Jiří Kulhánek: Cesta krve - Cynik (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Jiří Kulhánek: Cesta krve - Cynik Maxmilián se po jistých neshodách s Gussovým klanem (měli odlišné názory na použití zchromlé bojovnice jako zdroje masa) vydá do pralesa hledat další lidi. Když se mu to konečně podaří, dostane zásah uspávací střelou a probere se na místě, které jako by vypadlo z akčního filmu devadesátých let.

„Ležel jsem na hliněné podlaze v dlouhém nízkém bambusovém baráku a bylo zalykavé vlhké parno. Džungle. Mimo náplastí na odřených nohách a slipů jsem byl docela nahý a byl jsem připoután řetězem k ocelovému oku zapuštěnému v betonovém jehlanu, z jakých se staví protitankové zátarasy. Barák byl takových jehlanů plný - u každého byl připoutaný jeden člověk - opravdový /člověk/, žádný mrtvák. Jehlany byly v pravidelných odstupech podél zadní zdi a v baráku to tak příšerně páchlo, že se mi dělalo zle, přestože jsem dýchal ústy.“

Generál Ruffus, nejšílenější ze žoldáků celého Afrického kontinentu, zmítaného neustálými válkami, vstoupil do kontaktu s Cizinci a teď jim dodává další lidi. Nepotřebují jen tak ledajaké - jde jim o zkušené vojáky, schopné velet, protože mrtváci, mrtváci jsou jen tupá síla. Podrobuje si je pomocí další mimozemské technologie, jakési stříbrné čelenky, která z nich udělá poddajné a svému pánu oddané otroky. Maxmilián také jednu vyfasuje a vyrazí se svými 'bratry' na lov. Nadopován kinetinem, urychlujícím reakce, vybaven opakovací puškou s narkotizačním střelivem střídá létání ve vrtulníku, pozemní operace a hlídání tábora. A tak to pokračuje den za dnem, měsíc po měsíci, až do chvíle, kdy padne do pasti a jeden z lovených bojovníků po něm vystřelí. Trefí se do čelenky, čímž ji docela zničí a Maxmilián je zase svým pánem. A je plný rudého, kypícího vzteku.

Kniha pokračuje v nezměněném strhujícím tempu, akční scény jsou kořeněné hláškami 'Toho druhého' a ke konci jsou se opět nemohl odtrhnout, i přesto, že jsem Cestu krve četl podruhé.

„V druhé, v krabici u dna, jsem našel dva kožené pásy na brokové náboje. Do jednoho jsem zastrkal JEMNÝ BROK, do druhého HRUBÝ. Pásy jsem si dal křížem přes ramena. Ten přes pravé jsem ještě sundal a připevnil na něj závěs - pušku tak budu moci nést na zádech, když budu obě ruce potřebovat volné. Nakonec pár granátů k opasku. 'Ještě si vem něco,' povzbudil mne Ten druhý, 'pak všichni umřou úlekem, až vypadneš z průvlaku, zařinčíš a už se nezdvihneš.'“

K supermanství se přidalo ještě superštěstí, a to nejméně dvakrát; jednou, když bez jakékoliv navigace Max překoná osm set kilometrů puště a trefí se k místu, kde odpočívá jeho vozidlo na dně strže, podruhé když náhodným výstřelem trefí několikacentimetrovou škvírou dveří pilota vrtulníku. Není pochyb, že se jedná o literaturu brakovou, všechno je dotažené na maximum, technologie, schopnosti, náhody, zápletky i strhující děj. Ale řekněme si to upřímně - brak se čte mnohem líp než literatura vysoká.

O Kulhánkovi se rozepsal Šumař, primárně se jeho článek točí kolem prvotiny Vládci strachu, ale aplikovat se dá i na Cestu krve. Odkazy na recenze najdete u předchozí části.

„A co se týká zásahu tím paprskem do saladinu, tak to mne - abych ti pravdu řekl - ale vůbec nezajímá. Lépe řečeno, dovedu si to představit až moc dobře. Obzvlášť, když tím dokáží zasáhnout letící raketu. Zepředu.“

Jiří Kulhánek: Cesta krve - Cynik

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv