Didier van Cauwelaert: Klonovat Krista?

Druhá je Potní rouška z Ovieda, podle tradice byla přiložena na Ježíšovu tvář při snímání z kříže.

Jde o zakrvácenou Iněnou roušku o rozměrech osmdesát tři krát padesát tři centimetry, roztrženou bombou, která se ji pokusila v roce 1934 zničit. Její nitě mají stejné složení jako vlákna na Turínském plátně a síla vláken je identická, stejně tak jako spředení do Z. Podle tradice byl tento šátek přiložen na Ježíšovu tvář při snímání z kříže. (… )

Když pomineme stopy polibku, nese potní rouška stejné znaky „otíraného“ obličeje jako ty, co jsou obtištěny na Plátně: nos osm centimetrů dlouhý se zlomenou chrupavkou, vousy rozdělené do dvou špiček… Když na sebe položíme oba kusy Iněného plátna, obtisk sedmdesáti krevních skvrn se shoduje. A krev je stejné skupiny AB, jak ji stanovil doktor Villalain, profesor soudní medicíny na univerzitě ve Valencii. (Str. 30)

A třetí pak Tunika z Argenteuil – spodní šat z nahnědlé vlny beze švu, kterou měl podle tradice Ježíš od bičování po celou křížovou cestu.

A protože na všech jsou krevní stopy, zdá se, že by mělo být možné je získat – a možná dokonce skutečně klonovat. Pak přicházejí otázky, jestli je to oprávněné, jaká by byla podstata nového Krista. Samozřejmě klasická otázka, kde leží hranice mezi vědou a vírou…

Recenze jsou poměrně přísné a nelichotivé, mně se ale kniha docela líbila. Jednak po většinu doby autor svůj postoj nedává najevo, jednak je dost sarkastický a čtení to dávalo šťávu. Jeden příklad – k výroku podprefekta, který nechal v noci ve svém autě převézt artefakt do svého bytu a odstřihl z ní tajně další kousky, aniž by byla jakákoliv zmínka o ochraně proti kontaminaci, a dokonce si ji tam ponechal tři dny, jak později psal ve své knize:

Pan Maurice je však muž velmi choulostivý a morálně na výši. Jeho smysl pro etiku mu zakazuje, jak říká, pustit se do bádání nad krví a DNA relikvie. Jejich průkaznost nepovažuje za dokonalou a sám princip ho přímo šokuje: co kdyby ten šat opravdu nosil Ježíš? Ostatně konstatuje, že na tunice žádná krev není: je to jenom zoxidované barvivo. O deset stránek dále píše: ,„Laboratoř nenašla v současné době žádné stopy po jakémkoli barvivu.“ Ale to všechno je podružné, že… , „Možná mi budou něco vyčítat,“ prorokuje Jean-Pierre Maurice na stránce 37. „V žádném případě mi však nemohou vytknout – třeba jsem naivní – že jsem zkoušky neprováděl s nejvyšší nestranností a nedbal na jejich naprostou přesnost.“ Ne, pane podprefekte, tohle vám nikdo vyčítat nebude. Ať už za to může tisková chyba, problém se syntaxí nebo prozrazující přeřeknutí, takový výkřik srdce nás dojímá. Mějme úctu k vášním. (Str. 36)

Dozvěděl jsem se hodně o Turínském plátně a dalších dvou méně známých relikviích, podivném postoji církve… Nejzajímavější byl ale přehled všech možných zkoumání a pochybností o metodách i odběrech.

Záběry kamer, které dohlížely na odběr, nám úplně vyrazí dech: vzorek z Plátna odstříhávají s holýma rukama. A hlavně nechápeme, jak mohly církevní autority připustit, aby odebrali vzorek z nejhoršího místa, jaké existuje: z lemu, za něž plátno po celá století drželi při každém jeho předvádění – okraje, který byl ve středověku vyspravován: dostačující faktor, který může vzbudit dojem, že Plátno pochází ze středověku.

A to není jediný lapsus v téhle skoro kabaretní analýze. Mezi jiným uveďme další prvky, které její výsledek zpochybňují: vyšší váha (vzorek váží čtyřicet tři miligramy na centimetr čtvereční, zatímco průměrná hustota látky je jenom dvacet tří), nepublikování nezpracovaných výsledků, nerespektování obvyklých protokolů, chybějící procedura dvojité analýzy naslepo, tedy anonymního vzorku, odmítnutí nechat validovat měření výkladem týkajícím se několika vědních oborů, divergence mezi laboratořemi (Curych jako jediný totiž detekoval kontaminaci, Oxford publikuje „časové rozmezí“ radikálně se lišící od těch druhých… ), ztráta rezervních vzorků a pády odstřižků na zem, chyby v terminologii v publikaci, nepřítomnost chemických, fyzikálních a statistických analýz… (Str. 46)

Naopak jako mínus vidím dost nepochopitelné srovnávání s úplně jiným artefaktem a překvapivý závěr (co je skutečnost a co démonický podvrh). Ten konec si autor mohl odpustit.

Každopádně knihu si kvůli tomu souhrnu průzkumů i zábavnému tónu ponechám.

Odkazy: