Wuwejův zápisník

Aneb Vtipy nové doby přinášejí výběr toho nejlepšího, co se objevilo a objevuje na sociálních sítích. Vtipkování, sarkasmus, slovní hříčky se lavinovitě šíří a přispívá k nim prakticky každý a byla by škoda tento proud nezachovat. Mimochodem hvězdička na konci titulu je označení pro poznámku pod čarou, která zní kromě těch, co můžou jíst cokoliv, aniž by přibrali, a je to jeden z poněkud smutnějších vtipů z obsahu. Ale pravdivých – takové osoby si dobré ráno nezaslouží!

Vtipy jsou rozdělené do tematických oblastí:

• Šampon s kofeinem /welcome drink/
• Miluju tě, kulíšku! /o lásce/
• Game ovar /hříčky/
• 1 + 1 = 69 /o sexu/
• Ne, ty vole /naštvané/
• Nechceš se večer vidět? /on a ona/
• Vygoogluj rybu /sítě a technologie/
• Alfa sumec /o mužích/
• Volal ti Shrek! /filmy a seriály/
• Moje holka je jasnovidka /o ženách/
• Jsem nadýchaný /nadváha/
• Počkej, až se narodí! /o dětech/
• Chmelové smoothie /alkohol/
• Pyžámko s prasátkem /o manželství/
• Evangelium podle Lidlu /konzum/
• Aloha děloha /o sexu 2/
• H2OMG /o bohu/
• A tu prichádzam ja… /slovenské/
• Ještě pět minut /američtí vědci/
• Jak rozplakat elektrikáře /černý humor/
• Cibule zvoní /o práci/
• Máš na míň /moudra a afirmace/
• Ten pocit… /hnutí duše/
• Opravdu dobrý koláč /hardcore/
• Prodám chameleona! /smíšené zboží/
• Bonus: Vypelichaná čumajzna /oldies party/

Uf, když jsem obsah začínal opisovat, myslel jsem, že je kratší. Těch vtipů je v knize docela dost. A některé jsou vážně povedené, místy jsem se musel smát nahlas. Nejvíc mě bavily sarkastické poznámky v sekci Ne, ty vole:

Pokračování příspěvku

Sexuální magie, tedy využití energie a přitažlivosti sexuálních aktivit k magickým cílům, má v evropské historii dlouhou tradici – a tohle je asi první kniha, která ji systematicky mapuje. Ukazuje, jak se proměnila od středověkého strašáku a kacířství přes cestu ovládání až k symbolu osvobození a emancipace moderního člověka. Ty ostatní (a historické) aspekty ovšem stále zůstávají v pozadí, nehledě na neustálé riziko komercionalizace (viz Kup si svou revoltu). Kdo jde touto cestou, musí se mít na pozoru, aby to nebyla jen další forma úniku nebo konzumu.

(A autor, který se do takového bádání pustí, si může snadno zničit akademickou kariéru i sexuální život, jak sám s humorem popisuje v předmluvě.)

Pokud si to shrneme, moderní sexuální magie vyvěrá ze dvou velmi odlišných proudů západní náboženské imaginace. První z nich je převážně fantastická, ale pozoruhodně trvalá noční můra o sexuální bezuzdností a černé magii, které se pojily takřka s každou heretickou skupinou od bakchantek až po čarodějnice. Obvinění ze sexuální nevázanosti vznášená proti nim byla převážně záležitostí mimetické projekce vlastních fantazii, strachů a tužeb vládnoucího řádu, které se zračily v zrcadle těchto marginalizovaných skupin. (… )

Líčení tohoto druhu jsou sice z velké části smyšlená, nicméně druhý proud vyživující moderní sexuální magii Ize historicky doložit snadněji.

Jedná se o velmi starou tradici procházející napříč evropským esoterismem od starověké řecké magie přes gnosticismus, kabalu, renesanční alchymii až po raně moderní mystiky, jako byl Swedenborg. Ve všech těchto tradicích existuje úzké spojení mezi duchovní mocí a sexuálním spojením, zdá se však, že v žádné z nich nenalézáme ani stopu po orgiastickém chování, nemravnosti, černé magii nebo explicitním použití pohlavního styku jako nástroje dosahování magických účinků. Každá z těchto tradic v nějakém smyslu usilovala o osvobození nebo svobodu – typicky však šlo spíše o duchovní svobodu než o svobodu morální, společenskou nebo politickou.

V každém případě platí, že se během devatenáctého století začaly tyto dva proudy stále více slučovat a mísit, vznikla tak plodná, složitá a hluboce ambivalentní vize sexu a magie v západní imaginaci. (Str. 82)

Kniha je rozdělená do kapitol podle hlavních směrů nebo etap, které jsou zároveň chronologické. Jejich obsah jsem nechal shrnout ChatGPT a protože se jí to docela pěkně povedlo, rovnou si to ocituji:

Pokračování příspěvku

Jakmile jsem se trochu oklepal z upgradu serveru, navázal jsem náhradou rotačních disků ve své pracovní stanici. SSD na systém mám od začátku, ale pro /home byly dva terabajtové disky tenkrát trochu moc drahé, navíc jsem už jeden klasický měl a chtěl ho dál používat. Teď už to ovšem chvílemi dost brzdí…

Takže jak to s přechodem šlo? Rozhodně líp než se serverem, ale na začátku stejně bylo jedno překvapení. Na řadiči jsem měl ještě volné místo, přidal jsem tedy první SSD, restartoval – a přivítal mě rozbitý systém!

Pokračování příspěvku

Kytice je další z klasik povinné školní četby, navíc značně hororová, takže jsem ke čtení přistupoval opatrně. A opět jsem byl příjemně překvapený, jednak tím, že sem tam nějaká balada dopadne i dobře, jednak kvalitou některých veršů.

K obsahu – dobrý konec mají Poklad, Záhořovo lože, Zlatý kolovrat a dokonce i Svatební košile, to jsem si opravdu nepamatoval – měl jsem za to, že na náhrobcích nebyly jen roztrhané kousky oblečení… Jiné jen fakticky popisují smutné události nebo činy (Kytice, Štědrý den), dvě řeší dohnání k trestu (Holoubek dožene k utopení vražedkyni, v Dceřině kletbě naopak matka dožene k smrti dceru, která zabila své novorozeně). Skutečně děsné jsou Polednice a Vodník, sekundují jim dvě pověsti o polovičním životě Vrba a Lilie. Dějově vybočují závěrečná proroctví, soubor šesti věšteb nazvaný Věštkyně – tam není žádný příběh, jen vize.

Ve Wikipedii píší, že v původním vydání byly tematicky podobné básně uspořádané symetricky od středu knihy:

1. Kytice – 13. Věštkyně: Vlastenecké básně s výrazným prvkem lidové slovesnosti vytvářející rámec díla. Buditelský motiv
2. Poklad – 12. Dceřina kletba: o porušení vztahu matka – dítě. Motiv mateřské viny
3. Svatební košile – 11. Vrba: proměna člověka v umrlce a vrbu, možnosti návratu mrtvého. Motiv vampyrismu
4. Polednice – 10. Vodník: zasahují nadpřirozené bytosti. Postavy běsů
5. Zlatý kolovrat – 9. Záhořovo lože: námětem je vina, vykoupení a pokání. Pohádkový motiv
6. Štědrý den – 8. Svatojánská noc: o lásce a smrti; svědomí. Motiv kouzelných dnů (Svatojánskou noc nikdy nedokončil)
7. Holoubek: tato balada odděluje starou tvorbu od nové a stojí ve středu sbírky
(zdroj Wikipedia)

Mně ale připadala blízkost i jiná, něco jsem naznačil v úvodním odstavci, ještě doplním například časové zrcadlení Svatební košile (strašidlo o půlnoci) a Polednice (strašidlo v poledne), vina a trest v Záhořově loži (odpykaná) a Holoubkovi (ztrestání se), život ženy svázaný s přírodou (Vrba a Lilie).

Pokračování příspěvku

Nulorožec je na první pohled detektivka, ale natolik svérázná a protkaná nejrůznějšími přesahy, že je to především postmoderní mix. Ale mimořádný a velmi zábavný, jak už to u Stančíkových knih bývá.

Základní zápletka je jednoduchá, ve speciální chovné stanici pro nosorožce firmy Rhinnocent, tzv. nosorožíně, dojde k tragédii. Při záhadném požáru nejenže všechny chované nosorožice shoří na popel, ale zemře i noční hlídač. Vyšetřování dostane na starost inspektor Libor Lavabo, velmi svérázný policista s množstvím intelektuálních koníčků – sbírá unikátní knihy, bydlí ve staré věži trafostanice, ve sklepě má tajnou elektrokřesťanskou kapli, libuje si v požitcích erotických, jídelních i nápojových. Vizte kupříkladu kousek z jeho alkofilozofie:

Tvrdý alkohol se nepije pro chuť ani pro radost, i když to někdy taky. Tvrdý alkohol se pije jako rituální autodestrukce. Koneckonců je to buněčný jed. Hoří oranžovým plamenem, dezinfikuje rány, nakládají se do něj dvojhlaví hadi a podobné preparáty. Opilectví je aktem existenciálním. Piják páchá sebevraždu, aby se ujistil, že žije. Sám sobě je zároveň Mefistofelem i Markétkou, zmijí i Orfeem, Sethem i Isidou. Alkoholem je rozmetán na atomy. Zažije smrt, sveze se na Cháronově loďce přes řeku Styx do podsvětí. Bloudí mezi duchy zemřelých a potkává svoje předky, kteří mu vyjevují hrůzná rodinná tajemství. A ráno podstoupí znovuzrození v porodních bolestech opice. Patří k nim nezvladatelný třas končetin, střídající se návaly zimy i vedra, svalové křeče a úporná bolest hlavy, kterou nerozežene ani vědomí, že je to pouze bolest fantómová, protože v mozku nejsou žádná nervová zakončení, a tudíž nic necítíte, ani když se vám skrze závity prohryzává brouk Mozkožrout.

To však není zdaleka všechno. Pravidelné požívání alkoholu člověka vzdaluje věcem pomíjivým, jako je rodinný život, hromadění majetku nebo pracovní kariéra, a přibližuje těm věčným: múzické inspiraci, šíleným láskám, porozumění podstatě vesmíru a bytí. U muzikantů je jaterní cirhóza nemoc z povolání. Básník nepiják je oxymóron: Zbortěné harfy tón, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, abstinujícího poety verš.

Vyšetřování zdárně postupuje – až do zlomu, kdy se objeví nesmyslné zprávy z patologie, od hasičů a především se na rozkaz vyšších míst případ uzavírá a Lavabo si může vybrat mezi výpovědí a přeložením do Mostu.

Pokračování příspěvku

(září 2024, A4)

Komiks, který jsem si přečetl s velkým zájmem, ale pořád úplně nevím, co si o něm myslet. Obratně totiž mezi realistické epizody míchá příběhy mysteriózní – a nakonec se obě linie překryjí, takže přestává být jasné, co z toho vlastně byla skutečnost a co vize nebo halucinace.

V první epizodě „V díře“ vidíme dva americké vojáky ve vietnamském zeleném pekle, kteří diskutují co si mysleli a na co se těší. Johnny chce obyčejný život, vezme si Penny, pořídí si pár dětí, budou mít dům, práci… „Šikulka Penny“ zatím žije čím dál divočejším životem květinových dětí. Když otěhotní, dítě si nechá, střídá ale partnery a aktivistické činnosti, divoké večírky – a malá Monika mezi tím nějak přežívá.

Ve světlejších okamžicích Penny založí obchod se svíčkami, Svíčky od Moniky. Nadějně vypadá chvíle, kdy potká Johnnyho, který o ni pořád ještě stojí… to už vypadá na svatbu! Kdyby ovšem v Penny nepřevládla jeji sebedestruktivní tendence, nesbalila všechny věci, Moniku neodvezla k babičce a nezmizela.

Moničin další život byl tím vším ovlivněn, včetně záhadné příhody komunikace s mrtvým dědečkem, a tak, když později zbohatla a nakonec síť obchodů se svíčkami prodala, pustila se do pátrání. Jediná stopa byla pradávná brožurka sekty Průlom.

Pokračování příspěvku

Tuhle knihu vydanou 2009 jsem si musel koupit z nostalgie po svém záhadologickém období (které bylo tak o deset let dříve). A přečetl jsem si ji až teď, notně uleželou v zásobníku knih. Vyplývá z toho jedna nepříjemnost – všechny „aktuální“ informace jsou dost pozadu…

Většina textu se zabývá třemi nejvýznamnějšími relikviemi, souvisejícími s Ježíšem Kristem.

První je Turínské plátno, do kterého byl údajně zabalen, než jeho tělo během zmrtvýchvstání zmizelo.

Toto Plátno je kus lnu čtyři metry třicet šest centimetrů dlouhý a metr deset široký, tkaný vzorem šupinový kepr, který byl obtočen v podélném směru kolem těla, jež zakrýval. Nachází se na něm zaprvé krevní skvrny v přední části hrudníku a zad pocházející od člověka bičovaného, ukřižovaného, jehož bok byl probodnut kopím a hlava propíchána trny. Zadruhé je na něm otištěn obraz onoho těla zepředu i zezadu. Tento obraz je negativ, to je známo od té doby, co Plátno vyfotografoval v roce 1898 advokát Secondo Pia. Navíc je trojrozměrný, jak to prokázala NASA a francouzský fyzik Yves Saillard: při intenzivním zaměření na daný bod lze zrekonstruovat jeho reliéf. Problémy vyvstanou ve chvíli, kdy si uvědomíme, že řečený obraz vznikl působením monochromní a povrchové oxidace celulózy v tloušťce čtyřiceti mikrometrů. Aby se takovým způsobem dalo tisknout na látku, bylo by potřeba výboje několika milionů voltů během miliardtiny vteřiny, jak tvrdí Centra atomových studií v Los Alamos a v Gif-sur-Yvette. Takže si raději namluvíme, že jde o stopy potu, malbu na bázi oxidu železa, o tření basreliéfu nebo o fotografii ze 14. století, abychom shrnuli různé postoje stoupenců středověkého padělku, k nimž se ještě vrátím. (Str. 17)

Pokračování příspěvku

Nepochybně rouhavý, pohledem zvenčí ale silné přitakání životu a touha po lidskosti, je tenhle zoufalý Otčenáš sestry Františky z knihy Petry Dvořákové Návrat:

Otče náš, jenž jsi na nebesích…
posvěť se jméno tvé, ale nežádej si mou oddanost…
přijď království tvé a dej mi skutečný domov…
buď vůle tvá, ale nech mi tu moji…
chléb náš vezdejší dej nám dnes
a dovol mi nasytit se každodenností, po které toužím…
a odpusť nám naše viny,
ale dej, ať můžu žít v tom, čemu se tady říká hřích.

Průřez tvorbou a sbírkami Františka Hrubína je velmi reprezentantivní a erudovaný. Závěrečný komentář Ivy Málkové zabírá přes sedmdesát stránek, v první části Dobové kontexty vytváří mozaiku z citátů dobových ohlasů, recenzí a komentářů a ukazuje, jak byl Hrubín vnímán a přijímán. Druhá část komentáře pak prochází chronologicky sbírky, knižní vydání i proměny (rozšíření, přepracování, vyřazení básní apod.). Naopak neobsahuje kritické zhodnocení; celkový obrázek o autorovi a jeho básních si tak musí čtenář udělat sám.

Počáteční sbírky jsou melodické, lyrické, téma zrození i smrti, hledání harmonie (roky vydání jsem doplnil z Wikipedie).

