V minulém dílu se Patejl nakonec dokázal i přes pronásledování armádou dostat do své lodi zvané Šlupka. Dokonce i s kufrem na zakázku dělaných náhradních součástek. Dost mu přitom pomohla Veronika, novinářka z pražského action teamu (šílenci, specializující se na natáčení v extrémních podmínkách); nakonec ji donucen okolnostmi vzal s sebou. Těmi okolnostmi myslím jednak skupinku supervýkonných zombie, vzniklých záhadným procesem z Patejlových obětí, jednak dvě bytosti-stroje neznámého původu, Kyberkentaura a Křižáka. Dovnitř pravděpodobnostního pole naštěstí proniknout nemohli.

(Zamýšlíte-li, se, proč v recenzi druhého dílu mluvím o ději dílu prvního, je to jednoduché. V recenzích nechci prozrazovat příliš z dějových zápletek; ale kromě nich se o knize moc říct nedá, styl je stejný jako u všech ostatních, je to akční sci-fi plné krve a cynických hlášek. Takže teď popisuji co Hardcore předcházelo a počítám s tím, že recenzi si přečte buď někdo, kdo knihu zná, a zajímá ho můj pohled, nebo někdo, kdo se ji chystá přečíst, a ten určitě první díl už zdolal.)

Patejl Šlupku opravil, zasedl do řídícího křesla, zadal transport, vybral správné místo a spustil proceduru. Výsledkem byla... řada červených výpisů, vyhořelá elektronika a pozice někde na okraji Sluneční soustavy. Zdá se, že rozbité není ovládání, ale on sám. Veronika kupodivu má menší talent pro ovládání pravděpodobnostního pole a po mnoha týdnech pokusů a více či méně úspěšných skocích se dostanou do Anglie. Bohužel Anglie 9. století. Poslední skok před rozbitím byl zjevně opět v čase.