Velmi důrazná je provázanost s kořeny, Izraelem a jeho příběhem.

Přítomnost, Tóra, Slovo, Moudrost a Duch: Těchto pět slov vyjadřuje totéž. Bůh Izraele je stvořitel a zachránce Izraele i světa. Je věrný svým dávným zaslíbením, a proto bude jednat v Izraeli i celém světě, aby završil velký příběh o vyhnanství a obnově, o Boží záchranné akci, o králi, který přináší spravedlost, o chrámu, kde se setkávají nebe a země, o Tóře, která spojuje Boží lid, o uzdravení a obnově stvoření. Není to jen spojení nebe a země. Je to Boží budoucnost a Boží přítomnost. (Str. 101)

Příběh o Ježíši je pak odpověď. Není to (především) nové morální učení (i když definice obsahuje), Ježíš není morální vzor k napodobování, hlavním smyslem není ani otevření cesty do nebe, ba dokonce ani nové učení o Bohu.

Křesťanství je především víra, že Bůh tohle všechno udělal v Ježíšovi: našel nás, zachránil nás a dal nám nový život. Udělal to, tečka. Splnil svá zaslíbení a završil příběh Izraele. Skrze Ježíše se rozjela Boží záchranná akce pro všechny. Ve vesmíru se otevřely obrovské dveře a už je nikdy nikdo nezavře. Jsou to dveře ze žaláře, kde jsme seděli v řetězech. Nabízí se nám svoboda: Můžeme zažít Boží záchranu, vyjít a objevit nový svět, který se před námi otevírá. A především jsme všichni pozváni – dokonce povolání – abychom následovali Ježíše, a tak objevili, že nový svět je skutečně místem spravedlnosti, spirituality, vztahů a krásy a že se z něj nemáme jen těšit, ale máme i pracovat na tom, aby se na zemi zrodil stejně jako je na nebi. (Str. 106)

Nejobtížnější je porozumět roli a smyslu oběti. Pohledem moderního rozumu nedává smysl nechat se ukřižovat místo chození po světě a obracení na víru.

Podobně jako krev obětí v chrámu, i Ježíšova krev bude prolita, aby stvrdila smlouvu – tentokrát to ale bude nová smlouva, ta, o ní mluvil prorok Jeremiáš. Konečně nastal čas, kdy Bůh zachrání svůj lid i celý svět – nejen od pouhých politických nepřátel, ale od samotného zla, od hříchu, který lidi zotročuje. Ježíšova smrt způsobí to, k čemu přinášení obětí v chrámu vždy poukazovalo a nikdy toho úplně nedosáhlo. Osudová chvíle se rychle blíží. Až nastane a Ježíš bude viset mezi nebem a zemí, stane se on místem, kde se boží budoucnost vlomí do přítomnosti. Boží království slavně zvítězí nad královstvími světa.  – tím, že se odmítne připojit k jejich spirále násilí. Ježíš bude nepřátele milovat. Nastaví druhou tvář.

(… )

Všechny slzy a bolesti světa se setkaly na Golgotě. Zármutek nebes se protnul s úzkostí země; odpouštějící láska, nachystaná v Boží budoucnosti, se vylila do přítomnosti. Ozvěny milionů lidských srdcí, touha po spravedlnosti, po spiritualitě, po vztahu, po kráse – vše se spojilo v posledním zoufalém výkřiku. (str. 123)

A samozřejmě vzkříšení.

Když Ježíš vstal z hrobu, vstala s ním i spravedlnost, spiritualita, vztahy a krása. V Ježíšovi a skrze Ježíše se stalo něco, díky čemu je svět jiným místem. Je místem, kde se nebe a země už navždy spojily. Boží budoucnost se vlomila do přítomnosti. Už neslyšíme jen ozvěny. Slyšíme samotný hlas. Mluví o vysvobození od zla a smrti, a tedy o novém stvoření. (Str. 128)

Kniha sama je postavená tak, aby nabídla cestu a vysvětlení věcí, které do jisté míry pociťuje každý z nás. Proto ve své první části – Ozvěny hlasu – mluví o touze po spravedlnosti, o hledání spirituality, žízni po vztazích a potěšení z krásy. Ozvěny proto, že všechna témata odkazují k něčemu, co nás přesahuje, ale neumožňují samy o sobě nějaké podstatné závěry. Druhá část vykládá křesťanskou víru, od kořenů v izraelském lidu, přes Ježíše, až po Ducha svatého.

Na to přirozeně navazuje třetí část, kde popisuji, co znamená tohoto Ježíše prakticky následovat, co znamená být veden jeho Duchem a především co znamená podílet se na uskutečňování Božích záměrů. Bohoslužba, modlitba a Písmo nás dále uvádějí do přemýšlení o církvi. Církev pro mě není ani budova, ani instituce, ale společenství všech, kdo věří v Boha, s nímž se setkáváme v Ježíši, a také se ho snaží následovat. (Str. 8).

Tady se pak vrací i k počátečním kapitolám a vysvětluje ony ozvěny, vzdálený hlas.

Žít jako křesťan znamená žít ve světě, který se proměnil vlivem Ježíše a jeho Ducha, a oni jsou jeho středobodem. A v tom je křesťanská modlitba jiná a zásadně se liší jak od panteistické modlitby, při níž se člověk snaží vstoupit do kontaktu s nitrem přírody, tak od deistické modlitby, která se podobá posílání zpráv do pusté prázdnoty. (Str. 177)

Myslím, že svému účelu kniha slouží velmi dobře. Sice po přečtení pořád nemůžu říct, že bych podstatě křesťanství rozuměl, rozhodně jsem ale porozumění přiblížil. Pokud tedy také chcete seriózně nahlédnout do křesťanské víry, N. T. Wright vám bude dobrým průvodcem.

Odkazy: