Wuwejův zápisník

Daniela Hodrová: Román zasvěcení

10.08.2021 23:22, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Román zasvěceníDaniela Hodrová se románem zasvěcení zabývá od 70. let 20. století, zkoumá jeho aspekty i vývoj (a poznatky aplikuje také ve své tvorbě beletristické, tedy i její romány, alespoň některé, pod iniciační spadají).

Tato forma nebyla nikdy stejnorodá, prozrazovala od svého počátku řadu vrstev – genetických, stylových, žánrových, vystupujících na povrch při srovnání různých verzí téže látky: iniciační mýtus, antický román výchovný a iniciační, kouzelná pohádka, rytířský epos, kurtoazní román, hagiografie, mystický traktát a vidění, alegorické putování, hrůzostrašný román, bildungsromán. Zdůraznění některých vrstev, stylů a žánrů ve struktuře románu zasvěcení svědčí buď o čase vzniku (souvislost s mýtem a pohádkou byla zřejmá v raném období, zatímco kurtoazní prvky byly projevem pozdější fáze), nebo o jeho společenské funkci (román-traktát pro příslušníky sekt a bratrstev v baroku). (Str. 206)

Studie je rozdělená do tří částí; první se jmenuje Od iniciačního mýtu k románu zasvěcení a začíná starověkým esoterismem (mýty, mystéria, iniciace v přírodě a v chrámu, astrologie, mýtus o Gilgamešovi, římský synkretismus). Pokračuje esoterismem středověkým (gotický chrám, Kabala, heretika, řády, heraldika), navazuje esoterismem od renesance (zednářství, rosikruciání) a končí iniciačním mýtem a – zejména – románem zasvěcení. Ten je tedy vyústěním předchozích tradic.

Mytický květ nesmrtelnosti, zlaté rouno, zlatá jablka Hesperidek, poznání obřadu a smyslu grálu, návštěva jiných světů, Nebe, Pekla, záhrobí, kámen mudrců, nejvyší poznání – gnóse, tajemství života, jeho počátku a konce, osudu, Boha, záhadné bytosti (dvojníka), sebepoznání, poznání podstaty prostoru, času, života, smrti, vesmíru – takové jsou cesty a cíle iniciace, mutace zasvěcení v mýtu a románu. Jsou obměnami tajemství člověka, hledajícího vnitřní kámen a proměňujícího se mystickou transmutací ve vyšší bytost. Očistěn od hříchů a neřestí lesa, odpoután od tělesnosti a pomíjivosti, dospívá adept k dokonalému poznání, k nesmrtelnosti. Znovuzrozením, duchovním vzkříšením adepta se obnovuje svět, mikrokosmos splývá s makrokosmem, člověk s Bohem. Román zasvěcení ve své klasické, nezpochybněné podobě, k níž se vrátil na sklonku tohoto století, je epickým modelem duchovního vývoje člověka a vesmíru. (Str. 223)

Následují Proměny románu zasvěcení, kde autorka sleduje jejich vývoj. Začíná u románů lesa a zámku, kam spadají rytířské příběhy a svatý grál (viz artušovské legendy), a v „heraldické části“ je analyzuje pohledem:

  • heraldiky postav – Artuš jako mýtus herodesovsko-oidipovský, Gauvain jako sluneční božstvo, Galád jako rytíř svatého grálu, Merlin atd.
  • heraldické fyziologie – symbolika zvířat – bílý jelen, ryba, lev-strážce apod.
  • heraldiky prostoru – les, záhubný stolec, záhubné lože, loď, kaple, ...
  • heraldiky věcí – kámen, strom, grál, kopí a meč, krev

Pokračuje barokní přeměnou na Labyrint světa a duše, ještě pozdějším Pokleslým románem zasvěcení (zámek neřesti a hrůzy, romaneto se zasvěcením, zavržení poutníci jako Vilém Meister nebo Poutník Melmoth).

Mladý Melmoth neputuje za příběhem, ale příběh putuje tak říkajíc za ním. Mladíkův pohyb se omezil na příjezd do Zámečku a vycházku na mořský břeh za bouře, která zanesla ke břehu jediného zachráněného ze ztroskotavší lodi – dalšího vypravěče. Vyprávění trosečníka (jiná varianta zasvětitele na prahu smrti), jímž je Španěl, rozvíjí dál příběh zasvěcení. Španělův příběh je rozsáhlým příběhem z diderotovského kláštera hrůzy (druhá podoba prostoru-vězení po Stantonově blázinci; třetí podobou je už zmíněné vězení). Adept Poutníkova pokušení je nemanželského původu a jeho romaneskní historie je pojata v duchu hrůzostrašného románu (dějištěm je Madrid jako v Lewisově Mnichovi). Sklepení, krypta, labyrint podzemních chodeb spojujících kostel s náhrobkem Španělova bratra a příbytek učeného Žida, ve kterém nalezne prchající útočiště, připomene podzemní putování Alfonse van Worden z románu Potockého Rukopis nalezený v Zaragoze (Španěl se jmenuje Alonzo). (Str. 105)

A končí Nejistým zasvěcením dvacátého století.

Stavba románů mnohdy napodobuje strukturu zasvěcení s jeho symbolickým blouděním. Skříňková stavba je charakteristická zvláště pro romantický román (Vilém Meister, Poutník Melmoth, Rukopis nalezený v Zaragoze); čtenář sestupuje do vyprávění jako do kruhů dantovského kuželu a bloudí v něm, napodobuje příběh, rozvětvující se jako labyrint slepými chodbami vložených novel. Anebo je tomu naopak – příběh bloudí sám v sobě a napodobuje tak adepta, i on je bludným poutníkem a namnoze hledá sám sebe. Podobá se adeptovi i ve své fiktivní autenticitě, když popírá svůj románový původ, vydává se za memoáry, nalezený rukopis. Předstírá, že nezná svého otce, že je příběhem-nalezencem. Původ příběhu však bývá stejně uměle, naoko zastřen jako původ adepta, jen zdánlivě je slepou chodbou, obvykle totiž do jeho nitra vedou nedokonale skrytá padací dvířka poznání. (Str. 150)

Třetí část je pak Kužel zasvěcení a zabývá se především geometrií postav, vztahů a prostoru.

  • Trojúhelník postav – postavy a jejich metamorfózy, nalezenec, marnotratný syn, adept, zasvětitel, panna, bytost středu, trojjedinost...
  • Čas a prostor – vnější čas a prostor, hranice, vnitřní čas, prostor románu

Tam, kde byl v rytířském románu padací most do iniciačního zámku kde se u Danta, Andreae, Komenského nalézá brána, tam se v zámku hrůzy otvírají skrytá padací dvířka, na která jako zázrakem dopadne světlo, tam u romantiků zeje černý otvor jeskyně, jícen vulkánu, tam potomek starobylého a vymřelého rodu ztěžka otevírá vrata zchátralého paláce či vlhké krypty. Přístup do vnitřního prostoru je vždy nějak ztížen: buď toto místo dělí od světa dravá řeka, nebo jej střeží lvi, nebo k takřka nepřístupnému zámku vede příkrá stezka nad propastí, most je zdvižen, brána zavřena, klíč je ztracen nebo zrezivělý, panuje tam naprostá tma, vane silný vítr, zuří bouře, vchod je ovládán skrytým mechanismem, magickou formulí či knoflíkem (Jméno růže), a když se otevře, je těsný natolik, že se adeptovi škvírou sotva podaří vstoupit (vchod-soutěska). (Str. 180)

  • Emblémy zasvěcení – heraldika barev, čísel, tvarů, úroboros...

Jak vidno, je to studie velmi obsažná. Četla se ale mimořádně obtížně; nevím jestli je to složitými předlohami, nebo způsobem, jak je Daniela Hodrová komentuje (nijak neshrnuje děj, pouze popisuje analyzované souvislosti nebo prvky). Je zkrátka třeba knihy si přečíst předem; teprve u těch, které jsem znal, jsem mohl analýzu patřičně ocenit. Jako u Kafkova Zámku, kde mi doplňovala další souvislosti:

Záhada jmen v románu je záhadou iniciační. Tato jména jsou možná kryptogramy, na jejichž rozluštění závisí nalezení vchodu. Není náhoda, že zámek patří hraběti Westwestovi (západ je iniciační světovou stranou, ale nikoli v západním románu); možná je Westwest další podobou proměnlivého Klamma, v jehož jménu se tají několik významů: český „klam”, německý význam „těsný”, „soutěska” (charakteristická těsnost vchodu do vnitřního prostoru ajeho zužování), anglické slovo clam, které znamenalo šaška. Není Klamm obdobou tarokového Blázna, poslední karty, bodu, nuly (jejím symbolem je černé kolečko), k níž dospívá poutník ve dvaadvacátém arkánu, karty relativnosti veškerého poznání? Není sám Klamm zavrženým poutníkem K. (jeho iniciála je přece zároveň iniciálou jména Klammova, nejen šifrou romanopisce-adepta), jehož iniciace byla zmařena jako iniciace Percevalova? K. bloudí začarovaným kruhem sebereflexe, v jehož středu sídlí Bůh-propast, samotný adept-zeměměřič K. Neboť je-li hranice vnitřního prostoru všude a nikde, vesnice je zámkem a zámek není nic jiného než zase vesnice, pak nejen K., ale i všichni vesničané se nalézají na hranici a zároveň uvnitř – jako v oné perské báji o třiceti ptácích hledajících Boha, kteří posléze pochopí, že oni všichni dohromady i každý zvlášť jsou Bůh, jehož jméno zní „třicet ptáků”. (Str. 121)

Ještě doplním jednu ukázku – že lze román zasvěcení vidět i v knihách pro mládež, jako je Vernův Tajuplný ostrov:

V jiných románech se absolutní bod rozšiřuje v prostor ostrova. Tajuplný ostrov ovládaný neviditelným pánem – ostrov-ráj – je jinou vernovskou variantou vnitřního prostoru. Telegrafní drát jako nit z klubka Ariadnina vede dobyvatele ostrova labyrintem (obraz světa) k pánu ostrova. Jsou k němu přitahováni doslova magnetickou silou. Konečně se dostávají do jeskyně-krypty osvětlované jakýmsi sluncem a nacházejí kohosi, kdo je nepochybně obrazem Boha – toho, kdo nemá jméno, – kapitána Nemo. Je to bytost, jež se zjevuje a zůstává skryta, bytost mimo lidský zákon. Má podobné vlastnosti jako postava Matyáše Sandorfa z jiného Vernova románu, mrtvého vracejícího se mezi živé, který má moc křísit mrtvé jako Kristus. Magnetismus, elektřina, ponorky, tajemné síly, utopické dopravní prostředky bývají u Verna spojeny s bytostmi středu. (Mezi živly zaujímá oheň výsadní postavení, je obrazem nadpřirozena, živlem spasitelským, zatímco zima je vyjádřením nebezpečí, smrti člověka i vesmíru; dokonce i na pólu, v jeho centru, není led, ale oheň – sopka.) (Str. 195)

S tím ale tak úplně nesouhlasím, Tajuplný ostrov jako román zasvěcení možná kopíruje formu, ale jistě ne cíl.

A pořád přemýšlím, proč autorka všechno zařazuje do „heraldiky“. Dosud nikdy jsem takovéto použití neviděl, vždycky a důsledně se všude mluví o symbolice (a heraldika patří k symbolům erbovním). Je to autorčina zvláštnost? Nebo je to dané dobou vzniku? (rukopis dopsán 1973)

Každopádně knihu se rozhodně hodí mít doma a při čtení kteréhokoliv iniciačního románu v ní listovat. Rozbory jsou často překvapivé a jdou hodně do hloubky.

Odkazy:

HODROVÁ, Daniela. Román zasvěcení. Jinočany: H&H, 1993. ISBN 80-85787-34-2.

12345
1628630520000

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online