Wuwejův zápisník

Terry Pratchett: Sekáč

12.08.2021 20:45, Wu | knihy | komentáře -

obálka SekáčSmrťovi, tedy zeměplošské antropomorfní personifikaci smrti, se stala taková nepříjemnost. Nějakým nedopatřením se mu vyvinula osobnost a tím pádem… ožil? A cokoliv je živé, musí jednou zemřít.

„Není to nějaký žert, pane?“ dodal s nadějí v hlase. Smrť prošel halou a dal se dlouhou chodbou vedoucí ke stáji.

MÁM DOJEM, ŽE SMYSLEM PRO HUMOR JSEM SE PRÁVĚ NEPROSLAVIL.

„No dobrá, já vím, nechtěl jsem se vás dotknout. Ale koukněte, vy přece nemůžete umřít, protože jste Smrť, musel byste navštívit sám sebe, vždyť by to bylo jako s tím hadem, který si požírá svůj vlastní ocas –“

UŽ JE TO TAK, JEDNODUŠE UMŘU. NENÍ ODVOLÁNÍ.

„Ale co potom bude se mnou?“ zeptal se Albert. V jeho slovech probleskovala hrůza jako slunce, na které se díváte řídkým stromořadím.

NASTOUPÍ NOVÝ SMRŤ. (Str. 16)

A tak se sbalí a vyrazí na zem. Vstoupí do služby k (hodně staré) slečně Zahořalé a pomalu se učí žít mezi lidmi. Ti jsou pochopitelně trochu nervózní, protože všechny atributy mu jaksi zůstaly, ale postupně si na nového souseda zvykají. A také on si zvyká, dokonce natolik, že se mu nechce nový život opustit.

Horší je, že když chybí Smrť a nic pořádně neumírá (Pratchettova variace na klasickou pohádku), začínají se objevovat i divnější věci než jen zombie…

Nad Zeměplochou se přesouvalo velké a beztvaré mračno života a neustále rostlo, jako stoupá voda za přehradní hrází, ve které jsou uzavřeny všechny propustě. Když zmizel Smrť, který odváděl životní sílu, když už jí nebylo zapotřebí, neměl život kam odcházet.

Tu a tam se životní síla vybila samovolně, třeba maskovaná jako pseudopoltergeist, stejně jako se vybíjí elektřina před prudkou letní bouří blýskáním na časy. (Str. 62)

A tak se všude po městě objevují malé skleněné koule se sněhem a domkem uvnitř, ze kterých se posléze vylíhnou… ale to už bych prozrazoval víc než je potřeba. Každopádně tenhle díl Zeměplochy je zase koncert velkých nápadů i nenápadných ironických poznámek.

Stínov byl nejstarší část města. Kdyby se dala vytvořit plastická mapa hříchu, zla a všeobecné zkaženosti stejným způsobem, jako se vytvářejí pro větší názornost mapy gravitačních polí kolem černých děr, pak by se Stínov i v Ankh-Morporku musel znázornit také jako díra. Stínov se ostatně zmíněnému vesmírnému fenoménu podobal i jinak: měl tajemnou a velmi silnou přitažlivost, nevyzařoval světlo a mohl se snadno stát branou, kterou se dostanete na jiný svět. Na onen. (Str. 44)

Smál jsem také komoleným slovům, na která jsou, zdá se, mágové specialisté. Hemogoblin v krvi, nebo bojový pokřik bonsai!

Najednou si sundal klobouk, což mágové dělají ve výjimečných případech, většinou jen tehdy, když si z nich chtějí něco vytáhnout, a podal ho kvestorovi. Pak utrhl pruh látky z podolku svého roucha a s výrazem vytržení ho pozvedl v napřažených pažích před sebe. Nakonec si jím ovázal čelo.

„Je to součástí étosu,“ řekl v odpověď na jejich neodbytně nechápavé pohledy a pronikavě nevyřčené otázky. „To je obřad, který podstupují válečníci Vyvažovacího kontinentu, než se vydávají do boje. A k tomu musíte vykřiknout –“ pokusil se vybavit text dávno přečtené knihy, „– ehm, bonsai. Ano, to je ono. Bonsai!“

„A já si myslel, že to znamená něco jako osekávání stromů, aby byly co nejmenší,“ zavrtěl užasle hlavou starší pAsák.

Děkan zaváhal. Když na to přišlo, sám si nebyl příliš jistý. Jenže dobrý mág nikdy nedovolí, aby mu nejistota bránila v pouti k výšinám.

„Ne, každopádně je to bonsai,“ prohlásil nakonec rezolutně. Chvíli ještě přemýšlel a pak se rozzářil. „Protože všechno je součástí bušído. Jako… jako malé stromy, které se snaží. Jako věčný nápor. Buší do… všeho a bez přestání. Jasně. To přece dává smysl, když o tom chvíli přemýšlíte.“ (Str. 210)

A pak samozřejmě Smrť. Už jen když vidím jeho slova psaná velkým písmem, musím se usmívat.

ALE PODÍVEJTE, JÁ DOBŘE VÍM, NA CO VĚŘÍM JÁ. JÁ NEVĚŘÍM… VĚŘÍM… NO NIC.

„Dneska máme nějakou pochmurnou náladu, co?“ řekla slečna Zahořalá. „Nejlepší, co můžete v téhle chvíli udělat, je dojíst tu kaši. To vám udělá dobře. Říká se, že jsou po ní silné a zdravé kosti.“

Vilém Klika nahlédl do svého talíře.

MOHL BYCH DOSTAT JEŠTĚ TROCHU? (Str. 112)

Co se týče velkých témat, byla kniha trochu rozporná; je tu dojemný příběh lásky překonávající čas i smrt, zároveň trable nemrtvých a do třetice ta věc s ožíváním věcí – a tohle mě právě mátlo. Uniklo mi nějaké vysvětlení, proč zrovna vozíky a chrám konzu… aha – že by tohle? Chrám? Každopádně, kniha je výborná a těším se, že až ji budu číst podruhé, přijdu na další postřehy.

Vilém Klika vděčně vstal, neohrabaně se propletl lesem památečních předmětů a zachytil kuželovité kyvadlo. Dřevěná sova mu upřela pohled přímo do očí a hodiny přestaly tikat, alespoň ve smyslu obyčejného zvuku. Uvědomoval si, že někde jinde čas neochvějně buší dál. Jak to mohou lidé vydržet? Vpouštěli čas do svých domů a mysleli si, že je to přítel. (Str. 109)

Odkazy:

PRATCHETT, Terry. Sekáč. Praha: Talpress 2014. ISBN 978-80-7197-532-8.

12345
1628793900000

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online