Spoustu let mám rozpracovaný takový malý projekt. S vědomím křehkosti civilizace a civilizačních vymožeností sleduji, jak se vytrácí povědomí o věcech, které před sto lety uměla vyrábět každá domácnost, které zvládl jednotlivec, a které dnes nakupujeme. Nakupování je samozřejmě v pořádku, bylo by bláznovství chtít to jinak, horší ale je, že kdyby je člověk přece jen potřeboval vytvořit, nevěděl by jak. A tak jsem začal dávat dohromady „Příručku civilizačního pokroku“, nejprve jako malou encyklopedii pro vlastní potřebu, později jako zásobník témat na blog. Moc jsem nepokročil, nějakých deset témat a podkladů k nim - a teď už ani nepokročím. Tahle kniha je totiž přesně to, co jsem chtěl získat!

„Hodně jsem při takových katastrofických předpovědích přemýšlela, co bych dělala, abych přežila já i moje rodina. Vzpomínala jsem, co mě učila moje babička, co jsem kde četla, a rozhodla jsem se to shrnout do stručné knížky. Třeba ten konec světa opravdu bude a pak by se to mohlo někomu hodit. Nebo nebude, ale občas narazíme na něco, o čemž už nám chybějí znalosti a nevíme, co s tím.“ (Str. 11)

Proložené příběhem nadějného postapokalyptologa, ve skutečnosti dost zoufalého starého mládence, který si omylem koupí tuto knihu namísto Huxleyho antiutopie a zděšen blížícím se koncem světa začne systematicky, leč nezkušeně a nešikovně, jednat.

„'Mám k vám ještě jednu prosbu,' řekl opatrně Jindřich. 'Koupil jsem si knížku o zahrádkaření, ale nepodařilo se mi podle ní určit druhy stromků a keřů, které mám na zahrádce. Tady jsem vypracoval plánek a myslel jsem, jestli byste to se mnou neprošla a ja bych si to sem zapsal...,' ukázal paní Novotné pečlivě vypracovanou barevnou mapku vlastní zahrady. Pastelky si zakoupil ve smíšence.
'Teda já myslela, že už jsem viděla ve svym životě všecko, ale teď vidim, že sem se spletla,' pravila paní Novotná.
Nějaký zbytečně vtipná, pomyslel si Jindřich, vyčistil si brýle a doprovodil paní Novotnou na svou zahradu.“ (Str. 48)

Tyhle fragmenty příběhu, navazující na právě probírané téma, jsou stylově výborně zvládnuté. Jsou svižné, mírně cynické, s velkým nadhledem a humorem. Vlastně mě z celé knihy bavily nejvíc.

„Už neusnul. Vzpomněl si, jak před časem snil o mrkvi v záhonku a rose v trávě. Mrkev ještě neměl, neboť bylo jaro, ale tráva už byla povyrostlá. Jindřich si vyčistil brýle, nasadil si je a obul si na bosé nohy pantofle. Se slavnostním pocitem pomalu vyšel na zahrádku. Ano, tráva byla mokrá. Nevěděl, jestli je to zrovna rosa, ale bylo to velmi studené a nesmírně nepříjemné. Zklamaný a prochladlý se s mokrýma nohama polepenýma kousky loňského listí vrátil do kuchyně a těšil se, jak si uvaří svůj první čaj v novém životě.“ (Str. 33)

Důležitý je ale samozřejmě informační obsah. Kniha je rozdělená na dvě části, v té druhé je abecedně seřazený seznam receptů a návodů, aby je člověk mohl rychle najít. Část první vedle příběhových vsuvek tvoří kapitoly věnované jednotlivým tématům - od přehledu toho, co budeme potřebovat a na co naopak můžeme klidně zapomenout, přes obstarání ohně, udržování čistoty, pěstování plodin, lov, chov a přípravu zvířat, až po vaření mýdla nebo klihu. Autorka se nevyhýbá ani nebezpečným prostředkům nebo nezvyklým receptům, kniha je určená pro mimořádnou situaci a ta si žádá využití všech možností.

„Nepohoršujte se prosím nad recepty, které se zabývají úpravou zvěře a živočichů, které již není v naší kulturní oblasti zvykem konzumovat, a vám se mohou ošklivit. Jednak je naši předkové, zejména v dobách nedostatku, běžně jedli, jednak v jiných částech světa jsou součástí jídelníčku dodnes. V Indii také nechápou, jak někdo může jíst krávu. A rozhodně vás nenabádám, abyste jedli něco, co vám z jakéhokoli důvodu nevyhovuje. Tyto recepty jsou zde proto, abyste si uměli poradit, kdybyste se ocitli v zoufalé situaci. Pokud v ní nejste, nedělejte to.“ (Str. 201)

Důležitá je také kapitola věnovaná ženám, ve které popisuje prostředky pro menstruaci, pro zdárné vedení porodu v improvizovaných podmínkách i přírodní prostředek k vyvolání potratu. A pochopitelně opět upozorňuje, že se jedná o prostředek extrémní. Tohle doma nezkoušejte.

Text je psaný velmi realisticky:

„Nedávno pustili z vězení pana Chapmana. Odseděl si vraždu Johna Lennona, je na svobodě a užívá si života. Ale Lennon je mrtvý pořád. Života si už užívat nebude. A tak pokud zcela jistě víme, že se někdo dopustil vraždy, máme dvě možnosti. Buď ho budeme do konce jeho života někde zavřeného hlídat a ještě ke všemu na své náklady krmit, nebo ne. Měli bychom s ním zatočit naprosto nelístostně. Zachráníme tím život dalším lidem, které tento člověk už nezabije. Já vím, všichni humanisté zrovna omdleli, ale nepíšu o současné společnosti, ale o světě, kde právo a spravedlnost budou mít odlišné rozměry a jako o mnoho jiných věcí se o ně budeme muset postarat sami.
Budeme také docela dost paranoidní. Musíme mít stále zamčeno, a to i když jsme doma. Nevěřme nikomu na světě širém, nemáme jednoho přítele tam. Zaklepe-li někdo na naše dveře, neotevřeme je, nýbrž see zeptáme, co si přeje. Když poprosí o almužnu, podáme mu to okýnkem od záchodu a nevystrčíme přitom hlavu, aby nám ji nemohl ustřelit. Může totiž klamat tělem. Pod rozedranými, špinavými hadry třeba skrývá nablýskanou zbraň. Nebo není nebezpečný, ale může mít nakažlivou nemoc či parazity.“ (Str. 83)

Pokud jde o věcnou správnost, myslím že se návodům může důvěřovat. Pro postapokalyptology povinná literatura, pro ostatní doporučená.

---

Upraveno 30.6.2013: Původně jsem tu psal ještě tohle: „postřehl jsem jediný nedostatek ve zmínce o léčivých psích slinách (jakémusi turistovi, který se vyboural na kole v rumunských horách, místní vědma rány pomazala sádlem a pak nechala olízat psem, rány se zázračně zahojily). Pes má, stejně jako ostatní masožravé šelmy, tlamu plnou bakterií a nechat si olizovat ránu je hloupost. Mnohem lepší by bylo si ji pomočit. A zahojení onoho cestovatele bych přičítal spíše pomazání sádlem, které by po škvaření mohlo být celkem sterilní a navíc udělat krycí povlak, podporující vlhké hojení.“

Ale Prófa mě v diskuzi vyvedl z omylu, čtěte zde.

Mimochodem, věděli jste, co je to tipec?

„Tipec. To je choroba slepičího jazyka. Udělá se na něm bílý rohovitý povlak a slepice nežere. Musíme ho strhnout. Stiskneme slepici mezi koleny, násilím jí otevřeme zobák a kleštěmi tipec strhneme od kořene jazyka směrem k jeho špičce, a uděláme to rychle. Druhý den je slepice v pořádku. Už víte, jak vzniklo rčení zatrhnout někomu tipec?“ (str. 134)

---

Aktualizace 22. 2. 2018: Knihu jsem si po relativně krátké době přečetl znovu – hlavně kvůli zmíněným příběhovým vsuvkám. Jsou napsané skvěle. Zároveň jsem si ale znovu uvědomil a ocenil, kolik návodů je tu k dispozici. Vřele doporučuji.

nakladatelství Motto, Praha 2013, ISBN 978-80-7246-681-8, cena 249 Kč