První část – Uvedení – prochází celý kontext díla. Provděpodobného autora, dobu a místo vzniku, místo v kánonu, dějiny výkladu a zapojení do filozofie. Podrobně rozebraný text vykazuje řadu rozporů a nejednotností a tak se dnes objevuje několik modelů výkladu (podle stran 44-47):

a) Biografický model vykládá nejednotnost a napětí v knize jako důsledek vývoje autorova myšlení. Co se zdá být protimluvem, je vysvětleno jako diachronní řetězení postupných dedukcí, k nimž Kazatel při svém zápase o porozumění povaze lidské existence dospěl. (… )

Modelu je vyčítáno, že tezí o jednom autorovi zastírá nesourodost textů a jejich sdělení, jež nemohou být dílem jednoho pisatele, pokud by neměl být označován spíše jako redaktor (k tomu srov. model c).

b) Kognitivně-synchronní model vychází z předpokladu, že napětí a protiklady jsou integrální součástí autorova způsobu myšlení. Kazatelovo myšlení je netypické, netradiční, jdoucí na hraně, provokativní a často nesrozumitelné. To nicméně neznamená, že by nemělo svoji logiku. Typickým prvkem je autorův „sice-ale výrok” (něm. Zwar-Aber Aussage), jímž se vedle sebe staví dvě teze, z nichž není jedna jen špatná a druhá jen správná. Cílem výroku je rozostřit předpokládané hladké ponaučení (např. že je nemoudré to či ono a naopak moudré něco jiného) a upozornit, že možnosti lidského (sebe)poznání jsou ze své podstaty limitované (srov. Čapek 2014, 153—157 a Čapek 2015, 44—46), což rovněž platí i pro autorovy výroky samotné. (… )

c) Literárně a redakčně-kritický model je ve svých počátcích spojován především s již zmiňovaným C. Siegfriedem a jeho dílem Prediger und Hoheslied (1898), ve kterém — také na základě snahy o smíření napětí a protikladů — identifikoval v knize Kazatel celkem devět vrstev. Jde o základní spis (něm. Grundschrift), kterýje knihou pesimistického filozofa (Q1), následují čtyři glosátoři, jimiž jsou epikurejec ze saducejských kruhů (Q2), moudrý (hebr. cháchám, Q3) a zbožný glosátor (hebr. chasíd, Q4), skupina glosátorů vyrůstajících na výrocích tradiční moudrosti (Q5), a dále pak dva redaktoři a dva epilogisté. Pozdější zastánci modelu jsou co do počtu rozpoznaných literárních a redale čních vstupů výrazně zdrženlivější. Většinou se počítá s dvěma redaktory (Lauha) popřípadě epilogisty a jim přisuzovanými dodatky (Crenshaw 1987; A. Fischer). (… )

d) Model citací, který je spojován se jmény Mendelssohn (1771), Hitzig (1847), Levy (1912), Gordis (1968), Lohfink (1980) nebo Michel (1989), vysvětluje protiklady a napětí s pomocí rozlišení látek na ty, které pocházejí z vlastní dílny autora, a ty, s nimiž se kriticky konfrontuje. (… )

Modelu je vytýkáno, že citáty a reflexi nad nimi nelze přesně oddělit. Navíc, a to se ukazuje pro Kazatele jako příznačné, je třeba vzít v potaz, že autor sám přejaté citáty podle potřeby upravuje, aby zapadaly do jím představované argumentace (viz následující model).

e) Model zaměřený na recepci interpretuje napětí a protiklady jako součást zamýšlené strategie. Kazatel nejprve cituje výroky a hodnotové postoje a pak k nim dodává své vlastní, a to i sebekritické, komentáře. Model je dotažením modelu citací, sdílí řadu prvků s kognitivně-synchronním modelem a s biografickým modelem jej pojí to, že interpretuje nejednoznačnosti jako formativní zkušenost autora/redaktora. Východiskem je text ve stávající podobě bez diachronního literárně a redakčně-kritického členění textu na původní a pozdější. (… )

V případě modelu zaměřeného na recepci se „počítá s tím, že texty pracují s narážkami na soudobé texty a koncepty, stejně jako na záměrné víceznačnosti, aby čtenáře stimulovaly k vícenásobné četbě a k tvorbě vlastního úsudku” (Krüger 2000, 37).

Druhá část – Komentář – je pak několik stovek stran mimořádně detailního rozboru všech čtyř částí:
A) Od královské travestie k učiteli moudrosti (1-3)
B) Co znamená být moudrý (4,1-6,9)
C) Nové prověřování již poznaného (6,10-8,17)
D) Člověk v čase a Stvořitel (9,1-12,14)

Komentář každého oddílu začíná jeho vymezením, stručnou charakteristikou nebo shrnutím, co Kazatel myslí nebo dělá. Např.:

Třetí část knihy krok po kroku předkládá před posluchače či čtenáře teze, nad kterými se má zamyslet a vyjasnit si, jakou povahu má lidská existence vzhledem k plynoucímu času i k tomu, kdo je jeho Dárcem. Řada z témat není nijak nová, jsou však uvedena jinak a v odlišné myšlenkové konstelaci, aby došlo k přešetření již vysloveného a domněle poznaného. Teologie Kazatele zůstává stejná jako v předchozích částech, tedy důrazně imanentní, co do vyjádření úsporná, realistická i skeptická vůči možnostem člověka a zdrženlivá vůči každé metafyzické proklamaci. (Str. 197)

Pak je tučně vytištěný překlad, následovaný textovými a překladovými poznámkami – hledání přesného významu slov v daném kontextu, jejich použití v celém díle, další možnosti překladu a smyslu atd.

Pokračuje obvykle nejrozsáhlejší výklad, který vysvětluje význam, záměr, filozofii oddílu. Některé výklady umí překvapit, třeba právě ten verš, který mě kdysi ke Kazateli zavedl:

(Je) čas rozhazovat kameny i čas kameny sbírat/shromažďovat, čas objímat i čas objímání zanechat.

verš na první dojem navozuje představu běžného hospodářského života starověkého světa s tematikou odpočinku a práce. Jde však o poměrně nejednoznačný text, který je vykládán velmi rozmanitě. Na možný sexuální kontext upozorňuje v odkazu na midraš KazR Gordis (230—231) a interpretuje v. 5a v kontextu tělesného kontaktu. Čas rozhazování kamení (… ) znamená sexuální aktivitu, jejich shromažďování naopak sexuální zdrženlivost. V uvedeném midraši se říká:

Čas rozhazovat kameny, to je doba, kdy je tvoje žena nečistá; čas kameny sbírat, to je doba, kdy je tvoje žena čistá (… ).

Kameny jsou podle této interpretrace eufemismem pro varlata. (Str. 117)

A konečně je tu ještě krátké shrnutí, nazvané Význam, např. tady k 7,13-14 Vše je Boží dílo:

Teologie Kazatele se vyrovnává a konfrontuje s jinými myšlenkovými směry své doby. Je teologií subverze konvenčního a dekonstrukcí obecně přijímaného (k tomu viz Kazatel v kontextufilozofie). Není a ani nechce být hlavním proudem. Stejně tak nechce být ovšem extrémem, ať již v pojetí bezstarostné radosti ze života nebo zdůrazňování důležitosti smutku. Autorem předkládaná střední cesta (via media) se objevuje postupně a jen trpělivý a pozorný posluchač a čtenář je schopen ji vidět i pochopit. (Str. 216)

Analýza se pochopitelně nečte nijak lehce, ale je mimořádně kvalitní. Pokud vás Kazatel zaujal, vřele doporučuji, díky tomuto průvodci mu budete rozumět opravdu do hloubky.

Odkazy: