Tak pověsti a znalí komentátoři nelhali, Soudné sestry jsou opravdu skvělé. Co skvělé, geniální! Vyvážené je tu všechno – zápletka, humor i vážná témata.
„V horách Beraní hlavy bylo pěkných rovných míst až až, ale potíž byla v tom, že většina z nich byla položena svisle.“
Soudné sestry jsou tři čarodějky, které se, přemluveny nejmladší z nich, scházejí na každoměsíčním sabatu uprostřed vřesovišť. Nesourodější trio aby pohledal – upjatá Bábi Zlopočasná, pod jejímž pohledem praskají zdi;
„Čarodějky nejsou od přírody družné, alespoň ne mezi sebou, a v žádném případě už nemají žádné náčelnice. Bábi Zlopočasná byla ze všech těch neexistujících náčelnic ta nejuznávanější.“
„‚Muž, který zná svá práva jako ty, by to mohl dotáhnout daleko,‘ pokývala hlavou Bábi. ‚Ale v téhle chvíli by měl táhnout domů.‘“
rozverná stařenka Oggová, vládnoucí ohromnému rodinnému klanu a vzpomínající na své divoké mládí
„Na trávníku před domem se znovu ozval nadšený hlas Stařenky Oggové, který sděloval celému světu, že: ‚Hole mágů, to nejsou přeludy, bývají na konci zdobeny žaludy.‘“
a naivní Magráta, která miluje všechny zbytečnosti, magické tretky, rituály a romantické scény. Jsou to ale především čarodějky, pečující o přírodu i lidi a respekt před nimi je neotřesitelný...
„‚Teď – teď se rozvineme,‘ řekl. ‚Jo, to bude ono. Rozvineme se. To uděláme.‘Pomalu postupovali kapradím. Seržant se nakonec přikrčil za velký padlý kmen a řekl: ‚Dobrá. To bylo skvělé. Takže je to každému jasné, ano? Teď se rozvineme ještě jednou a tentokrát každý zvlášť.‘“
Tedy býval neotřesitelný, než se vlády nad malým horským královstvím zmocnil vévoda Felmet, sám ve vleku kruté vévodkyně. Pak se začalo všechno měnit...
„Cítil neklid. A to bylo zvláštní, protože místní lidé se nijak nevzpírali. Zdálo se, že jim skoro nic nevadí. A přitom byl Verence svým způsobem dost oblíbený. Pohřbu se zúčastnilo překvapivé množství lidí – ještě teď si vybavoval ty dlouhé řady vážných tváří. A ne hloupých tváří. To v žádném případě. Spíš soustředěných na něco jiného, jako kdyby to, co dělal král, v zásadě nebylo nijak důležité.Popouzelo ho to skoro jako ty stromy. Nějaká pořádná vzpoura, to by bylo tak nějak – případnější. Normálně by si člověk vyrazil, pár lidí by pověsil a pár dal hodit do hladomorny, aby vzniklo takové to tvůrčí napětí, které napomáhá rozvoji státu. Dole na pláních to bylo něco jiného. Tam když jste do lidí kopli, snažili se oni kopnout do vás. Jenže tady? Když jste kopli do lidí tady, tiše vám ustoupili z cesty a trpělivě čekali, až vám noha sama upadne. Jak se měl král dostat do historie, když vládl takovým lidem? Ty jste mohli utiskovat se stejným výsledkem jako matraci.“
K vévodově smůle byl syn zavražděného krále odnesen neznámo kam a duch krále se také pilně stará, aby vévoda na svůj čin nezapomněl. Jestli vám zápletka připadá shakespearovská, máte pravdu. Kniha je skvělá parafráze dvou her, Hamleta a Macbetha, zasazená do fantasy světa Zeměplochy. A parafráze natolik podařená, že si jen občas s úžasem uvědomíte analogie a odkazy (například – nejen zápletka je ze Shakespeara, on tam i vystupuje, staví své divadlo).
„Po chvilce váhání celý odstavec přeškrtl a zkusil to jinak: Jako jeviště velkého divadla je náš svět a lidé po něm jako herci jdou.
To se mu zdálo lepší.
Chvilku přemýšlel a pokračoval: Někdy dojdou daleko a jindy v krátku odejdou.“
Po většinu doby si ale užíváte proud humoru a děje.
nakladatelství Talpress, 1995, ISBN 80-85609-68-1, cena 210 Kč
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.