Wuwejův zápisník

Po Deníku farářky, ve kterém Martina Viktorie Kopecká nechala čtenáře nahlédnout do (kondenzovaného) roku zážitků a poznámek, přichází s mnohem hlubším, citlivějším a intimnějším tématem. Kniha je opravdu zpověď; v dlouhém rozhovoru s Tomášem Novotným prochází události ze svého života, duchovní služby (ale i terapie) a zasazuje je do kontextu víry. Propojuje duchovní a běžný život a hledá místo, které víra zaujímá v moderní společnosti, mluví o kázání, modlitbě. S čím se v církvi potýká:

Stále hodně lpíme na minulosti, nemáme touhu prozkoumávat současné výzvy. Nevzděláváme se v psychologii a dalších oblastech, ani já nevím, jestli bych si jako farářka dokázala poradit například s tématem trans­genderu. Je to téma, ve kterém panuje mnoho domněnek a mýtů, místo abychom využili nových poznatků a výsledků bádání. Abych si dokázala poradit s příběhem člověka, který se necítí správně ve svým těle, musím si přece to téma nejprve nastudovat. Protože v Bibli o tom vůbec nic nenajdu.

Jak můžu jako farář odsoudit lásku dvou lidí stejného pohlaví jenom kvůli tomu, že v Bibli o tom nic není, a pokud ano, tak v tom smyslu, že to je hříšné, nesprávné a proti Bohu. Biblický text ale vzniká v nějakém kontextu, míří k tomu, že lidská sexualita je posvátné území vztahu, kam nepatří násilí, sex jako prostředek manipulace a vydírání, orgie či bezuzdnost.

Jako farářka strádám z nedostatku vědomostí o současném světě. Ano, vždy můžu člověka odkázat na odborníka, ale kromě odborné rady může potřebovat duchovní provázení. A jak můžu doprovázet člověka, jemuž nejsem schopná porozumět? Nepřinášíme soudobá témata do kontextu víry a tím podle mě stagnujeme.

Ale ať už mluví o čemkoliv, pochybnostech, vyhoření i svém vlastním coming outu, její slova jsou prodchnutá nadějí a důvěrou v Boha, který ji provází.

Pokračování příspěvku

Tohle je jen takové povzdechnutí.

Je to tak rok, co mě občas začal zlobit Firefox. Spustil se, a místo aby ukázal homepage, pořád na něco čekal, desítky sekund, spíše minuty. Chvíli mi trvalo, než jsem si všiml, že je to vždy po jeho aktualizaci, a pak už jsem v přehledu procesů identifikoval, že je to restorecon:

Konkrétně příkaz:

Pokračování příspěvku

Nejedná se o knihu, ale o soubor 32 meditativních karet doprovázených brožurkou velikosti A6 s výkladovým textem. Při jejich tvorbě autorka vycházela ze svých zkušeností s arteterapií, meditativní malbou a také s tarotem. Pracovat se s nimi dá stejně jako s jinými výkladovými kartami, vybírat kartu pro daný den, podpořit v rozhodování apod.

Důležité ovšem je, že předlohou každé karty je obraz, a některé jsou opravdu nádherné. Ostatně proto jsem si také celou sadu koupil a prohlížím si ji jako obrázkovou publikaci.

Jemné, rozplývavé pastelové tóny, snová atmosféra i symbolika. Momentálně se mi nejvíc líbí tahle Poutnice (název obrazu):

Pokračování příspěvku

V rozsáhlé eseji s podtitulem Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality? mluví Bob Kartous o tom, jak moc je české školství zastaralé, nepřipravené na moderní svět a neschopné reagovat na změny, které jsou převratné a u nichž osvědčené postupy selhávají.

Ukazuje se na mnoha různých příkladech (digitální sociální sítě, distribuce a dostupnost informací a jejich vliv na diskurs, dostupnost sexuální stimulace, zábavy, mísení kulturních vlivů, změna v sebepojetí jako digitální entity atp.), že tato nová dimenze je epochální výzvou člověku. Na její řešení ale není možné jednoduše aplikovat historické poučení, jelikož takové neexistuje. Snahy hledat je jsou jen intelektuálnějším pojetím odmítnutí faktu, že jsme překročili existenciální milník a že jsme tím vystavení úplně nové situaci. (Str. 210)

Ne že by snad ve školství nebyly pokusy to změnit, o moderním ŠVP a zaměření na klíčové kompetence jsem tu psal už před dvaceti lety, jenže jakákoliv taková reforma na českém školství ztroskotává. Nejen že je zkostnatělé, je navíc i sebereprodukující.

Havel, autoři Bílé knihy, autoři koncepce rámcových vzdělávacích programů a dalších pokusů o změny v českém vzdělávacím systému se překvapivě nikdy příliš nezamýšleli nad tím, zda je vlastně něco z toho, co navrhují, možné prosadit na té nejdůležitější úrovni, tedy přímo ve třídách českých škol. Asi předpokládali, že učitelé prostě pochopí jejich dobrou vůli a úmysl, pedagogicky je uchopí a s radostí se pustí do stavby mostu k trochu jiné budoucnosti. Ale ti to prostě a jednoduše neudělali. Původní skryté kurikulum v naprostém rozporu s novým zadáním, profesní skupina odrážející poněkud jiný než vůdčí a tvůrčí archetyp, demotivace rostoucí se ztrácející se sociální půdou pod nohama, drolící se formální autorita školy, konfrontovaná s přechodem k liberálnímu pojetí výchovy v rukou rodičů, kteří si jako pohrobci totality také více-méně musejí nejdřív vyzkoušet, co to vlastně ten liberalismus a demokracie znamená. Dodnes to velká část české společnosti nechápe. Týká se to pochopitelně i učitelů a rodičů. (Str. 63)

Pro jednadvacáté století potřebujeme rozvíjet kritické myšlení, digitální kompetence, adaptabilitu, pružnost (resilienci). Nepodléhat náhražkovým lákadlům (Kartous používá přirovnání cukry a kybercukry, tedy online lákadla stejně atraktivní, závislost způsobující a ve své podstatě škodlivé, jako rafinovaný cukr v potravě). Riziko tohoto povrchního uspokojování má přesah do společnosti a může vést až k rozpadu demokracie. Ostatně dědictví totalitárního myšlení přetrvává dodnes.

Pokračování příspěvku

Světlo a stín, zhmotněné do zprohýbaného baldachýnu, se vznáší nad prostorem. Sklípková klenba, vrchol klenebního umění.
(na hradě Pernštejn)

(6. 8. 2024)

Sto nejlepších fotografií z let 2012 až 2020 ukrajinského fotografa aktů Davida Dubnického opravdu stojí za investici. Fotografa už nějakou dobu sleduji a patří mezi naprosté špičky.

Každá jeho fotografie je zároveň příběh, propracovaný do posledního detailu. Str. 32, The dance:

Podívejte se na to prostředí, prastarý radiátor, vyšlapaná podlahová krytina, i ten walkman – vše naprosto sedí na dobu končící sovětské éry. A uprostřed ní, jako drahokam, září krása a mládí.

Pokračování příspěvku

Techniky přežití 2 je volné pokračování úspěšného speciálu z léta 2020. Je to opět směs článků s tipy, testy vybavení a ověřenými postupy. Vybírám namátkou z obsahu:

• Survival jaderného armagenonu neboli jak přežít jaderný výbuch
• Úkol dne: PŘEŽÍT! je rozhovor s armádním instruktorem Centra podpory speciálních sil o kurzech pro vojáky, zatímco Jak (ne)zničit sám sebe možná ještě zajímavější povídání se šéfem agentury Outdoor Survival.
• Talíř plný extrémů popisuje nezvyklé či nouzové potraviny, k obsahu článku Lidojedem z donucení snad ani nemusím nic dodávat, to už bude lepší zaměřit se na budování zásob trvanlivých potravin podle článku Boj s hladovým břichem.
• Dva a půl roku krvavého survivalu je reportáž o přežívání na válkou zmítané Ukrajině.
• Vítězové nad osudem jsou dechberoucí příběhy přežití, nechybí ani zábavný návod jak přežít apokalypsu nemrtvých – Zombie útočí.
• Záchrana nejen pro mobil rozebírá tipy na nejrůznější powerbanky.

Samozřejmě je to opět bohatě ilustrované:

Pokračování příspěvku

(1997, A4, pastelka)

Obrázek už tu byl jako součást pohledu do archivu kreseb 1997, název je nový (od Tribuna). Další čtenářské návrhy na pojmenování můžete vidět tamtéž.

Lucky Luke, pistolník a neúnavný strážce pořádku, muž, který střílí rychleji než jeho stín, doprovázený inteligentním a mluvícím koněm, v kovbojském klobouku a s cigaretou ležérně v ústech, se opět utká se svými nejvěrnějšími bandity – čtyřmi bratry Daltonovými.

Ti jsou jeden jako druhý, liší se pouze velikostí a inteligencí. Nejmenší a nejchytřejší je vůdce tlupy Joe, největší a nejtupější je Averell.

Pokračování příspěvku

Ladislav Zibura se do Santiaga vydal poprvé v osmnácti letech a byla to cesta, která mu změnila život. Tehdy to úplně netušil, ale ukázala mu svět, svobodu, zlákala k dalším dobrodružstvím – a změny se nabalovaly, vystudoval jiný obor, začal psát knihy.

Neovlivnilo mě jen dlouhé, většinou osamělé putování, ale také ostatní poutníci. V osmnácti letech jsem dostal příležitost mluvit s lidmi o generaci, dvě i tři staršími. Pocházeli z celého světa a pro příštích osm set kilometrů měli stejnou cestu jako já. Většina z nich prožívala nějaký zlomový okamžik svého života. Třeba se po mnoha letech rozhodli změnit práci, potřebovali se vyrovnat s úmrtím někoho blízkého nebo zrovna odešli do důchodu. A všichni usoudili, že právě teď nastal čas vydat se na pouť. Věřili, že jim cesta přinese odpovědi, smíření, nebo alespoň odpočinek. (Str. 10)

Pochopil, že na pouť se vydávají opakovaně, že se s něčím potřebují vypořádat, a že i on, až bude potřebovat, se sem vrátí. Ten okamžik nastal v roce 2021, 5. září. Po cestě letadlem do Paříže, vlakem TGV do Bayonne a lokálkou do Saint-Jean-de-Port stanul na začátku nejslavnější trasy, Camino Francés, s více než 770 km trasy před sebou.

Pokračování příspěvku

To jsou k nám hosti!
(7. 4. 2024)

Psát listy prosebné? Se představovat, kývat?
Ó, díky, díky, dík! A tisíckrát… Chci zpívat!
Chci smáti se, chci snít, být volný v každý čas
a bystrý míti zrak a pružný míti hlas,
a kdy je libo mi, si klobouk stranou dáti,
pro „ano“, „ne“ se bít a dobré verše psáti!
(Edmond Rostand: Cyrano z Bergeracu)
(14. 6. 2024)

Celý příspěvek

Hesse byl vnímán především jako prozaik a jeho poezie stála v pozadí – psal ji ale celý život. Nesnažil se nijak vybočovat po formální stránce, navazoval na tradici sahající až ke Goethovi. Básně Hesse chápal jako reakci na nějaký prožitek nebo pocit, ve kterém se s ním duše vyrovná a se čtenářem se o něj podělí. Zachytil pomíjivost:

Vír života se stromu smetá
mi po listu list,
ty mámivá kniho světa,
jak syt jsem tě číst,
jak syt jsem tebou a znaven,
jak opít mě dokážeš!
Z čeho dnes šlehá plamen,
je vzápětí lež.
Už brzy zachrastí
vítr nad mou lebkou,
matka se v starosti
sklání nad kolébkou.
(...)
(Pomíjivost, str. 74, Z let 1919-1928)

(...)

Celý příspěvek

Duchovno i psychosomatika mě zajímají, a tak jsem při výběru knihy příliš nepřemýšlel a rovnou ji hodil do košíku. Tudíž mi uniklo, že jeden z autorů je teolog a že cílem knihy je

(… ) představit fenomén psychosomatické terapie z pohledu křesťanské spirituality a psychoterapie. V kontextu spirituality půjde o přístup opřený o současné poznatky spirituální teologie, která se rovněž zabývá vztahem mezi duševním zdravím a tělesnou nemocí. V rámci psychoterapie budou potom představeny vybrané metody zacházení s traumatem a jeho vlivem na tělesné onemocnění. Vedle již známých poznatků přináší publikace jako nadhodnotu komparaci terapeutických metod se způsoby křesťanské meditace a svátostné terapie. (Str. 10)

(...)

Celý příspěvek

Že Google svými úpravami začal likvidovat malé weby včetně toho mého jsem si povzdechl už v lednu při dvacetiletém výročí. Prokliky prakticky zmizely:

Celý příspěvek

Pac je bílý štíhlý kocourek, Pussy je šedivá kulatá kočka. Jsou jako jin a jang, od pohledu protikladní – cynický přístup ke světu mají ale společný a ve vzácné shodě komentují všechno možné, co jejich autora napadlo. Od existenciálních poznámek přes lidi a jejich zvyky až po kočičí nadhled.

Celý příspěvek

Autobiografické vyprávění o tantrické cestě duchovního probuzení. Autorka popisuje svoji životní cestu od hledání spirituality (po zklamání z křesťanství, které přinášelo víc otazníků než odpovědí) a zmatků ve vztazích:

Postrádala jsem však ve svých vztazích nějaký duchovní rozměr. Pokud jsem potkala muže, kteří měli stejné duchovní názory, hodnoty a dlouhodobé cíle, byli s to rozeznat můj potenciál a chtěli, abych naplnila nejvyšší aspirace své duše, ukazatel atraktivity byl na nule. Moudří přátelé mi říkali: „Vždyť je to perfektní kluk!“ Moje odpověď ale zněla: „Jenže mě fyzicky nepřitahuje.“

(...)

Celý příspěvek

(říjen 2023, A4, pastelky)

Celý příspěvek

Verše Jana Hofírka jsem tu už zmiňoval, jako ukázku z knihy Šálek dál hřeje dlaně, tentokrát ale vydal celou sbírku haiku a senrjú (to jsou básně, které sice vyhovují formě haiku, ale liší se tematicky, nepopisují přírodu) – a je výborná!

Hlavně mě bavilo, jak moc se mu daří vytvářet onen haiku efekt náhlého prozření a exploze významů. Využívá často dvojznačnosti slov. Třeba tohle:

Celý příspěvek

Začínající autoři dělají často při popisu svých světů faktické chyby. Nechají koně pádit tryskem celý den, jejich hrdinové platí současnými penězi, v pohraniční pevnosti zapomenou na hradby a tak podobně. Jistě, ve fantasy se fantazii meze nekladou, ale popisovaný svět musí být konzistentní a uvěřitelný. Pokud jde o fantasy historickou, je podloženost naprosto nezbytná, odpovídat musí i zvyklosti, fungování společnosti a pohled na svět.

Pouze zdatnější, k tomu určená plemena dokáží běžet celý den (mongolští koně apod.), jinak to tak slavné není, zdatnější vydrží tři až pět hodin, mladší (do 3 let) hodinu až dvě.

(...)

Celý příspěvek

Před rokem jsem se věnoval opravě nejlepší klávesnice na světě (pořád to ještě drží) a zaarchivoval si sem první část tootů z roku 2023.

Celý příspěvek