„Proto by se měl rozhodnout právě pacient, zda Láska je 'dobrá', nebo 'špatná'. Pokud je domýšlivý a pohrdá tělem proto, že je vybíravý, ale přitom si myslí, že to dělá jen kvůli své morální čistotě, a pokud rád ohrnuje nos nad tím, co jeho bližní schvalují - pak ať je rozhodně proti lásce. Udělej z něho sebejistého asketu a až jeho sexualitu oddělíš od všeho, co by ji mohlo zlidštit, ať ho znova zatíží v nějaké mnohem surovější a cyničtější podobě. A naopak: pokud je pacient citově založený a lehkověrný, krm ho podřadnými básněmi a romány z Červené knihovny, aby si myslel, že ‚Láska‘ je jednak neodolatelná, jednak i jaksi záslužná sama o sobě. K necudnostem ho tím sice nepřivedeš, ale je to skvělý recept na dlouhotrvající ‚vznešená‘, romantická a tragická cizoložství, která v příznivém případě skončí vraždami a sebevraždami.“ (Str. 73)

Oba ďáblové se i přes milé oslovení a zrovna dvakrát v lásce nemají a jdou si po krku, z nenápadných „korekčních“ poznámek je to dostatečně jasné:

„Můj drahý chlapče, doufám, žes moje dopisy nikomu neukázal. Ale na tom samozřejmě nezáleží. Každému by bylo jasné, že jsem se te zdánlivé hereze dopustil jen náhodou. Mimochodem, jistě jsi poznal, že jsem těch několik zdánlivě nelichotivých poznámek o Mrchodlakovi jsem napsal jen žertem; ve skutečnosti si ho velice vážím. A to, že Tě nechci chránit před nadřízenými, jsem samozřejmě nemyslel vážně; můžeš mi věřit, že se o Tebe postarám. Ale určitě ty dopisy dobře schovej a zamkni.“ (Str. 71)

O pár dopisů později:

„A možná Tě bude zajímat, že to malé nedorozumění s Tajnou Policií, které ses snažil vyvolat kvůli několika neopatrným poznámkám v jednom z mých dopisů, už mám za sebou. Pokud sis myslel, že si tím zajistíš mé dobré služby, strašně ses spletl; zaplatíš za to i za své ostatné hrubé chyby. Prozatím k tomuto dopisu přikládám jednu knížečku, která právě vyšla. Pojednává o Nápravném zařízení pro neschopné pokušitele; je v ní spousta ilustrací a nenajdeš v ní jedinou nudnou stránku.“ (Str. 80)

Vlastně i celý závěr, kdy jim šťastnou (no, jak se to vezme...) náhodou mladíkova duše uniká a Tasemník za to platí celou svou bytostí, tomu odpovídá.

Čtení je to nesmírně svěží i pro nekřesťany, ačkoliv autorovi se prý psalo jen s minimálním požitkem. Sice to šlo dobře, nápad se spontánně rozvíjel, ale působil mu „jakési duchovní křeče“ a dusivé pocity. Takže nakonec byl rád, když dopsal poslední a na dlouhá léta se od ďáblů odvrátil.

„Zásadně bych ze svého pacienta vykořenil každou silnou osobní zálibu, která není doopravdy hříšná, i kdyby to bylo něco tak banálního jako záliby v kriketu, filatelii nebo pití kakaa. Uznávám, že na těch zálibách není nic ctnostného, ale je v nich jakási nevinnost, pokora a nesobeckost, a tomu já nevěřím. Člověk, který doopravdy a nesobecky užívá jediné věci na světě pro tu věc samotnou a je mu úplně jedno, co tomu řeknou druzí, je předem vyzbrojen proti některým našim velice rafinovaným útokům. Vždycky se snaž, aby Tvůj pacient opustil ty lidi, jídlo nebo knihy, které má doopravdy rád, a místo nich hledal ‚nejlepší‘ lidi, ‚správná‘ jídla a ‚důležité‘ knihy. Znal jsem jednoho člověka, kterého před silným pokušením vyniknout ve společnosti chránila ještě silnější záliba v dršťkách s cibulí.“ (Str.54)