Jan Urban: Psychologie pro každý den

Jinou metodou, která může pomoci, je takzvaná vizualizace. Spadá mezi nástroje autosugesce a spočívá v tom, že si představíme sami sebe, jak činnost, která v nás vyvolává obavy, vykonáváme zcela suverénně a bez obtíží. Vrátíme-li se k předchozímu příkladu, můžeme si představit, jak k dané skupině promlouváme bez jakýchkoli obav a známek nervozity. Součástí této představy může být i to, že skupina před námi si přeje, aby naše vystoupení bylo co nejúspěšnější.

Jednoduchou metodou, jak čelit obavám, je i jejich bagatelizace. Může spočívat například v tom, že si položíme otázku, co nejhoršího by se nám v dané situaci mohlo stát, a zda naše obavy jsou skutečně namístě.

Nebo jiná ukázka, z textu o popírání:

Příkladem je manžel, který odmítá připustit zjevnou nevěru své ženy, či student, který „nevidí“ svou očividnou nepřipravenost na zkoušku.

Častým příkladem popírání je sklon osob, závislých na drogách, alkoholu, nakupování aj., odmítat, že touto závislostí trpí. Popírání závislosti přitom mohou podporovat nejrůznějšími argumenty typu všichni mí přátelé pijí víc než já, jsem příliš úspěšný na to, abych měl problém s pitím nebo piji jen tehdy, když…

K příkladům popření patří i situace, kdy poté, co někomu ublížíme, odmítáme připustit, že k tomu došlo, či hledáme způsob, jak z našeho jednání obvinit druhé, například slovy: Nikdy bych něco takového neudělal, kdyby se tak ostatní nechovali ke mně! Popírání je v tomto případě spojeno s projekcí: svou vinu přesouváme na osobu, které jsme ublížili.

Častým předmětem popírání jsou i doložená vědecká fakta.

Ve výsledku je to téměř nepoužitelná nuda. Vlastně jsem od padesáté stránky do konce knihu už jen proskenovával, jestli nenajdu něco zajímavého. Nečekal jsem nic nového, koneckonců o praktickou psychologii se zajímám, ale i opakování se hodí. Jednu novinku jsem přesto našel – kapitolu Jak přežít v korporaci. Ta je moc pěkná; zachycuje a vysvětluje základní principy, které jsou nevyslovené, ale všudypřítomné, třeba Každý je nahraditelný.

Podniky se liší svou kulturou, tedy svými zvyklostmi a tradicemi. Její součástí jsou vztahy, které panují mezi zaměstnanci, i způsob, kterým s nimi jejich vedení komunikuje. Jednou z charakteristických podnikových kultur je kultura korporací, tedy podniků velkých, a většinou i mezinárodních. Co je pro tuto kulturu typické a jak v ní bez větších šrámů přežít?

Kultura nejrůznějších korporátů pochopitelně není jednotná. Pro ty velké však platí, že toho, v čem se podobají, je více než toho, čím se liší. Jde o kulturu, která mnohým konvenuje. Není však pro každého.

Narazit v ní mohou nejen ti, kteří nechtějí přijít o svou vlastní identitu, ale i ti, kterým je zatěžko, byť i jen občas, odložit zdravý rozum. Vadit však může i těm, kteří si představují, že na svém pracovišti sem tam něco změní. Tedy aspoň tehdy, pokud se jim nepodařilo vyšplhat po kariérním žebříčku poměrně rychle nahoru.

Na překonání nástrah korporátního prostředí se však lze připravit. Jste-li odhodláni v něm žít a přežít, pomůže vám, seznámíte-li se s několika základními, většinou umně skrývanými pravidly, kterými se tento svět řídí. Pomůže i několik tipů, jak se s nimi sžít.

Jako mnohaletý korporátní harcovník mohu obsah jen potvrdit.

Na nevýhodách knihy to ale nic nemění, obávám se, že ji moc lidí nevyužije.

Odkazy: