Wuwejův zápisník

Franz Kafka: Zámek

19.06.2021 21:29, Wu | knihy | komentáře -

obálka ZámekDo vesnice pod zámkem hraběte Westwesta dorazí asi třicetiletý muž, zeměměřič K. Alespoň tak o sobě mluví. Patrně má nějaký záměr, ale hned od začátku ho tajemná úřední mašinerie začíná pohlcovat. První zjišťovací telefonát popře, že by nějaký zeměměřič byl zván, následuje však hned druhý, opravný:

K. zbystřil pozornost. Tak tedy zámek ho jmenoval zeměměřičem. Z jedné strany je to pro něho nepříznivé znamení, neboť to nasvědčuje, že o něm na zámku vědí všechno, co potřebují, že zvážili poměr sil a s úsměvem přijímají boj. Z druhé strany však je to příznivé, neboť to podle jeho názoru dokazuje, že ho podceňují a že se mu dostane větší svobody, než se zpočátku mohl nadít. A jestli ho snad hodlají natrvalo udržovat ve strachu tím, že s tak nepochybnou duchovní převahou uznají jeho zeměměřičství, pak se mýlí, jenom ho lehce zamrazilo, to bylo vše.

Ano, zámek ho přijal – ale že by snad K. měl nějakou šanci… brzy začne poznávat, jak komplikovaná síť pravidel zámek obestírá, že zámečtí úředníci, Klamm zejména, jsou spíše jakási polobožstva, jež si vesničané předcházejí a jejichž urážka má nedozírné dopady. K. se všemi prostředky pokouší na zámek proniknout a získat slyšení, přes úředníkovu milenku, čekáním na úředníka, diskuzí s hospodskou, slyšením s někým jiným, ale vše marné.

Přímý styk s úřady nebyl příliš obtížný, neboť úřady, ať byly sebedokonaleji organizovány, měly za úkol vždycky jen hájit odlehlé, neviditelné záležitosti jménem odlehlých, neviditelných pánů, kdežto K. bojoval za něco nanejvýš živého a blízkého, za sebe; kromě toho to činil, aspoň ze začátku, z vlastní vůle, neboť on byl útočníkem; a nebojoval za sebe jen on sám, nýbrž zřejmě ještě i jiné síly, které neznal, ale na něž mohl podle jistých úředních opatření usuzovat. Tím však, že mu úřady již předem vycházely značně vstříc v nepodstatných věcech – o víc se zatím nejednalo -, připravovaly jej o možnost drobných, snadných vítězství a s touto možností i o náležité zadostiučinění a z něho plynoucí oprávněnou jistotu pro další větší zápasy. Místo toho nechávaly K. proklouznout všude, kde chtěl, samozřejmě jen ve vesnici, zhýčkávaly a oslabovaly ho tím, vylučovaly zde vůbec veškerý zápas a přesouvaly jej zato do mimoúředního, naprosto nepřehledného, kalného, cizího života.

Mezi lidmi a vrchností je neproniknutelná zeď. Zdá se průhledná, skoro nadosah, ale je to iluze.


Vyprávění je velmi komplexní, prakticky všechno, co se tam odehrává, znamená – nebo může znamenat – něco jiného. Sám zeměměřič si často vyslechne něčí komplikovaný výklad, aby ho hned vzápětí zpochybnil a vyložil jinak. Vše se tak relativizuje – a vesničané tomu bohatě napomáhají. Kupříkladu když přemítají nad dopisy pro K.:

Jak jsme se teď v tomto ohledu měli k tobě chovat? Zdůrazníme-li jejich významnost, staneme se podezřelými, že přeceňujeme něco tak zjevně nevýznamného a sebe ti vychvalujeme jako doručovatele těchto zpráv, že sledujeme své cíle a ne tvé, ba mohli bychom tím v tvých očích ty zprávy též znehodnotit a tak tě – naprosto proti své vůli – klamat. Kdybychom však těm dopisům nepřikládali valnou hodnotu, stali bychom se stejně podezřelými, protože nač se pak zabýváme doručováním těchto nedůležitých dopisů, proč si naše činy a naše slova odporují, proč tak klameme nejen tebe, adresáta, nýbrž i svého zaměstnavatele, který nám ty dopisy zajisté nepředal proto, abychom je svými výklady před adresátem znehodnocovali. A zachovat střední cestu mezi tím dvojím přeháněním, tedy správně dopisy posoudit, je, pravda, nemožné, samy neustále mění hodnotu, úvahy, k nimž podněcují, nemají konce, a kde s nimi přestaneš, určuje pouze náhoda, tedy i tento názor je náhodný.

Největší prostor samozřejmě zaujímá zámek a jeho fungování. Kafka mistrně naznačuje, že K. má jakýsi plán – a ukazuje, jak nelidsky (tím ale myslím nezaujatě, spíš jako přírodní síla) mu mašinerie zámku vše překazí, jak ho přijetím do služby zbaví zbraní, jak na něj nasadí agenty „pomocníky“, jak ho válcuje pravidly (zvyky), která mají vesničané zvnitřnělá. Dokonalá metafora… státu?

Není v tom ale sám, stejným způsobem drtí zámek i své vesničany, kterým nezbývá než donekonečna přemílat možné důvody a doufat a čekat:

Měl už dávno dostat od úřadu ne livrej, ta se na zámku nenosí, ale oblek, také mu ho přislíbili, avšak v tomto ohledu jsou na zámku velmi pomalí a nejhorší je, že se nikdy neví, co ta pomalost znamená; může znamenat, že věc je v úředním jednání, může ale také znamenat, že úřední jednání ještě vůbec nezačalo, že tedy například pořád ještě chtějí Barnabáše nejdříve vyzkoušet, avšak může konečně znamenat i to, že úřední jednání už skončilo, z nějakého důvodu byl příslib vzat zpět a Barnabáš nedostane oblek nikdy. Nic bližšího se o tom nelze dovědět nebo teprve až po dlouhé době. Máme tu takové rčení, možná že je znáš: Úřední výroky jsou plaché jak mladá děvčátka.”

V úvodu jsem přirovnal úředníky k božstvu, a ne náhodou. Působí tak i na samotného K.

Klamm byl daleko. Jednou přirovnala hostinská Klamma k orlovi a K. to připadalo směšné, teď však již ne; myslil na jeho vzdálenost, na jeho nedobytné obydlí, na jeho mlčení, přerývané snad jen výkřiky, jaké K. ještě nikdy neslyšel, na jeho pohled pronikající z výšky, který nikdy nelze prokázat, nikdy vyvrátit, na jeho kroužení, neporušitelné odtud z K-ovy hloubky, jímž se nahoře vznáší podle nepochopitelných zákonů, jen na okamžiky viditelný: to vše má Klamm společné s orlem.

I posel, který se s nimi na zámku setkává, sám pochybuje, úředníci jsou jako chiméra a nehmotný přízrak.

Čehopak dosáhl? Smí vstoupit do jedné kanceláře, ale snad to ani není kancelář, spíš předpokoj kanceláře, snad ani to ne, snad jen místnost, kde zadržují všechny ty, kteří nesmějí do skutečných kanceláří. Mluví s Klammem, ale je to Klamm? Není to spíše někdo, kdo je Klammovi trochu podobný? Tajemník třeba, přinejlepším, který je Klammovi trochu podobný a namáhá se, aby mu byl ještě podobnější, a pak si dodává důležitosti Klammovým ospalým, zasněným způsobem. Tato část jeho bytosti se dá nejsnáze napodobit, o to se mnozí pokoušejí, pokud ovšem jde o jeho vlastní bytost, do toho z opatrnosti prsty nestrkají. A muž tak často žádaný a tak zřídka dosažitelný jako Klamm snadno na sebe v představách lidí bere různé podoby. Tady má Klamm například vesnického tajemníka jménem Momus. Tak? Ty ho znáš? I on se náramně drží v pozadí, ale já jsem ho přece jen už několikrát viděla. Mladý, statný pán, že? A není tedy Klammovi patrně vůbec podobný. A přece najdeš ve vsi lidi, kteří by přísahali, že Momus je Klamm a nikdo jiný. Tak lidé pracují na svém vlastním zmatení.

Jak ty úředníky zkumají, vykládají – skoro jako věrouku a komentování svatých knih. Když ne teologie, tak metafyzika určitě. Co je ovšem paradoxní, o své práci přemítají i tajemníci úředníků, tvoří filozofii, Bürger a jeho úvahy o noční prosbě:

Naše postavení nám vůbec nedává právo splňovat prosby, jako jsou ty, o něž tu jde, avšak blízkostí této noční strany nám jaksi rostou i úřední síly, zavazujeme se k věcem, jež jsou mimo náš dosah; a my je dokonce též provedeme. Jako lupič v lese vynucuje na nás strana za noci oběti, jichž bychom jinak nikdy nebyli schopni; nu dobrá, tak je tomu teď, dokud zde strana ještě je, posiluje nás a pobízí a podněcuje a vše probíhá napůl v bezvědomí; jak to však bude pak, až bude po všem, až nás strana, nasycená a bezstarostná, opustí a my tu budeme stát sami, bezbranní tváří v tvář svému zneužití úřední moci – to ani nelze domyslet! A přesto jsme šťastni. Jak sebevražedné může být štěstí! Vždyť bychom si mohli dát tu práci a zatajit straně pravý stav věcí. Ona sama od sebe sotva něco postřehne. Domnívá se, že pravděpodobně z nějakých lhostejných, náhodných důvodů – k smrti unavená, zklamaná, bezohledná a lhostejná únavou a zklamáním – vnikla do jiného pokoje, než chtěla, sedí tu nic nevědouc, a v myšlenkách se zaměstnává, jestli se vůbec něčím zaměstnává, svým omylem či svou únavou. Nemohli bychom ji nechat při tom? Nemůžeme. S povídavostí šťastných lidí jí musíme všechno vysvětlit. Musíme jí beze vší šetrnosti k sobě samým ukázat, co se stalo, z jakých důvodů se to stalo, jak mimořádně vzácná a jak jedinečně velká je to příležitost, musíme ukázat, jak se sice strana k té příležitosti dotápala s veškerou bezmocí, jíž není schopna žádná jiná bytost než právě jen strana, jak však teď, jestliže se jí jen zachce, pane zeměměřiči, může ovládnout vše a nemusí pro to učinit nic víc než nějak vyjádřit svou prosbu, jejíž splnění je už přichystáno, ba samo se nabízí, to všechno je třeba ukázat; je to těžká hodinka úředníkova.

Další a další spekulace se vrší jedna na druhou… Chápu, že Kafka na někoho může nesmírně působit, zapůsobil vlastně i na mě, ale čtení me deprimovalo. Nemyslím, že bych si chtěl přečíst něco dalšího.

Odkazy:

KAFKA, Franz. Zámek. Praha: Levné knihy KMa, 2004. ISBN 978-80-7309-134-7.

12345
1624130940000

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online