Byla Noemova manželka na stejné lodi, nebo musel čelit i jí?

První zkouška pro samotnou paní Noemovou musela přijít dávno před potopou. Pozdější nebiblické legendy s oblibou líčí výsměch, jemuž byl praštěný Noe vystaven od svého okolí, když začal na souši stavět třípatrovou loď. Patřila mezi posměváčky i Noemova manželka? Nebo naopak stála pevně při svém partnerovi? A pokud ho podpořila, věděla, tak jako on, o hrozící zhoubě? Nebo jen důvěřovala, že jeho absurdní úsilí má nějaký utajený smysl? Bible o tom nic neříká.

S tím souvisí jiná otázka: byla (nebo její synové, případně snachy) zachráněna pro své osobní kvality tak jako Noe, „spravedlivý ve svém pokolení“ nebo přežila jen proto, že byla náhodou jeho manželkou? Biblický text ani tady nic určitého neříká. Svou vlastní interpretaci poskytují pozdější židovské legendy, křesťanské novozákonní převyprávění a také Mohamedův korán, který řadu biblických příběhů převzal a upravil podle svého, včetně legendy o světové potopě. Křesťanská tradice většinou chápe paní Noemovou stejně pozitivně jako Noema, a zdůrazňuje, že i ona musela uplatnit řadu ctností víru během stavby archy, odvahu během plavby a vytrvalost poté, co voda odpadla a bylo potřeba obnovit civilizaci. (Str. 45)

A co porodní báby z příběhu Miriam, sestry Mojžíše. Ty měly podle nařízení faraona zabíjet novorozené hebrejské chlapce, ale nechávaly je žít. Podle bible se bály Boha, což může znamenat spíše uznávání vyššího zákona (než obavy z trestu).

V tomto případě se staly jakýmisi „porodními bábami“ nového národa, jenž se měl teprve narodit. Bible uvádí jejich jména, Šifra a Pua, jsou to jediné postavy, které mají v této epizodě Exodu jméno, kromě Mojžíše. Úvahy starých rabínů se točily kolem několika otázek. Například znamená to snad, že stovky tisíc otroků měly jen dvě porodní báby? Nebyly tyto dvě jen představitelkami ostatních u dvora? Nebo jde o dvě konkrétní ženy, jež se vzepřely? Anebo snad o jména dvou „porodních cechů“ nikdo jiný nemá v příběhu vlastní jméno, proč tedy právě ony?

Možná důležitější byla ale otázka, jaké byly národnosti. Není jasné, zda se jednalo o Egypťanky, nebo Hebrejky. Bible je označuje jako „porodní báby Hebrejců“, ne hebrejské porodní báby, což umožňuje obojí výklad. V obou případech by měla epizoda trochu jiné vyznění.

Buď by se jednalo o vzpouru faraonových vlastních lidí, jakési „spravedlivé mezi národy“ své doby, anebo odmítání kolaborace dvou Hebrejek proti vlastnímu národu. Bible nás, jako v mnoha jiných případech, nechává vybrat. Varianta, že se vzepřely Egypťanky proti vlastnímu vládci kvůli pouhým otrokům, je docela dobře možná. Nebyly by totiž v příběhu samy. (Str. 88)

Vyprávění o ženě, která chtěl rozpůlit dítě z příběhu o Šalamounově moudrosti (a také starší a drsnější příběh kanibalismu v obleženém Samaří) by mohly být myšlenkové experimenty:

Obě příhody mají společnou ještě jednu věc. Jsou oproštěny od jakýchkoli popisů a detailů, jejich hrdinky nemají jméno, tvář ani jinou specifickou vlastnost. Vlastně tak trochu působí jako zadání početního příkladu v učebnici matematiky. Nebo spíše myšlenkový experiment, hypotetický extrémní případ, který má testovat právní, logické a morální hranice.

A tak se možná tyto anekdotické příběhy zrodily — ne jako odraz skutečných událostí, ale jako hříčky nebo myšlenkové modely starověkých mudrlantů, kteří si pohrávali s různými možnostmi, bez vazby na reálné události. Uvědomit si to je vlastně úleva. (Str. 172)

Ale to byly jen náznaky a krátké ukázky; každá kapitola má nejméně deset stránek a příběh biblické ženy probere z mnoha úhlů pohledu. Doprovází je řada ilustrací ze všech možných období včetně těch nejnovějších nebo kontroverzních zpodobnění, jako například Zvěstování Johna Colliera s Pannou Marií jako mladou dívkou v teniskách (str. 290-291):

Opravdu výborná kniha. A pokud se – stejně jako já ze začátku – bojíte, že to bude příliš biblické, tak nemusíte. Je to moderní čtení starých příběhů.

Odkazy: