jiné na:
Petr Kukal, kterého známe především jako básníka (zkuste sbírku Bůh mezků), zabrousil do jiného žánru a vydal sbírku povídek. Próza pro něj není úplně nová – napsal dva deníky (Deník muže ve středních letech a Deník boomera), krátkými momentkami doplnil sbírku básní O jablko lehčí ráj a v publikaci Píseň o vodě v textech rozvíjel motivy Ettlerových akvarelů. S povídkami ale debutuje.
Hned na začátek musím říct, že jsou výborné. Po formální stránce
Asi jsem ovlivněný, protože jsem nedávno dočetl Vybíjenou, ale připadá mi, že je tady to nejlepší z někdejšího Vieweghova stylu. Lehkost a čitelnost, psychologie z drobností. Sentiment a ironie, za kterými se ukrývá lítost, nenaplněná touha nebo stárnutí.
Jak název knihy napovídá, povídky zpracovávají místa nějakým způsobem divná, nepatřičná. Všechny jsou tematicky více či méně tajemné, mají atmosféru – a podařené pointy.
Upgrade z Fedora 43 na 44 byl bez jediného problému, a to na všech třech strojích, kde ji provozuju (desktop, notebook, server). Ani se mi tomu nechce věřit.
Záznam postupu pro archivní účely:
Komiksové zpracování vztahu s narcistním manipulátorem velmi přesvědčivě ukazuje, jak takový „úraz“ vypadá. Jak neuvěřitelně působivý má začátek, kdy je všechno pohádkové,
jak později začne opadávat pozlátko:
Pardubické školy je sedmý díl informační brožury AB-Zet Pardubicka, kterou vydává Klub přátel Pardubicka a Společnost pro rozvoj Pardubicka. Celá série je pojatá velmi široce, od přírody přes architekturu až po – především – historii.
První díly, včetně tohoto z roku 1999, vycházely ještě černobíle, což samozřejmě fotografiím spolu s většinovým rozměrem cca 6 x 9 cm škodí.
Po úvodu následuje čtyřstránková historie pardubického školství, po ní seznam školních kronik a pamětních knih, a pak už jsou jednotlivé školy. Je zajímavé sledovat, jak jsou v jednotlivých etapách všechny školy stejné. Neorenesanční paláce ze začátku 20. století, činžáky z padesátých a šedesátých let, letištní terminály ze sedmdesátých:
Z fotky to není moc poznat, ale tenhle brouk je opravdu nepřehlédnutelný. Tělo měřilo určitě tři centimetry, tykadla další dva přidala. Na wikipedii píší, že může být velký až 45 mm!
Je to tesařík piluna nebo také piluna obecná. Vedle kožovitých krovek s podélnými žebry a štítu s výraznými postranními zuby jsou typickým znakem pilovitá tykadla, která mu také dala jméno. Dá se podle nich i rozpoznat, jestli jde o samičku (má 11 článků) nebo samečka (12 článků):
Giacomo Casanova nebyl ani zdaleka pouhý proutník – byl to vzdělaný spisovatel, diplomat, cestovatel a také dobrodruh. O svou pověst milovníka a svůdce se zasloužil především vyprávěním Historie mého života, kde o milostných dobrodružstvích mluví velmi otevřeně. Dílo je to rozsáhlé, podle Wikipedie první dvanáctisvazkové (!) vydání o šesti stech stránkách vyšlo v německém překladu v Lipsku; v češtině vyšlo několik svazků v roce 1911, ale vydání je neúplné.
Tahle kniha zahrnuje úplný počátek, tedy narození, dětství a studium, začátek (a selhání) církevní kariéry, krátkodobý vstup do armády a cesta do Cařihradu, návrat do Benátek a živení se hraním na housle v orchestru. Pak se šťastnou náhodou – záchranou života bohatého šlechtice – stal adoptivním synem senátora a vyšvihl se opět do vysoké společnosti. Ovšem opakované aféry, hráčská vášeň a svádění žen ho několikrát donutily k útěkům i nejrůznějším podvodům. Po posledním velkém kousku, kdy tahá za nos dva hlupáky a pomáhá jim, za tučnou odměnu, pochopitelně, s magickým mečem vyzvednout ukrytý poklad, kniha končí.
Jde o velmi malou část, maximálně do roku 1750 (Casanova se narodil 1725, tedy do jeho pětadvaceti let), každopádně je to sled velmi čtivých historek, které jako by vypadly z Dekameronu. Každá kapitola začíná úvodním shrnutím, např. 25. kapitola:
Pan di Bragadino mi dává ponaučení. Potkávám zoufalou dívku a nacházím pro ni útočiště. Za pomoci svých přátel zachraňuji její čest a získávám od ní sladkou odměnu. (Str. 175)
Podle výzkumů skoro každý druhý Čech praktikuje něco z alternativní spirituality. Ateisté rozhodně nejsme, je to jen skepse k organizovaným církvím a klasickým náboženstvím. Nauky jsou ale velmi neuchopitelné, rozptýlené, většinou bez pevných organizací, sahají od lekcí jógy přes krystaly, reiki, tarot, meditace až k celým světonázorovým systémům. Přesto o českém esoterismu obvykle víme málo.
Dva redaktoři deníku Alarm se rozhovorům a svědectvím o životě v takovém prostředí věnovali dlouhodobě, a sesbírali často drsná svědectví. Ale ačkoliv by se dalo snadno ukazovat, v čem se ezoterici pletou, vysmívat se nebo jimi pohrdat, nebylo by to ani přínosné, ani zcela fér.
Jenže spirituální potřeby lidé nemají proto, že by byli hloupí nebo si chtěli ublížit. Některé otázky života standardní věda ani běžná racionalita zodpovědět zkrátka nemohou. Když jde o nemoc, smrt nebo existenciální krize, racionální vysvětlení můžou být najednou k ničemu. Chtěli jsme proto také popsat, jak spiritualita v podobných situacích pomáhá.
Kouzelný spirituální svět je pro mnoho lidí navíc plný radosti. Hledat a nacházet významy ve snech, vizích, meditacích nebo v každodenním prožívání je do velké míry povznášející. Synchronicity se dějí každému z nás. Všechno je možné. Alternativní spiritualita může být hravá, zábavná a veselá, může pomáhat utužovat přátelství i vztahy v rodině. Může člověku dát smysl v momentech, kdy nic jiného už smysl nedává. (Str. 11)
O poctivém pojetí celé knihy svědčí i úvodní dva příběhy z normalizačního Československa. První o Rudolfovi představuje hlavně Vlastimila Marka, renesanční osobnost tehdejšího undergroundu, hudebníka, duchovního člověka, zenového buddhismu, propagátora New Age… (přečetl jsem od něj kde co, ale asi ještě v době před blogem, takže tu mám jen dvě knihy). Druhý příběh pak ukazuje, že zkoumání ezoterních principů proniklo i do oficiálního soukolí – existovala Psychoenergetická laboratoř při VŠCHT v Praze, reakce vědy na postmoderní devadesátky bylo založení spolku Sisyfos.
(1997, A4)
Obrázek už tu byl jako součást pohledu do archivu kreseb 1997. Název je nový; čtenářské návrhy na pojmenování můžete vidět tamtéž.
Garfieldův světonázor netřeba s každou knihou představovat – je to spánek, jídlo, zápas s váhou, ignorování myší a týrání psa Odieho na všechny způsoby.
Zkrátka typická kočka.
Ještě jsem zapomněl na Garfieldův postoj ke svému majiteli. Ten je trochu rozkolísaný; převážně je ironický, Garfield Jona otevřeně zesměšňuje, komentuje jeho neúspěchy i inteligenci.
Iva Pekárková v roce 1985 emigrovala do Rakouska a následně do USA. Tam se živila jako sociální pracovnice (zaměstnankyně agentury GEEL pro pomoc práce neschopným lidem), řidička taxíku, barmanka. Do Čech se vrátila v roce 1997, je publicistka, překladatelka a spisovatelka.
Šest miliard Amerik je velmi svérázný průvodce po Americe viděné takříkajíc zevnitř. Díky tomu, že tam autorka skutečně roky žila, a také díky jejímu nadšení, nezdolnosti a trochu bezhlavému vrhání se do zážitků, je opravdu mimořádný. Rozbíjí naivní představy, strhává klišé (jen výjimečně něco potvrdí) a rozhodně neukazuje turistickou líbivost. Žádné památky a atrakce, ale každodenní život, rozdíly v mentalitě, kulturní šoky.
(...)Ehm, a s tímhle se soutěží jak? 🤔️

(28. 2. 2026)
Kdyby vás zajímalo, jak se v jiných jazycích nazývá knihomol.
„Bookworm“ refers to larvae that damage books and avid readers. Other languages use metaphors like reading horse, book friend, book eater, or letter smitten.
https://mapologies.com/bookworms/
(Boost)
Mizerná Lhota je zapadlá vesnička, poslední výspa civilizace. Jen pár chalup, kovárna, hospoda – a i ta se uživí nejspíš jen díky tomu, že tudy procházejí skupinky dobrodruhů mířící do divočiny. Tentokrát je ale návštěva jinačí – přijíždí velký (a jaksepatří namyšlený) čaroděj. Od prvního okamžiku je nepříjemný každému, s kým se potká, ale zdá se, že tu něco (nebo někoho?) hledá.
„Vida, to je příjemné překvapení. Jistě za ním zajdu. Možná je to dokonce ta pravá osoba, která mi pomůže s mým malým problémem. Nejsem tu náhodou, jak vás už určitě napadlo. Hledám jistou… věcičku.“
(...)
V Obrazu Doriana Graye popisuje Oscar Wilde zvláštní žlutou knihu, která je uchvacující, perverzní a otevírající obzory a která dokončí to, co lord Henry začal – Doriana definitivně zkazí. Na to jsem byl pochopitelně zvědavý; že se jedná o Huysmansovu knihu jsem se dočetl v Temné múze. Symbolické je už to označení, „žlutá kniha“ – tak byly totiž v pařížských knihkupectvích balené závadné nebo nemravné knihy, aby byl kupující hned upozorněn. V Británii dokonce vycházel časopis The Yellow Book.
Hlavním hrdinou, tedy spíš antihrdinou, je šlechtic Jean des Esseintes. Je slabý, přecitivělý a neurotický. Život v Paříži, plný salónů, umělců, společenského života i milostných dobrodružství se mu znechutil natolik, že prodal svůj majetek a uchýlil se na venkov. Koupil si odlehlý dům ve Fontenay a se dvěma starými sluhy se do tohoto útočiště skryl. Aby se plně věnoval svým představám a zbylým vášním, začal už samotným vybavením domu – má speciální tapety, koberce, každá místnost je jiná a má jiné barevné ladění, například jedna je zařízená úplně jako lodní kajuta se vším všudy včetně barevného kulatého okna. Je to uzavřený mikrosvět.
(...)Jakým způsobem píšu články pro blog a co k tomu používám jsem tu už popisoval, ale velmi stručně:
(...)
Čtvrtý příběh trochu vybočuje, protože tentokrát Jasmína nepátrá po záhadě ve svém okolí, místo toho jede s mamkou na týdenní prázdninový pobyt v domku na břehu moře.
Hlavní je ale atrakce „Tajemný zámeček – 100 záhad“. Každý návštěvník dostane obálku s náhodně vybranou záhadou a má za úkol hledat indicie a záhadu vyřešit.
(...)
V knižním rozhovoru zmínil soudní lékař František Vorel, že je spoluautorem učebnic soudního lékařství. A jak mě téma zaujalo, logicky jsem těmito učebnicemi pokračoval ve studiu.
U učebnice dost dobře nemá smysl pokoušet se o nějakou analýzu nebo zhodnocení, můžu snad jen konstatovat, že je psána velmi přístupně a srozumitelně. A vypíšu pár zajímavostí, které jsem si označil (a které by mohly zaujmout i někoho dalšího).
(...)
V minulé části byl svět zachráněný a původce toho všeho chycený. Jenže! Ukázalo se, že jeho plán měl záložní variantu – pokud nezbaví svět všech mocných bytostí a nezastaví jeho koloběh, pokud nesvrhne Boha, bude destrukce stejně pokračovat a povede ke zničení… úplně všeho.
„Já ale vím víc, řekl jsi to. Je to provázané v minulosti, připravoval jsi to staletí. Určitě jsi přišel na něco, co by nakonec hrálo do tvých karet. Znám tě, řekla bych dobře, možná víc, než si myslíš. Schoval jsi klíče, viď? Pokud to nepůjde otevřít, tak to uvolní sílu, která bude burácet tak dlouho, dokud nezničí vše. Nevynechá poslední zrnko písku a nastane nic.“ (Str. 31)
(...)
Seriál Wednesday od společnosti Netflix v režii Tima Burtona zaznamenal mimořádný úspěch – a není divu. Hvězdné herecké obsazení, kongeniální Jenna Ortega v hlavní roli, vtipnost, napětí i celé prostředí školy „vyvrhelů“ Nevermore v kontrastu se světem „normálů“, to je zkrátka fascinující.
Nejvíc ovšem Wednesday, která absolutně odmítá konvence, je mimořádně inteligentní, ale společensky poněkud neobratná, neustále zachovává kamennou tvář…
(...)