Dobrá znamení jsou humoristická fantasy a parodie na filmy či knihy s tematikou příchodu apokalypsy podle Zjevení sv. Jana.
Démon Crowley a anděl Azirafal jsou dlouhodobě usazení na Zemi, tak dlouho, že už mají motivace poněkud pozměněné a apokalypsa se jim úplně nehodí do krámu. Za ty stovky a tisíce let se spřátelili a v podstatě uzavřeli spojenectví.
Samozřejmě že on byl pro Armageddon, vzato všeobecně. Kdyby se ho někdo zeptal, proč posledních pár století strávil tím, že si zahrával se záležitostmi lidí, odpověděl by: „No samozřejmě proto, abych přiblížil Armageddon a triumf Pekel.“ Jenže jedna věc byla pracovat na tom, a úplně jiná věc najednou zjistit, že je to tady.
Crowley od začátku věděl, že až nadejde konec světa, bude při tom, protože byl nesmrtelný a neměl na vybranou. Jenže doufal, že konec lidstva je ještě hodně daleko.
On měl totiž lidi rád. A to byla u démona velmi podstatná chyba.
Ale ano, snažil se, aby jim jejich krátké životy co nejvíce znepříjemnil, vždyť to byla jeho práce, ale nic z toho, co vymyslel, nebylo ani z poloviny tak hnusné jako ty věci, které na sebe lidé vymýšleli sami.
Bohužel jejich mocnosti usoudily, že právě v dvacátém století přišel ten správný okamžik a nachystaly příchod Antikrista. Zmatky při narození sice vedly k záměně dětí, ale to zase tolik nevadilo, co je předurčené, to se stát musí. Ostatně i čtyři jezdci apokalypsy, tedy Válka, Hlad, Smrt (mimochodem smrt mluví správně pratchettovsky VELKÝM PÍSMEM!) a Mor, jsou dávno mezi lidmi a také čekají až přijde jejich čas. Tedy pardon, Mor odešel na odpočinek s objevením penicilinu a nahradil ho Znečištění.
Ale nedalo by se tomu přece jen nějak zabránit?
Crowley zvedl hlavu a na tváři se mu objevil prohnaný výraz.
„Pak si ale nemůžeš být jistý – oprav mě, jestli se mýlím – jestli zmaření té věci také není něco, co by se mělo stát z úradku božího. Víš, co chci říct? Čeká se od tebe přece, že budeš mařit plány našeho starý– Rohatého na každém kroku, ne?“
Azirafal zaváhal. „No, když to bereš takhle, tak ano.
„Vidíš zlo – maříš. Mám pravdu?“
„Všeobecně. Všeobecně. Abych ti to vysvětlil, já spíš tak nějak vedu lidi k tomu, aby mařili. To kvůli nevyslovitelnosti Boží, chápeš.“
„Dobře. Tak jo. Takže jediné, co potřebujeme, je abys mařil. Protože jestli jsem si něčím jistý,“ naléhal na něj Crowley, „pak tím, že to narození je jen začátek. Důležitá je výchova. Musí tam působit Vlivy a Síly. Jinak se to dítě nikdy nenaučí používat své Síly.“ Poněkud zaváhal. „No, alespoň ne vtom smyslu, v jakém to mělo původně být.“
„Musím připustit, že u nás nikomu nevadilo, kdybych mařil tvoje plány,“ uvažoval Azirafal zamyšleně. „To by jim tedy vůbec nevadilo.“
Kniha může posloužit jako příklad, kdy spojení dvou skvělých autorů nevede ke zlepšení výsledku. Jako by se jejich silné stránky navzájem vykrátily. Gaimanovo rychlý scénář a střídání obrazů spolu s Pratchettovým humorem vede ke změti postav, které nestíhají být prokreslené a vtipnost je jen zmínková.
Stařík měl stále ještě všechny své zuby, ale to snad jen proto, že by je nikdo jiný nechtěl. Stačilo by, aby jediný z nich položil pod polštář, a víla zubnička by pravděpodobně odevzdala svou kouzelnou hůlku a odešla do penze.
Jakkoli zajímavé, podivným způsobem mě čtení vyčerpávalo a nevracel jsem se k tomu s nadšením. Příval nových a nových epizod i postav – Hladmore, válečná reportérka, … Agnes Magorésová, ta její pravnučka, lovci čarodějnic, … Na začátku jsem se v tom vůbec nevyznal a pořád přibývaly další postavy a témata. Tajní agenti, dálniční nadjezdy. Jaime Hernandez se objeví, osvobodí strom a po dvou stránkách je zase pryč.
Naopak popisování akcí, které Adam podniká se svou partou, a všechny výmysly záhadologů byly zdlouhavé až nudné (a to i přestože se výmysly záhadně stávají realitou).
Nejlepší byli Crowley a Azirafal, scény s nimi jsem si vysloveně užíval. A závěrečná myšlenka o věčném konfliktu a jeho přenosu k lidem.
„A kdyby je lidé začali zabíjet znovu, co byste chtěla, abych udělal s těma lidma?“ pokračoval Adam. „Ba ne. Mám pocit, že už to celé začínám chápat. Jak se do toho jednou začnu tímhle způsobem plíst, nedá se to zastavit. Myslím, že jediná rozumná věc, kterou můžou lidi udělat, je uvědomit si, že když zabijou velrybu, mají prostě mrtvou velrybu.“
Možná při druhém přečtení, kdy už nebudu tak zmatený ze všech postav, ocením knihu lépe, teď se mi ale jeví jako dílo průměrné.
Odkazy:
PRATCHETT, Terry, GAIMAN, Neil. Dobrá znamení. Praha: Talpress, 1997. ISBN 80-7197-099-9.




Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.