Na začátek stručné zhodnocení - vynikající dílo v duchu Kulhánkových tradic, kniha obracející se k tomu nejlepšímu z Nočního klubu a zároveň plná nových nápadů a podnětů. Text na přebalu je sice pravdivý, což pochopíte až po přečtení celé knihy, ale zároveň je zavádějící, protože naprostou většinu děje hlavní hrdina jako mluvčí Distribuované banky nepracuje. Má poněkud jiné starosti s oživlými mrtvolami...

Tak. A pokud jste Vyhlídku na věčnost ještě nečetli, dál v recenzi nepokračujte, protože tentokrát jsem se neudržel a prozrazuji část zápletky.

Kulhánkovy knihy se dají rozdělit do dvou skupin: upírsko-démonská (Vládci strachu, Noční klub) a scifi-technologická (Divocí a zlí, Stroncium). Plus cesta krve, která je někde na rozhraní. Do upírsko-démonské, těšící se vřelejšímu přijetí, patří i Vyhlídka na věčnost. Pan Mluvčí, poté co vstoupí na území klanu Hashimoto, se musí vzdát své práce pro Distribuovanou banku a území se začít vyhýbat. Trochu se potlouká po světě a zájemcům pomáhá organizovat lovy. Lovy na lidi. Teroristy, zločince... Když nejbohatší z klientů, sir Henry, přijde se šílenou myšlenkou, totiž vypravit se do pekla, nechce mu uvěřit. Sir Henry si ale nevymýšlí, naopak, a jeho přípravy pamatují na všechno. Speciálně upravené zbraně s použitím materiálu z hřebů, jimiž byl přibitý na kříž Ježíš, svěcená voda, křesťanské symboly, kombinéza s termoregulací, boty s posilovači, umožňující skákat extrémně daleko. Jsou připraveni prakticky na vše, co Dante v první části Božské komedie popsal. A opravdu, poté co projdou jedním ze vstupů, objeví v prachu jednu řádku stop. Nepopsatelný úžas nad tím, že to všechno je pravda a ne jen halucinace šíleného mnicha... Ale ty následky.

Podívejme se teď na hlavní znaky knihy.

Především je to akční literatura se strhujícím spádem; dennodenní ohrožení života, zbraně chladné i palné, boj střídaný malými chvilkami uvolnění, kdy si s hlavním hrdinou vydechne i čtenář, tvoří neodolatelnou směs. Od této knihy se odchází těžko a i když jsem se asi do třetiny snažil pohlcení vzdorovat, zbytek jsem přečetl nadvakrát.

Opět se setkáváme s velmi příjemnou kontinuitou s dosavadními díly Jiřího Kulhánka, objeví se známá místa i postavy, což přispívá k zatažení do děje.

Nechybí typické hlášky, cynický humor a naprosto skvělé dialogy. Jednak s Karolínou, které jsou jako když se kočkují dva tygři, jednak s Luciferem, které mají neodolatelnou směs respektu s vtipkováním. Nenapadá mě žádná jiná kniha, kde bych si rozmluvy postav užíval alespoň z poloviny tak, jako tady.

„'To jsem to dopracoval! - Na termofor pro lesbickou upírku... Jau! Jau! Už ne! Jau!'
'Dobře.'
'Jau! Slibilas, že... Jaaau!'
'Tiše, skuhrale... Nebolelo to moc?'
'Bolelo.'
'To je dobře. A už spi.'“ (Str. 351)

Myslím, že oblibu Kulhánkových textů zvyšuje sounáležitost hlavních postav, jejich přátelské špičkování a vzájemná pomoc, starání se o sebe navzájem. Je to asi potřeba každého z nás, patřit do svého, byť sebemenšího, klanu, a z autorových knih toto přímo sálá.

Pevné odhodlání dodržet slib; ctnost, která se moc nenosí, ale v kterou už od dětských let pořád věříme. A tak se nám moc dobře čte o svou zelených hvězdách, které hlavní hrdina vidí před sebou. A o dvou modrých.

Reflexe sebe sama - stará se o malou Fionu a zároveň to sám komentuje jako by to byla účelová věc a prostředek, jak zmanipulovat okolí. Popisuje nadupanou techniku a pak se tomu sám ušklíbne.

„Pak brýle podobné lyžařským: nerozbitné, neprůstřelné, neopotitelné, nepoškrabatelné, bezodleskové, samozabarvovací, protioslňovací... ufff - a mají i infrarežim.“ (Str. 205)

U technologie ještě chvíli zůstaneme - sice je pořád úžasná, tak jak to známe z předchozích knih, ale už není v popředí, autor už na ni neklade takový důraz, slouží jen jako nezbytný prostředek k rozvinutí děje. Trochu překvapivý odklon.

Jeden hrdina, který zachrání svět - i tohle je působivý model, známý hlavně z amerického kulturního prostředí. V tomto případě se svět dostal pod nadvládu nemrtvých. Kniha je trochu jako variace na pohádku o smrti, která přestala chodit po světě - ovšem poněkud naruby. Smrt chodí a chodí i mrtví. Rovnováha světa (i pekla) nesmí být narušená, a pokud se tak stane, následky jsou hrozné a nelze před nimi utéct, musí se dát do pořádku. Což dokáže jen superman... Ale i z toho si Kulhánek ústy Fiony dělá legraci.

Happyend a katarze - natolik vypjatý děj potřebuje závěrečné zklidnění a šťastný konec, a i to nám autor poskytuje. A opět je to posunuté na další úroveň, závěry má čím dál lepší. Tento jsem si přečetl snad čtyřikrát, nemohl jsem se jaksi odpoutat. Neklamný znak totálního pohlcení. To lakonické vyjadřování, úžas upírů i druhé rasy, když se ukáže Janova skutečná identita - a přitom žádná zbytečná okázalost. Svou moc ukáže až když je to třeba, nechlubí se jí; znak, abych tak řekl, zralosti.

Inspirace a postmoderní mix vlivů a zdrojů - Dante, nacističtí pohlaváři a jejich vzpoura, křesťanství, jezdci z Apokalypsy, CIA, japonská tradice a upíři, ideály rytířství.... A to všechno vážně nevážné, proložené cynickými poznámkami a namíchané ve výbušnou směs. Mohlo by se diskutovat o originalitě, v poslední době vyšla řada knih, umístěných do pekla, ať už akčních (Asfalt od Kopřivy),nebo spíše humorných (Ďáblovy deníky), zdá se, že peklo zažívá renesanci. U postmoderních mixů jde ale spíš o nakombinování a to je zde originální více než dost.

V kostce řečeno jsou využité všechny aspekty, přispívající popularitě Nočního klubu, a odstraněné ty, které mu škodily (vykonstruované zdůvodnění zápletky). Domnívám se, že je to Kulhánkova nejlepší kniha.

nakladatelství Crew, Praha 2011, ISBN 978-80-7449-053-3, cena 389 Kč

P.S. až si knihu přečtu podruhé, zkusím být trochu méně nadšený, zatím mrkněte na recenzi Richarda Klíčníka