(Oprava po dočtení knihy – vysvětlení tam je. Ale jako poslední, třicátý vhled. Proboha! Vedle duchovní otevřenosti by to chtělo taky alespoň základy soudnosti a s ohledem na čtenáře tohle dát na začátek.)

Vhledy jsou pak vcelku sympatická, někdy překvapivá a často přiměřená zhodnocení. Zaujalo mě třeba pojetí satana:

Jakmile ve velkém třesku vznikl tento vesmír jako 'půda' pro vývoj nedokonalých duchů v dokonalé (anděly), bylo nutné ustanovit Strážce nejvyššího prahu, brány přechodu z hmotnosti (dočasnosti) do duchovnosti (věčnosti). Strážce tohoto prahu musel mít odpovídající „archandělskou sílu“, aby nemohl být překonán jakoukoliv duchovní silou. Musel ale odložit lásku. Funce strážce prahu hmotnosti a věčnosti vyžaduje, aby bez milosti srazil z prahu věčnosi (z prahu nebe) kohokoliv, kdo nesplňuje kritéria duchovní dimenze (říše). Tato bytost – satan, se musela dobrovolně vzdát pohledu na tvář Boha. (Str. 27)

To pak vrhá úplně jiné světlo na satanovo pokoušení a svádění.

Nebo rituály předkoncilového křesťanství, rituál třetí: Přijetí Krista (str. 60)

Poté co pravého Krista rozpozná, musí se k němu přihlásit a energeticky napojit („Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti!“) Toto energetické napojení zabezpečil Ježíš rituálem lámání chleba a rozdávání učedníkům. Podáním chleba symbolizuje svoje rozhodnutí, podat dotyčnému svůj princip, své vyřazování, učinit jej svým učedníkem, svou „ratolestí“. Přijetím chleba od Ježíše dává člověk najevo, že se on pro něj stává základnou, úhelným kamenem. Tím okamžikem se jeho duch stává „anténou“, která zachycuje „vyzařování“ kosmického principu Krista, na rozdíl od přijímání dosavadního vyzařování strážce hmoty – satana. (Str. 60)

Či panenství nikoliv jako stav těla, nýbrž duše; jako soulad podvědomí (nevědomí) s říší Světla, s duchovní dimenzí. Proto panny duchovně vyzařují. Panenství je stav duše!!! Kristus se nemůže zrodit jinak než z Panny. Fenomén příchodu božského na tento svět všichni proroci (včetně indických) vždy vyjadřovali jako ‚zrození z Panny‘. (Str. 82)

Jenže je tam i spousta věcí sporných… Vyžaduje to příliš mnoho víry – že má pravdu křesťanství, že jsou čakry, že potvrzující automatická kresba je skutečně komunikace s vyšším světem (a ne podvědomím), a konečně a především, že autorovy vhledy jsou také něco víc než syntéza. Takhle se jedním vhledem dokazuje jiný vhled – to je stejné, jako když pohádku chceme validovat jinou pohádkou. A u nadsmyslové komunikace nikdy není jasné, s čím se vlastně komunikuje (channelling).

Pokud tedy uvěříme, že platí autorův jemnocit vnímání, který:

se u něho objevil po návštěvě Izraele a Jeruzaléma. Od té doby pociťuje zvláštní, do té doby neznámý způsob vyciťování, který mu u čteného a slyšeného okamžitě vyjevuje podíl správnosti, zejména u věcí, týkajících se duchovnosti. (Str. 121)

a také, že autorčina kresba opravdu vibruje v souladu s duchovními dimenzemi:

Duchovní kresba (automatické vedení v této knize) není jen grafickým diagnostickým prostředkem k určení kvality obsahu textu a unikátním dokladem míry pravdy o jemnohmotných, duchovních a energetických napojeních autora. Tato duchovně vedená automatická kresba si nese s sebou stálý otisk síly vyzařování duchovní roviny nebo úrovně, ve které došlo k napojení a rovněž vibraci vyzařování duchovních bytostí a vyzařování informačních nebo energetických zdrojů při kontaktu v Akaších a v duchovních dimenzích. (Str. 153)

pak asi můžeme čerpat z uceleného systému.

Pro mě je to ovšem příliš a po přečtení bych knihu k duchovnímu romantismu zařadil (byť asi není úplně typickým zástupcem). Ostatně podle Klíče by tam spadala také (velká písmena všeho druhu – Pravda, Světlo, Podstata světa; jemnohmotné roviny, vibrace – dokonce slovo nakmitat, to jsem ještě neviděl).

Odkazy: