Tohle byl zase ohňostroj nápadů a humoru.

Aurient odkazuje na zlato a orient; je to smíchaná Čína s Japonskem do jednoho… Jačínska? Číponska? Japočíny! Najdeme tam všechno – bojovníky sumó, Zakázané město, samuraje a nindži, velkou čínskou zeď, poslušné rolníky a nevolníky, rudou armádu mírného pokroku i armádu terakotovou.

Achátský výraz pro cizince je stejný jako výraz označující ducha, a jen jeden tah štětcem ho dělí od slova oběť.

Zeď je kolmá a hladká, aby odradila ty obtížné lidi, kteří se neustále snaží tvrdit, že tam za ní by přece jen mohlo být něco zajímavého. Je to neuvěřitelné, ale i po tisíci letech pořád ještě existují lidé, kteří to nepochopili. Ti, kteří žijí na pobřeží, svazují vory a vyplouvají přes pusté mořské pláně k zemím existujícím jen v pověstech. Ti ve vnitrozemí si stavějí velké draky a židle, které se snaží pohánět raketami používanými k ohňostrojům. Mnoho z nich při svých pokusech samozřejmě zahyne. Většina těch ostatních je brzo chycena a přinucena žít v zajímavých časech.

Barbar Cohen se svou Stříbrnou hordou důchodců (jeden je nahluchlý a na vozíčku, všichni shrbení a bělovlasí) nese další prostor ke komice. Už ten název, Stříbrná horda, je geniální, odkazuje zároveň na Zlatou hordu i na jejich stříbrné vlasy. A aby toho nebylo málo, Cohenovi říkají Čingis. Čingis Cohen. Skutečným barbarem není jen jeden z nich, bývalý učitel Ronald Čabajka řečený Profi. Své někdejší profesi dělá čest a snaží se barbarům vysvětlit, co je to civilizace, jak mluvit, jak se chovat a jak uzurpovat moc civilizovaně.

„Víte, na barbara mluvíte velmi vzdělaně,“ řekl Mrakoplaš.

„Ale jakpak by ne, vždyť já nezačínal jako barbar. Býval jsem profesorem. Proto mi taky říkají Profi.“

„A co jste vyučoval?“

„Zeměpis. A hlavně jsem se zajímal o Aurient. Ale nakonec jsem toho nechal a začal jsem se živit mečem.“

„Potom, co jste byl skoro celý život učitelem?“

„Ano, představovalo to pro mě lákavou změnu.“

„Ale… to přece… co ten nedostatek soukromí, strašlivé nervové vypětí, denně v nebezpečí života…“

Pan Čabajka se rozzářil. „Oh, vy jste byl taky učitel, viďte?“

A pochopitelně Mrakoplaš – jako obvykle hříčka osudu a žolík ve velké hře.

Ozvalo se množství výkřiků, ale příjemné a důležité na nich bylo to, že se všechny ozývaly za ním. Jistě se ho pokusí co nejdříve dostihnout, ale to už byl problém, který bude řešit až v budoucnosti. Někdo jiný by se možná alespoň trochu staral o to, kam běží, ale Mrakoplaš, zkušený zbabělec-praktik, se nikdy nezajímal o to kam, protože pro něj mělo nejdůležitější význam slůvko od.

Méně cvičený běžec by možná riskoval pohled přes rameno, ale Mrakoplaš měl v podvědomí uloženy informace o nárazech větru i o tom, jak se nepozornému člověku dokážou pod nohu připlést volné nebo kluzké kameny. A kromě toho, proč by se ohlížel? Běžel, jak nejrychleji uměl. Nic, co by mohl přes rameno spatřit, ho už nemohlo přinutit k rychlejšímu běhu.

Z dosavadních dílů s Mrakoplašem mě tento bavil asi nejvíce.

Odkazy: