(1997, A4, tužka)
Obrázek už tu byl jako součást pohledu do archivu kreseb 1997, název je nový. Další čtenářské návrhy na pojmenování můžete vidět tamtéž.
Rozdělený je do tří oblastí; Sex a trocha historie nás provede od Adama (vyhnání z ráje) přes biblická, antická, středověká, dálněvýchodní témata až po dvacáté století. Jedna ukázka obrázku k příběhu o Lady Godivě a její nahé projíždce (a také o původu anglického slovního spojení „peeping Tom“):
Druhá oblast je Sex a trocha fantazie a soustředí se na pověsti, sexuální přízraky (jako třeba Nahá Cecílie), čarodějnice a jejich obcování s ďáblem, upíry a upírky, ale také úpravy těla, touhy či fetiše.
Mnoho let byl Peter Wohlleben běžný lesník, který vnímal les a stromy především perspektivou jejich materiální užitnosti. Přírodu samozřejmě miloval odmalička a chtěl ji chránit, ale o stromech a jejich životě věděl jen málo. Pohled se mu začal srovnávat, až když začal provázet turisty a sdílet jejich nadšení nad starými, křivými stromy. Přestal hledět jen na kmeny a jejich (tržní) kvalitu. A také začal objevovat bezpočet zázraků.
První, který popisuje, je nález prastarého mechem porostlého bukového pařezu, jehož dřevo bylo stále živé, možná už stovky let. Bez kmene, listů, bez chlorofylu a fotosyntézy! Jediné vysvětlení je, že ostatní stromy v jeho okolí ho zásobují. Vědecký výzkum v pohoří Harz prokázal, že se to skutečně děje, že jedinci téhož druhu a porostu jsou v kořenech propojeni, jak volně pomocí podhoubí, které je obaluje, tak přímými srůsty. Výměna živin jako sousedská pomoc je patrně pravidlem.
Tímhle vyprávěním začne strhující jízda, jedno vysvětlení za druhým – proč některé stromy kvetou jen jednou za tři až pět let, že mladé buky ve stínu těch velkých jsou mnohem starší než se zdá, jaký mají stromy kodex pro tvar koruny (a proč), jaké výhody poskytuje symbióza s některými houbami
Jestliže je i přes veškerou pomoc stromu i houbě úzko, houba se radikalizuje, jak ukazuje borovice vejmutovka se svou partnerkou, lakovkou dvoubarevnou. Posledně jmenovaná dáma vyloučí ve chvíli, kdy se jí nedostává dusíku, do půdy smrtelný jed, takže někteří drobní živočichové, jako třeba chvostoskok, pomřou a uvolní dusík obsažený ve svých tělech. Stanou se tak nedobrovolným hnojivem pro společenství houby a stromu. (Str. 51)
Jak stromy udržují mikroklima a v čem se liší jehličnany od listnáčů, proč listnaté stromy shazují listí
Viděli jste někdy, jak sršeň loví motýla? Vrhla se na něj, zakousla se kusadly a strhla ho na zem.
Jestli mu rovnou neukousla hlavu jsem neodsledoval, ale chvíli se na zemi přetahovali.
Jak jsem hledal nějakou diplomku k Oněginovi, zabývající se překryvem s autorovým životem (viz Eva Ludvíková: Interpretace díla A. S. Puškina Evžen Oněgin a zrcadlení autorova života na pozadí příběhu), narazil jsem i na tuto analýzu pohledem ruského formalismu.
Ruský formalismus, jiným názvem také ruská formální škola, byl literárněvědné a estetické hnutí působící v Rusku mezi lety 1915–1930 a podílel se na něm Moskevský lingvistický kroužek a Petrohradská společnost pro studium básnického jazyka (OPOJAZ). Mezi hlavní představitele patřili Roman Jakobson, Viktor Šklovský a Boris Ejchenbaum.
A s použitím pojmů syžet a fabule (viz Umberto Eco: Šest procházek literárními lesy). Jedno z toho je samotný příběh, druhé jeho rozpracování literárními prostředky, sled kapitol. Schválně nepíšu který je který, protože v tom tápali i samotní formalisté!
Nebyla určena ani jednotná terminologie. Vygotský zastává názor, že syžet je materiálem díla, to znamená nějaký příběh, charaktery, vztahy nebo prostředí existující nezávisle na díle a fabule je básnicky zpracovaný syžet – různé formy ztvárnění, uspořádání tohoto materiálu v nějakém konkrétním díle. Syžet by se tedy podle Vygotského dal chápat jako konkrétní (původní) daný příběh. Fabule jako určitá forma, kterou se rozhodneme nějaké dílo vyprávět. Fabuli lze vlastně považovat za různé zpracování syžetu.
Ve své studii ale pracuje se syžetem a fabulí v duchu ruské formální školy, která zaujímá opačný názor, tedy syžet je formou a fabule materiálem díla (viz kapitola 2.3). Je důležité vědět, že všichni se shodují na tom, aby se tyto dva pojmy rozlišovaly.
To mě celkem dostalo – co to bylo za skupinu, když část z nich obrátila pojmosloví? Inu Rusko…
Když už jsem si Oněgina přečetl podruhé, chtěl jsem ještě nějaký hlubší vhled a více informací. Nešlo přehlédnout, jak moc se autor do díla vkládá, jak komentuje postavy, říká že se s nimi setkal a kde, zkrátka prolínání s jeho životem bylo evidentní. Diplomová práce Evy Ludvíkové se přímo na toto téma soustředí.
Jedinečnou část díla zaujímá zrcadlení autorova života na pozadí příběhu, jak už sám název napovídá. Puškina téměř nepřetržitě vidíme mezi řádky. Vnímáme jeho pocity, nálady, později smutek, bolest, únavu. Dává nám nahlédnout do svých životních osudů, se zanícením hovoří o rodném Rusku, o svém mládí, o přátelích, kteří jako děkabristé zemřeli, nebo byli posláni do vyhnanství, mluví o těch, kteří ho již opustili. V díle se ovšem promítá také v postavách samotných, převážně ho vidíme v postavě Evžena. Pozorným okem můžeme spatřit paralelu Puškinova a Evženova mládí. Vidíme také Evženův život v ústraní nebo i jeho putování po Rusku, které je v některých vydáních uveřejněno, což můžeme sledovat i v životě autora, který byl za své projevy sankcionován nucenými pobyty v cizině. Paralelou je také smrt Lenského. (Str. 44)
To, jak intimně mluví Puškin o Taťáně, také není náhoda.
Petrohradský mladík dandyovských způsobů, vysokou společností protřelý, zdědil venkovský statek a k překvapení všech se na něj odstěhoval. Opustil svět přetvářky.
Poslušen lásky, lásku zpíval
a v jeho písni svítil jas,
jak v prosté dívčině dum příval,
jak dětský sen, jak luna zas,
bohyně záhad, něžných lkání,
když plyne čistou nebes plání.
Pěl loučení i těžký žal,
stesk neurčita, mlhy dál,
a romantické růže zpíval.
A zpíval dálné končiny,
kde dlouho v lůně tišiny
se do svých vlastních slzí díval.
A zpíval zvadlý žití květ,
stár téměř osmnácte let. (Hlava druhá, strofa X, Str. 40)
Tady se ovšem nemluví o cynickém Oněginovi, ale o Lenském; příteli, v němž našel spřízněnou duši a strávil mnoho večerů v disputacích a družných hovorech. Ale i Oněgin na venkově našel kýžený klid:
Před rokem v září jsem se pustil do aktualizace FreshRSS čtečky, kterou mám nainstalovanou na hostingu, a docela jsem si to užil (fatal errors, http 500, požadovaný upgrade PHP). Příště průběžně!
Studijní knihy byly jako obvykle z několika oblastí. Z filozofie a ekonomiky jsem se podíval na přehled výtek a názorů Kritiků marxismu. Podnětné čtení. Stejně jako nesmírně čtivé zpracování života dalšího českého velikána – Václav Havel očima puzuka, pižďucha a nakyslíka. Z architektury počin pardubického muzea Cesta k modernímu městu s několika desítkami staveb z doby největšího rozmachu města. To mě hodně bavilo. Duchovno reprezentovalo Odhalení Marie Magdaleny, které trochu klame – víc než o evangeliu Marie Magdaleny je o autorčině duchovní cestě. A závěrečný díl podpovídek Armina Freye z Věže Veselý racionalista 3 přináší opět koláž textů ze všech oborů, od politiky po humorismus.
Komiks zachycuje život mladé matky, kterou její partner opustil, a která je teď na všechno sama. Nejen na neustálou péči, ale i na přátele, bydlení a na svoje pocity. Ty se často promítnou do kresby, takže se ve scéně – a ve svých představách – změní někdy v rozběsněnou mstitelku, jindy je zavalená hromadou krámů, na kterou ostatní jen přihazují, je šípkovou růženkou nebo automatem na krmení. To dělá komiks hodně pestrý, stejně jako občasné celostránkové kresby. Pobavila mě třeba tahle Džungle randění:
Takový přehled existencí, které něco předstírají, zabývají se jen svými koníčky, sebou… Těžký výběr.
Většina dílů je ovšem o tvrdé realitě:
Řada věcí, které se učíme ve škole, nemá velký praktický význam. Často ani žádný jiný. Bohužel pak nezbývá prostor na to učit se věci, které potřebujeme každý den, třeba praktickou psychologii. Cílem této knihy (nanejvýš užitečným!) je jednak zaplnit tyto mezery a čtenáři poskytnout návod, jednak uvést na pravou míru časté mýty a omyly, které v této oblasti panují.
Když nahlédneme do obsahu, je vidět, že je opravdu široce rozmáchnutá:
Takový výborný přehled všeho důležitého – a tak zabitý formou! Text je suchý a obtížně čitelný, navíc neustálá snaha o příklady vede k nadužívání neurčitých slov. Tolik „může“, „příkladem“ atd. jsem najednou dlouho neviděl.
První kniha těchto autorek, Statek je rodu ženského, se mi líbila, a tak jsem zkusil i její pokračování. Hlavními hrdinkami už nejsou Alex, Bibi, Darja a Maruška, ale jiná čtveřice. Maruščina tchyně Anna Kovandová a její tři kamarádky –
kadeřnice Marta, která ví o všem, co se ve vesnici šustne, knihovnice Karolína, nadšená propagátorka kvalitní literatury, a v neposlední řadě čerstvá důchodkyně Jindřiška, bývalá učitelka tělocviku.
(anotace)
Pravidelně se scházejí u kávy a domácích sladkostí a probírají drby. V poslední době hlavně množící se případy vandalismu. Když se ale ukáže příprava závažnějšího přečinu, totiž žhářství, a dokonce ve vedlejší vesnici opravdu hořelo, pustí se do pátrání na vlastní pěst.
(...)Před lety jsem sbíral minerály, docela intenzivně. Horniny mi ale nikdy k srdci nepřirostly, vlastně mi to všechno připadalo stejné a nezajímavé. Když jsem ale teď spatřil tento Atlas našich hornin, řekl jsem si, že přece jen zkusím informační dluh splatit a o horninách se přiučím.
Kniha je velmi precizní, v Úvodu diskutuje rozdíl mezi horninou a nerostem, seznámí s jejich rozdělením, stavbou, určováním i složením (a několika desítkami horninotvorných minerálů). Pak následují samozřejmě všechny tři typy hornin – vyvřelé, usazené a přeměněné. Každá část má opět úvodní text s obecným popisem a charakteristikou jednotlivých typů a pak konečně řadu příkladů jednotlivých hornin z nalezišť v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Ty jsou krásně nafocené a popsané:
(...)Přes všechnu opatrnost se mi povedlo přijít o soubor. Ono je to takové složitější, když máte na serveru dva disky s EXT4 v RAID poli nasdílené přes SMB do Windows a tam to někdo omylem smaže… do lokálního koše Windows ze síťového disku nemažou a vzdálený (asi) nepodporují.
Takže jak na EXT4 obnovit smazaný soubor?
(...)Na ukázku nevložím úplný začátek básně, který půlka národa zná ze školy zpaměti a občas jej s úsměškem dokáže ocitovat, ale pár veršů následujících. Básnicky je to totiž opravdu výborné, jen se zaposlouchejte do toho rytmu, sledujte jak se rýmy přelévají pořád dál a dál
Ouplné lůny krásná tvář -
(...)
tak bledě jasná jasně bledá,
jak milence milenka hledá
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vždy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléz šerem vjedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. -
Nejsnáze stíní šero hor,
tam bříza k boru k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou
v čas lásky - láskou každý tvor. (Str. 3)
Hermann Hesse byl nepochybně literární génius; úspěch jeho knih byl fenomenální a oslovil nejrůznější skupiny lidí. Od mládeže bouřící se proti konvencím a cítící vnitřní rozpory přes hippies a beatniky hledající ve Stepním vlkovi individualismus, duchovní hledače okouzlené východem až po pacifisty, které oslovil Hesseho humanismus a boj proti válce. Jaký byl ale on sám?
Dost podobný jako hrdinové jeho knih – rozervaná osobnost a básník, odmalička vzdorující pevné výchově v klášterní škole i v pietistické rodině. Ze školy uprchl:
(...)Žije na Předměstí Samarkandu, velkoměsta, kde se po obřích magickotechnologických válkách (ve světě Drsného spasitele) ustálila jakási rovnováha a v několika okruzích tu žijí či přežívají nejrůznější lidé i tvorové.
Současně jsem chápal, proč buduje chrám tady, v Samarkandu. Moc, božská, démonská i jiná, zde prýštila z puklin téměř tak hlubokých a širokých, jako byly ty v Sevastopolu. Jenomže tam moc otrávila válka a její pohrobci a jen sebevražedný šílenec by riskoval její použití.
(...)
První skutečná učebnice filozofie, která se mi dostala do rukou. To všechno předtím totiž byly více či méně dobré učebnice historie filozofie, nikoliv přemýšlení nad reálnými otázkami. Podtitul
25 krátkých myšlenkových dobrodružství
naznačuje, jak je kniha uspořádaná. Každá kapitola, věnovaná více či méně známému problému, je zároveň označena i stupněm složitosti (rozcvička / střední zátěž / náročnější cvičení). Ne že bych během čtení nepoznal, že se utápím v složitostech a přestávám stíhat, ale vědět to dopředu a nepustit se před spaním do „náročnějšího cvičení“ se hodí.
Aby čtenář neupadl do stereotypu „problém / n-krát argument a protiargument / závěr“, zkouší Stephen Law nejrůznější literární styly. Setkáte se s dialogy, sci-fi povídkami a náměty, ilustracemi nebo myšlenkovými experimenty.
(...)
Příroda stejně nakonec vždycky vyhraje.
K tématu doporučuji Alan Weisman: Svět bez nás
(11. 6. 2024)
Koukám na etiketu makadamových ořechů - 77% tuku! To nejsou ořechy, to jsou rostlinné škvarky.
(1. 9. 2024)