Kniha se ve všemožných recenzích nazývá "čistokrevnou městskou fantasy" (třeba tady) a tak se toho přidržím. Fantasy to nepochybně je a odehrává se ve městě a v podměstí, takže městská je také. Podměstí - jaké podměstí? Představme si, že "pod" každým velkým městem je ještě jedna, za běžných odkolností nedosažitelná realita, obývaná prapodivnými lidmi a stvořeními. Místo, kam mohou "propadnout" ztracené věci, kde jsou zapomenuté uličky, kde možná fungují kouzla, ale určitě se vyskytují děsivé jevy. Jako třeba obrovské zvíře. Krokodýl pod New Yorkem, Bestie pod Londýnem. V Podlondýně:
„Labyrint samotný byl čiré šílenství. Vznikl ze ztracených úlomků Nadlondýna: uliček a cest a chodeb a kanálů, které za tisíciletí propadly škvírami a vstoupily do světa ztracení a zapomnění.
Šli po dláždění z kočičích hlav a po blátě a hnoji (koňském i jiném) a po shnilých dřevěných prknech. Byl to svět plný proměn a každá pěšina se dělila a zatáčela a rozdvojovala.
Pan Croup cítil, jak ho talisman táhne dopředu, a nechal se vést.
Procházeli uzounkými uličkami, které kdysi bývaly částí viktoriánské chudinské čtvrti, (slumů vzniklých smícháním stejných poměrů ginu a zlodějny, pěťákových brlohů a šestákového sexu), a slyšeli Bestii, jak kdesi blízko funí a supí. A pak zařvala.“ (kap. 16)
Fantasy je to luxusní a mimořádně originální. S těžko postižitelným kouzlem. Možná za to můžou prokreslené postavy, výrazné charaktery, figury, které jsou na první pohled dobré nebo zlé, takže vypadají černobíle. Ale nejsou; černobílost je jen stylová, ne obsahová. Vzpomínám si na 3D hru XIII. Proti jiným, snažícím se o co možná největší realismus, tato šla cestou komiksové kresby. A fungovalo to. Tenhle příběh je podobně postavený (aby také ne, Neil Gaiman je autor scénářů komiksů). Zkrátka klame stylem.
Nebo by se dalo říct pohádková fantasy. Ale tedy DOST TEMNĚ pohádková, dva zabijáci pan Vandemar a pan Croup, vzájemně se častující zdvořilostmi, kteří vynikají v nejrůznějších způsobech mučení a zabíjení, rozhodně nejsou běžné rekvizity pohádek.
Aby toho nebylo málo, kniha hýří vtípky, hříčkami a odkazy. Od intelektuálních a znalostních (jeden jednoduchý: zrádce rozbaluje svoji odměnu a Richard se ptá „Co je tam? Třicet stříbrných?“), přes místopisné až po dospělé. Z doslovu překladatelky Ladislavy Vojtkové:
„Mapa londýnské 'tube' - podzemní dráhy - přestala být změtí barevných čar a názvy stanic pouhými jmény: v Islingtonu byl přece anděl, v Blackfriars černí mniši dominikáni, do botanické zahrady v Kew jsem jela přes Barons Court, Hammersmithovu kovárnu a Ravenscourt s jeho havrany - stačilo jen přestoupit na růžovou trasu, a možná jsem si mohla v Shepherds Bush popovídat s obávanými pastýři. Všechno bylo jaksi bližší, živější, lidštější. A socha Spravedlnosti na kopuli nejvyššího trestního soudu Old Bailey se mi před očima měnila v pitoreskního mužíčka v plášti z peří. Kdepak nějaké Nikdykde! Pořád a všude!“
Metro jako vstup do světa pod městem, do Podlondýna. A každá stanice je zároveň místo tam i tady. Geniální.
Málem jsem pro samou chválu zapomněl na příběh... Hlavní postava je Richard Mayhew, který se vypravil do Londýna za prací a štěstím. Ne že by nějaké extra štěstí udělal, ale práci má, dokonce má i snoubenku, krásnou a energickou, v jejímž vleku tak trochu vlaje. Když ji doprovází na superdůležitý pracovní večírek, najdou zraněnou dívku - a v Richardovi se ozvou jeho zásady. I přes ohromný odpor, i s rizikem toho, že o snoubenku přijde, dívce pomůže. A pak už není cesty zpět.
Recenze a zdroje:
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.