Terry Pratchett, Neil Gaiman: Dobrá znamení

Crowley zvedl hlavu a na tváři se mu objevil prohnaný výraz.

„Pak si ale nemůžeš být jistý – oprav mě, jestli se mýlím – jestli zmaření té věci také není něco, co by se mělo stát z úradku božího. Víš, co chci říct? Čeká se od tebe přece, že budeš mařit plány našeho starý– Rohatého na každém kroku, ne?“

Azirafal zaváhal. „No, když to bereš takhle, tak ano.

„Vidíš zlo – maříš. Mám pravdu?“

„Všeobecně. Všeobecně. Abych ti to vysvětlil, já spíš tak nějak vedu lidi k tomu, aby mařili. To kvůli nevyslovitelnosti Boží, chápeš.“

„Dobře. Tak jo. Takže jediné, co potřebujeme, je abys mařil. Protože jestli jsem si něčím jistý,“ naléhal na něj Crowley, „pak tím, že to narození je jen začátek. Důležitá je výchova. Musí tam působit Vlivy a Síly. Jinak se to dítě nikdy nenaučí používat své Síly.“ Poněkud zaváhal. „No, alespoň ne vtom smyslu, v jakém to mělo původně být.“

„Musím připustit, že u nás nikomu nevadilo, kdybych mařil tvoje plány,“ uvažoval Azirafal zamyšleně. „To by jim tedy vůbec nevadilo.“

Kniha může posloužit jako příklad, kdy spojení dvou skvělých autorů nevede ke zlepšení výsledku. Jako by se jejich silné stránky navzájem vykrátily. Gaimanovo rychlý scénář a střídání obrazů spolu s Pratchettovým humorem vede ke změti postav, které nestíhají být prokreslené a vtipnost je jen zmínková.

Stařík měl stále ještě všechny své zuby, ale to snad jen proto, že by je nikdo jiný nechtěl. Stačilo by, aby jediný z nich položil pod polštář, a víla zubnička by pravděpodobně odevzdala svou kouzelnou hůlku a odešla do penze.

Jakkoli zajímavé, podivným způsobem mě čtení vyčerpávalo a nevracel jsem se k tomu s nadšením. Příval nových a nových epizod i postav – Hladmore, válečná reportérka, … Agnes Magorésová, ta její pravnučka, lovci čarodějnic, … Na začátku jsem se v tom vůbec nevyznal a pořád přibývaly další postavy a témata. Tajní agenti, dálniční nadjezdy. Jaime Hernandez se objeví, osvobodí strom a po dvou stránkách je zase pryč.

Naopak popisování akcí, které Adam podniká se svou partou, a všechny výmysly záhadologů byly zdlouhavé až nudné (a to i přestože se výmysly záhadně stávají realitou).

Nejlepší byli Crowley a Azirafal, scény s nimi jsem si vysloveně užíval. A závěrečná myšlenka o věčném konfliktu a jeho přenosu k lidem.

„A kdyby je lidé začali zabíjet znovu, co byste chtěla, abych udělal s těma lidma?“ pokračoval Adam. „Ba ne. Mám pocit, že už to celé začínám chápat. Jak se do toho jednou začnu tímhle způsobem plíst, nedá se to zastavit. Myslím, že jediná rozumná věc, kterou můžou lidi udělat, je uvědomit si, že když zabijou velrybu, mají prostě mrtvou velrybu.“

Možná při druhém přečtení, kdy už nebudu tak zmatený ze všech postav, ocením knihu lépe, teď se mi ale jeví jako dílo průměrné.

Odkazy: