„Ale smrt není… my totiž -“ řekl Mrakoplaš a pokusil se vpravit svá slova do mezer v démonově monotónním monologu, ale marně. „Kávovar, vezměte si ten! To je věc, to vám garantuju! My jsme kdysi topili lidi v jezírcích kočičí moči, to je pravda, ale nikdy jsme je nenutili kupovat si ji po šálcích.“

A vlastně vůbec celkový popis pekla pod vedením šíleného démona Astfgla. Je to vlastně kritika velkého úřadu se vší byrokracií, kancelářským prostředím a nudou, povýšenou na mučicí nástroj. Přitom obyčejná nuda může být docela fajn:

Teď si uvědomil, co je vlastně na nudě tak strašlivě přitažlivé. Bylo to to skvělé vědomí, že někde kousek od vás, třeba právě za nejbližším rohem se odehrávají ošklivé věci, nebezpečné a plné dobrodružství, ale že vy s nimi prostě nemáte nic společného. Protože na to, abyste si opravdu dokázali vychutnat nudu, musíte mít něco, s čím ji můžete porovnat. Ale tohle byla nuda z nudy, která prolínala sama sebou, spojovala se a houstla, až se z ní stalo obrovské všedrtící kladivo, které paralyzovalo každou myšlenku, zkušenost a vzpomínku a měnilo věčnost na hmotu podobnou flanelu.

Celek ale moc nedrží pohromadě. Vypadá to spíš jako skladiště toho, co se nehodilo do jiných příběhů, stručné, krátké, roztrhané… Kdyby se mi povedlo celou knihu přečíst najednou, nebo kdybych se k ní vracel, pak by na mě třeba působila lépe. Takhle ji ale vidím jako nejslabší z dosud přečtených.

Odkazy: