V Pyramidách rozehrál Pratchett svou schopnost parafrázovat a parodovat naplno. Většina děje se odehrává v úzkém království Mžilibabě, v němž se zastavil čas; obrazně i doslova. Hlavní kněz Dios je přímo ztělesněním pravidel, žije se zde jako před osmi tisíci lety, žádná kanalizace, pohodlí, nic.
Na dlouho jediná změna nastala, když král poslal svého syna za vzděláním do hlavního města Ankh-Morporku, do cechu vrahů. Zmínka o tomto cechu už v zeměplošské sérii zazněla, tady je ale výuce, zvyklostem i závěrečné zkoušce věnovaný dostatečný prostor. Paradox tradičních vzdělávacích metod, školního drilu a studentských radovánek s bizarním cílem vzdělávání je opravdu úsměvný.
Složením zkoušek ale zábava končí a po smrti krále se mladý Těpic (Ptepicchamon) ujímá „vlády“. S vládou to tedy příliš nesouvisí, vše rozhoduje a vykonává Dios. Těpic jen hraje roli a smiřuje se s ní jen těžko, stejně jako s absencí pokroku, na nějž si během let studií zvykl. Ta pravá změna se ovšem objeví až ve chvíli, kdy se nová, největší pyramida ze všech, blíží dokončení. Něco se stane s časem i prostorem...
„‚S geometrií nejsou žádné žerty. Pyramidy? To jsou nebezpečné věcičky. Přivolávají nepříjemnosti. Podívejte,‘ Pythakleidos se poněkud nejistou rukou natáhl pro pohár s vínem, ‚jak dlouho si ti ve Starém království budou ještě myslet, že můžou stavět pořád větší a větší pyramidy? Odkud podle nich přichází všechna ta energie? Koukněte,‘ škytl, ‚vy jste tam byl, ne? Všiml jste si někdy, jak pomalu tam ubíhá čas?‘
‚Jistě,‘ odpověděl Těpic.
‚To je tím, že čas je tam vysáván. A dělají to pyramidy. Takže je musí nechat vybít. Říkají tomu vybíjení! Myslí si, že ty plameny v noci vypadají úchvatně! Jenže to si pálí vlastní čas!‘“
Čtení jsem si opravdu užíval, kolikrát jsem nevěděl, co sledovat víc. Jestli se pokoušet rozkódovat jména (Ptepicchamon jako Tutanchamon, Kopolymer jako Homér, Ysop jako Ezop, Pythakleidos jako kříženec Pythagora s Eukleidem) nebo se alespoň bavit jejich vyzněním (dr. Kruxminor v cechu vrahů, Muchobert, kněz Houk Koumy, balzamovač Koprkvaš, stavitel pyramid Ptakospar), snažit se nevyprsknout smíchy nad jmény a hláškami velbloudů (Ty Mrcha, Smrdutý Ksindl, Zasraný Blb), usmívat se nad efébskými filozofy a jejich zparodovanou filozofií, obdivovat, jak autor zakomponoval pyramidy, mumie i bohy a tisíc dalších odkazů, nebo se zkrátka jen nechávat unášet dějem.
„Všeobecně se neví, že velbloudi mají silně vyvinutý smysl pro vyšší matematiku, prakticky pro případy, které se týkají balistiky. Ta vlastnost se u nich vyvinula jako součást systému přežití, stejným způsobem jako koordinace pohybu lidské ruky s okem nebo chameleónova schopnost měnit barvu těla podle prostředí. Podobný sebezáchovný pud vede například delfíny k tomu, že zachraňují topící se lidi pokaždé, když se v okolí vyskytuje svědek, který by mohl vidět, jak je překusují napůl (což je jejich běžným projevem), a referovat o tom ostatním lidským bytostem.
Skutečnost je taková, že velbloudi jsou mnohem inteligentnější než delfíni. Jsou o tolik bystřejší, že si rychle uvědomili, že nejprozíravější věc, kterou může chytré zvíře udělat, pokud nechce, aby jeho potomci strávili většinu života na laboratorním stole s elektrodami v mozku, přesunem námořních min ze základny A na loď B, nebo pod přihlouplým dozorem biologů, je udělat všechno pro to, aby to ti zas… lidé nezjistili. Takže se už dávno a dávno uchýlili ke svému životnímu stylu, který s sebou nese povinnost nosičů a píchání tyčemi, ale také jistotu potravy, ošetření a možnost občas lidem beztrestně naplivat do očí.“
Pyramidy se mi jeví jako jedna z nejlepších knih série, doslova nabité odkazy – a přitom pořád čtivé a zábavné. Vřele doporučuji.
nakladatelství Talpress, 1995, ISBN 80-85609-69-X, 228 Kč
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.