Manažerské mýty jsou zavedené a všeobecně sdílené představy o metodách řízení společností. Manažeři věří v jejich účinnost, ta je ale v nejlepším případě omezená (zabere jen někde a za určitých podmínek), v těch ostatních je nefunkční zcela, firmu připraví o peníze a čas nebo dokonce sníží její konkurenceschopnost.
Udržují se ale při životě tvrdošíjně, přispívá k tomu několik faktorů. Napodobování z předchozích firem, podléhání módním trendům (i metody managementu přicházejí ve vlnách), zaměňování příčin a důsledků nebo spoléhání se na intuici a jednoduchost řešení:
Příkladem je jednoduchá (a nesprávná) představa, že tým vytvoříme tím, že pracovníkům dáme možnost (případně je přinutíme), aby spolu občas trávili i mimopracovní čas, a to nejrůznějšími sportovními či kolektivními činnostmi. Týmy však vznikají tím, že pracovní skupiny mají společné cíle, jsou za jejich dosažení společně odpovědné a při svém jednání dodržují určitá předem dohodnutá pravidla. Představa, že téhož výsledku dosáhneme i jednodušeji, například společným víkendovým lezením zaměstnanců ve větvích, je lákavá, ale nefunguje. (Str. 14)
Kniha rozděluje mýty do tří skupin:
V každé kapitole je na začátku použitý mýtus v nadpisu, např.
16 Kulturu organizace tvoří hodnoty, které si vytyčila.
Pak následuje odstavec nadepsaný „Skutečnost“, který v několika větách shrnuje, jak je to doopravdy:
Kultura organizace je dána jednáním a zvyklostmi jejího vedení i dalších manažerů, jež zaměstnanci přebírají či napodobují. Hodnoty organizace či pravidla jednání, ke kterým se přihlásila (například tím, že je zveřejnila na internetu), jsou samy o sobě jedním z posledních nástrojů, jež její kulturu ovlivňují. (Str. 82)
Díky tomu se dá velmi snadno vracet a připomínat si podstatu mýtu. A pak následuje několik stránek podrobného rozboru; v našem příkladu to je připomenutí, že kulturu mají všechny organizace, jak vypadá silná a jak slabá kultura, jak vzniká, proč je význam hodnotových deklarací silně omezený a na co nezapomínat (že kulturu tvoří každodenní jednání a příklady manažerů).
Čtení je to fascinující; poprvé jsem se rozesmál už při mýtu číslo tři Organizace by se měly řídit zásadami ‚nejlepší praxe‘
. Autor tam uvádí pět příkladů takových mylných zásad. Víte kolik z nich jsem zažil na vlastní kůži? Ano, úplně všechny!
A co zaměstnanec měsíce? To také není dobrý nápad.
Zdánlivě není na praxi vyhlašování nejlepšího zaměstnance nic špatného cílem je motivovat zaměstnance, aby podali co nejvyšší výkon, a toho nejúspěšnějšího odměnit. Problémem však je, že odměněn může být zpravidla jen jeden.
Zůstává-li výkon ostatních (včetně těch, kteří dosáhli velmi dobrých výsledků) bez odměny nebo dokonce bez většího povšimnutí, je tento postup v rozporu se základním principem pracovní motivace. Ten říká, že za dobře odvedenou práci, která dosáhla určitého předem stanoveného výsledku, by zaměstnanec měl být odměněn. Neříká nic o tom, že odměněn by měl být jen ten, jehož výkon byl nejvyšší. Praxe spočívající v odměňování toho nejlepšího je ve skutečnosti postupem, který i výkonné zaměstnance „trestá“ upozorňuje je na to, že nebyli nejlepší. Kritéria tohoto ocenění navíc nebývají zcela jasná a výběr oceněných osob příliš transparentní.
Podstatně lepší praxí je proto odměňovat (nebo vyslovit uznání) každého, kdo dosáhl určité úrovně nebo splnil kritéria výkonu. (Str. 113)
Upřímně nechápu, jak je možné, že se takhle kvalitní a užitečná kniha prodává za 39 Kč. Jedině snad že mezi manažery není zájem o rozkrytí omylů… to by ovšem leccos vysvětlovalo.
Každopádně vám doporučuji neváhat a kupovat, dokud to jde.
Odkazy:
URBAN, Jan. 40 manažerských mýtů, které škodí vašemu byznysu. Praha: Grada Publishing, 2018. ISBN 978-80-271-0571-7.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.