Petra Dvořáková: Návrat

Do kláštera dovleče svůj kufr i Jana, oblékle hábit a stane se sestrou Františkou. Začíná nekončící lopota a práce při rekonstrukci, a také objevování skutečné reality klášterního společenství. Podivínství stařenek je možná trochu úsměvné, tiché osočování a konkurence už méně, tvrdost ctihodné matky Anunciáty, naivita některých sester… Je to jako všude jinde. Autorka, která má s klášterním životem osobní zkušenost, k tomu v úvodu píše:

S ohledem na zmiňovanou zkušenost nemůžu už nikdy nahlížet řádové sestry jako výjimečné bytosti. Nemůžu je vidět jako hrdinky, i když i takové mezi nimi byly. Nenahlížím je ani jako laskavé a milosrdné ženy, i když i ty v klášterech jsou. Nevnímám je ani jako kruté a bezcitné, i ty tam ale žijí. Nahlížím je především jako lidi, kteří se vlivem svého přesvědčení ocitli na omezeném prostoru v nepřirozené konstelaci řeholního společenství. Snažila jsem se zachytit realitu a autenticitu jejich života, tak jak jsem ji tenkrát zažila.

A co hůř, i duchovní život je jaksi mechanický a vyprázdněný:

Duchovní život v klášteře se točil jak obrovské vrzající mlýnské kolo. Modlitba připomínala pravidelnou práci, kterou bylo potřeba odvést, odpracovat úplně stejně, jako se prováděly jiné činnosti. Nic z toho nepřipomínalo chvíle, kdy jsem doma sedávala v pokoji u rozžaté svíčky, zírala do plamínku a snažila se Bohu nastavit srdce, aby do něj přinesl svůj klid.

V klášteře jako by nic takového neexistovalo. Nemluvilo se o průzračných a jemných záchvěvech v duši, o touze, která se v člověku vzpínala jako mocné vlny oceánu. Daleko víc mi duchovní život připomínal modlitby z dětství, ke kterým mě vedla maminka. Jako by klapot toho vrzajícího kola také slyšela.

V této náročné realitě dostává sestra Františka na starosti dvě novicky, živelnou Karin a prostou Aničku a vedle péče o ně čím dál více zkoumá své pocity, Boží lásku:

V klášteře se vedly dva životy. Svatý a obyčejný. Lidská tvář se tu skrývala, jen láska k Bohu se mohla převtělit do lásky k člověku. Ta lidsky obyčejná, ta se v klášteře nepěstovala. Sestry se milovaly jen kvůli Ježíši, protože si to přál. Začala jsem té jejich lásce říkat zástupná. V hlubinách pod ní táhly podivné proudy, o kterých jsem dlouho neměla tušení. Jen zřídkakdy přede mnou probublaly na povrch a já hleděla do těch divokých vírů a odmítala si připustit, že pod rouškou lásky se skrývají věci bytostně lidské, se všemi temnotami, které život a povaha člověka nosí. Musela jsem tu žít delší čas, abych je mohla zahlédnout jak plachá zvířata, která sem tam bez kontroly proklouzla člověku na oči.

A také lásku lidskou, její vřelost – i bolest, kterou její ztráta přináší.

Opět velmi silný, psychologický román, citlivě zkoumající téma víry a lásky. Co je skutečné, jaká láska je ta pravá, a co srdce, nevede to vše k jeho zkamenění? Všechny sestry ale nejsou stejné, laskavá Hyacinta má pochopení, nejen pro Františku, ale i pro obavy, které také sdílí.

Po chvilce přemýšlení jen lehce přikývla. „Bojím se pořád. Nejvíc toho, že je to vlastně všechno špatně.“ Lehce se jí chvěla brada, několikrát pohnula ústy, ale trvalo několik minut, než znovu promluvila. „Víš, ony si myslí, že se to všechno, co žily, jednoho dne vrátí zpátky. A že tak je to správně. Ve skutečnosti…“ Hyacinta znovu zaváhala, na pár vteřin přivřela oči a prsty promnula vrásčitou kůži na víčkách, „…ve skutečnosti je možná tahle iluze ten největší hřích, kterého se dopouštíme. Možná musíme být už jiné. Nikdo ti ale neřekne jaké. Být odvážná, když tě vyslýchají, když tě pronásledují, když máš jasného nepřítele, není tak těžké, jako být odvážná, když dostaneš svobodu… Po těch starých už nemůžeš chtít nic, ty takhle dožijí. Ale vy…“ Hyacinta se obrátila na mě a zadívala se mi do tváře, „musíte hledat nový způsob života, takový, aby měl smysl. Abyste vy tady dávaly smysl. Jinak můžete hábity pověsit do skříně.“ Jako by najednou odhrábla všechny nánosy zbožnosti, které se kolem hromadily jak vrstvy dávno uleženého kalu.

Když příběh ke konci gradoval, docela mě to dostalo a musel jsem si to urgentně a hned dočíst do konce!

Kniha má velmi uvěřitelný styl, barvité popisy postav a bohatou symboliku. Jednak v motivu včel (med, včelí roj, předěly kapitol v podobě šestiúhelníku, přívěšek, kresba, jen to chvíli sledujte a přemýšlejte o analogiích úlu a kláštera), jednak v mnohoznačném návratu. Vrací se sestry do kláštera, vrací se Jana k sobě samé, leckdo se vrací do minulosti, někdo jiný z útěků.

Chtěla jsem jí říct, že teď už mi na ničem z toho nezáleží. Že lidská slova zapadávají nánosy dalších a dalších slov, jako když se z oblohy sypou sněhové vločky. Ty potom tají, přijdou další a zase zmizí. Člověk ale žije a život si jej bere podle svého. Odnáší ho jako řeka, bez ohledu na to, co kdy vyslovil.

Výborná kniha, vřele doporučuji.

P. S. Je to také román milostný, což je za zdmi kláštera vždycky téma zakázané a dráždivé – ale rozhodně se příběh nedá redukovat jen na něj a proto to zmiňuji až na závěr.

Odkazy: