Prchá před světem a vrací se do domu svého dětství. Ve vzpomínkách si uvědomuje, kam mířil, že měl talent a schopnost starat se o zahrady, stejně jako děda s babičkou je navrhovat a udržovat. Jenže pak potkal Boha, uvěřil – a stal se knězem. Jak ale roky šly, čím dál víc cítil, že žije ve lži a že v tom už dál nedokáže být.

Na nádraží se nemůžu dočkat autobusu, chci být odsud pryč, zapomenout na tenhle odporný svět. Myslím na dům a zahradu, jak se tam začíná pomalu probouzet tráva a stromy, jak ji ochraňuje vysoká zeď, za kterou nikdo z těchhle lidí nemůže. A jsem si naprosto jistý, že budu tisíckrát raději snášet tu zimu v domě a nebudu mít ani na rohlíky než žít v té lži, do které jsem se tolik let nutil. A s lidmi, kteří dělali všechno pro to, abych v ní zůstal. (Str. 28)

Teď je na novém začátku. Který vůbec není jednoduchý – děda s babičkou jsou po smrti, zděděný dům, o který se nestaral, je zchátralý, dokonce i elektřinu už odpojili… Jeden svět se mu zhroutil, a druhý mezitím také.

O kousek dál, jako by se nechumelilo, kovová soška Buddhy. Přesně jak babička s dědou žili. Každý tak trochu svou cestou, nic jim ale nakonec nebránilo být spolu. Jenže ani jeden tady už není. Jsem tu jen já sám a nechci myslet ani na to, co leží za mnou, ani na to, co mě čeká. Toužím jen nějakým zázrakem proniknout zas do toho ráje, který tu kdysi býval. Který jsem opustil s vidinou, že tam venku, za zdmi té zahrady, je to lepší. A teď toužím znovu nic nevědět a neznat, žít bez toho příšerného vědomí světa tam daleko, uvíznout navždycky v průzračném bytí ztraceného dětství. Stojím se soškou v ruce snad hodinu, než si uvědomím, že mi zuby drkotají zimou a venku začíná padat temná tma. (Str. 10)

První noc v provhlém domě byla hrůza, skoro nic neumí (v církvi nic nepotřeboval)

Kombinace námětů je poutavá – odchod z církve (podobně jako Jandourkovo Když do pekla, tak na pořádné kobyle) spolu se zoufalou nepraktičností (jako třeba beletristické mezihry v Jak přežít konec světa) dokáží zaujmout, a když pak události dostanou spád, nebudete se moci odtrhnout.

Je tu ich forma a spousta sebereflexe, a přestože útlý a stručný, je to skutečný psychologický román, včetně závěrečné katarze. Zpracovává silné téma a je skvěle napsaný – určitě zkuste.

Odkazy:

• Zahrada v ČBDB
• Zahrada v Databázi knih
• recenze Alžběta Dvořáková, iLiteratura

DVOŘÁKOVÁ, Petra. Zahrada. Brno: Host, 2022. ISBN 978-80-275-1448-9.