• Zpíváno z dálky (1933)
• Krásná po chudobě (1935)
• Země po polednách (1937)

Později se lyrika prohlubuje víc do duchovna (Hrubín je řazen mezi katolické básníky).

• Včelí plást (1940)

Tohle je první z jeho sbírek, která mě opravdu oslovila, obsahuje krásné verše a rýmy. Město v úplňku, obestřené spánkem i smrtí:

(...)
Na moje čelo kladeš místo spaní
kamenný jas ó moci nadzvednout
ten mramor světla z pahorků a strání,
než sesypou se domy jako troud!

A nebe k jaru dýchá celou zemí,
až na místo, jež zvápenatělo,
až na tvé město, Svatý pod věžemi,
kterýs tu čekal, až se dochvělo

vlnění řeky nad zmučeným tělem.
Nevěrné mrazí v srdci vyhořelém,
jim skrojek země svatojánské ztvrd

a zvou tě aspoň na kraj srdce svého.
Bdím s jejich hrůzou tam na konci všeho
a vrásky mé si obkresluje smrt.
(...)
(Str. 120, Město v úplňku, sb. Včelí plást)

Pokračování příspěvku

Podnikatel Aleš Hlavinka je nekompromisní, zhýčkaný, využívá všechno a všechny, jede v drogách, alkoholu a milenkách… A na oslavě svých 42. narozenin na svém luxusním (zlatém) WC málem zemře. Když se jakž takž vzpamatuje, objedná se k celostnímu lékaři Hnízdilovi, který mu naordinuje klid, koníčky, předá k fyzioterapeutce a výživové poradkyni, a co se týče vztahů a sebepřijetí, svěří jej do péče kolegy, specialisty na V.I.P. případy, Pavla Plyšatého řečeného PéPé. Ten ho vezme na měsíční cestu do Maroka i k sobě samému. Aleš vzpomíná na dětství a kamarádství, vypráví – a zároveň čelí skutečnému světu. Tolik zážitků…

Není divu, že ho to změní. Po návratu miluje všechny a všechno, chce všechno změnit a napravit – jenže ani tohle není ta pravá cesta. Jeho realita ho brzo zase semele.

Celý příspěvek

Motýlice obecná
#foto

(20. 7. 2024)

První praktické vyzkoušení programování v Pythonu:
- nainstaloval jsem Visual Studio Code ve flatpaku,
- stáhl v něm plugin pro Python,
- vytvořil v něm projektový adresář,
- napsal Hello World ...

a dalších půl hodiny strávil hledáním, proč mi proboha nefunguje zkratka ctrl+f5 na spouštění!

(Javu už dávno neumím, tak jsem se na takové to domácí skriptování rozhodl naučit python.)

Celý příspěvek

Pod dojmem krásných ilustrací Babičky jsem – po krátkém období vzdoru – pochopil, že si kompletní vydání všech Kašparových knižních ilustrací potřebuji koupit.

Sice nevím, kam přesně ho umístím, kniha má 33,5 x 25 x 4,5 cm, 800 stran a asi čtyři kila, ale… prohlížení je zážitek.

Celý příspěvek

Aleš Palán má talent k nalézání silných témat a příběhů. Po samotářích (vizte Raději zešílet v divočině) přichází s novinkou „Tahle kniha ti změní život“ – souborem rozhovorů s lidmi, kterým konkrétní kniha obrátila život vzhůru nohama. Natolik jimi otřásla, pomohla změnit bydlení, partnerský život, přístup k řešení problémů nebo je dokonce osvobodila.

Jsou to „Rozhovory o nečekané síle čtení“, jak zní podtitul, a často je to opravdu síla – ty životní osudy a zvraty! Hned ten první, o dívce, která utekla z domova kvůli sexuálnímu zneužití a skončila jako prostitutka z donucení… uf. Asi nepřekvapí, že kniha, která jí pomohla se z toho všeho vytrhnout, je Coelhovo Jedenáct minut.

Celý příspěvek

(1997, A4, tužka)

Celý příspěvek

Nepraktovy obrázky z oblasti erotiky současné i minulé vznikaly během let jako ilustrace řady článků, publikací nebo kalendářů. Jejich výběr opatřil textovým výkladem Radim Uzel a výsledkem je tento encykopedický obrazový slovník.

Rozdělený je do tří oblastí; Sex a trocha historie nás provede od Adama (vyhnání z ráje) přes biblická, antická, středověká, dálněvýchodní témata až po dvacáté století. Jedna ukázka obrázku k příběhu o Lady Godivě a její nahé projíždce (a také o původu anglického slovního spojení „peeping Tom“):

Celý příspěvek

Mnoho let byl Peter Wohlleben běžný lesník, který vnímal les a stromy především perspektivou jejich materiální užitnosti. Přírodu samozřejmě miloval odmalička a chtěl ji chránit, ale o stromech a jejich životě věděl jen málo. Pohled se mu začal srovnávat, až když začal provázet turisty a sdílet jejich nadšení nad starými, křivými stromy. Přestal hledět jen na kmeny a jejich (tržní) kvalitu. A také začal objevovat bezpočet zázraků.

První, který popisuje, je nález prastarého mechem porostlého bukového pařezu, jehož dřevo bylo stále živé, možná už stovky let. Bez kmene, listů, bez chlorofylu a fotosyntézy! Jediné vysvětlení je, že ostatní stromy v jeho okolí ho zásobují. Vědecký výzkum v pohoří Harz prokázal, že se to skutečně děje, že jedinci téhož druhu a porostu jsou v kořenech propojeni, jak volně pomocí podhoubí, které je obaluje, tak přímými srůsty. Výměna živin jako sousedská pomoc je patrně pravidlem.

Celý příspěvek

Viděli jste někdy, jak sršeň loví motýla? Vrhla se na něj, zakousla se kusadly a strhla ho na zem.

Celý příspěvek

Jak jsem hledal nějakou diplomku k Oněginovi, zabývající se překryvem s autorovým životem (viz Eva Ludvíková: Interpretace díla A. S. Puškina Evžen Oněgin a zrcadlení autorova života na pozadí příběhu), narazil jsem i na tuto analýzu pohledem ruského formalismu.

Ruský formalismus, jiným názvem také ruská formální škola, byl literárněvědné a estetické hnutí působící v Rusku mezi lety 1915–1930 a podílel se na něm Moskevský lingvistický kroužek a Petrohradská společnost pro studium básnického jazyka (OPOJAZ). Mezi hlavní představitele patřili Roman Jakobson, Viktor Šklovský a Boris Ejchenbaum.

(...)

Celý příspěvek

Když už jsem si Oněgina přečetl podruhé, chtěl jsem ještě nějaký hlubší vhled a více informací. Nešlo přehlédnout, jak moc se autor do díla vkládá, jak komentuje postavy, říká že se s nimi setkal a kde, zkrátka prolínání s jeho životem bylo evidentní. Diplomová práce Evy Ludvíkové se přímo na toto téma soustředí.

Jedinečnou část díla zaujímá zrcadlení autorova života na pozadí příběhu, jak už sám název napovídá. Puškina téměř nepřetržitě vidíme mezi řádky. Vnímáme jeho pocity, nálady, později smutek, bolest, únavu. Dává nám nahlédnout do svých životních osudů, se zanícením hovoří o rodném Rusku, o svém mládí, o přátelích, kteří jako děkabristé zemřeli, nebo byli posláni do vyhnanství, mluví o těch, kteří ho již opustili. V díle se ovšem promítá také v postavách samotných, převážně ho vidíme v postavě Evžena. Pozorným okem můžeme spatřit paralelu Puškinova a Evženova mládí. Vidíme také Evženův život v ústraní nebo i jeho putování po Rusku, které je v některých vydáních uveřejněno, což můžeme sledovat i v životě autora, který byl za své projevy sankcionován nucenými pobyty v cizině. Paralelou je také smrt Lenského. (Str. 44)

(...)

Celý příspěvek