Šrámkova prozaická tvorba postrádá ambice být objektivní, nýbrž zcela očividně vyjadřuje osobní prožitek, je výrazem autorského subjektu a jeho vztahu k životu a světu. Neusiluje o popis reality světa. Mezi Šrámkovými emblematickými motivy a tématy (jedná se kupříkladu o motiv mládí a s ním spojené hledání hodnot a smyslu života, první zkušenosti s láskou, konfrontace mládí a stáří, odhalení špinavé skutečnosti a podstaty světa, jenž byl zpočátku shledáván idealizovaným apod.) najdeme i dosud tabuizované motivy a témata, jimiž jsou například tělesnost či sex.

Román Stříbrný vítr nevznikl z autorova okamžitého popudu – připravoval se na něj deset let. Od počátku jej přitahoval jeden námět, kolem něhož neustále kroužil. Slovy Miloše Pohorského „chtěl vyslovit nedočkavé naděje mládí a dychtivost tohoto lidského věku po ‚velkém‘ životě a zároveň první těžké krize, jaké člověka snad pokaždé při jeho pronikání do ‚dospělého‘ světa provázejí“. Právě svým prvním románem dosáhl Šrámek největšího ohlasu. (Str. 16)

a také recepci jeho románu z hlediska literárněhistorického i literárněkritického. Díky tomu získáme shrnutí ústředního motivu, kompoziční výstavby, subjektivního přístupu, vypravěčské perspektivy a výrazových prostředků. Kupříkladu můj pocit nesourodosti a neorganicky vložených příběhů je daný povídkovým charakterem epizod:

Podobně jako Moldanová hovoří o syžetové rozvolněnosti románu také František Buriánek. Román Stříbrný vítr je dle jeho názoru složen z povídek zcela zjevně, jedná se prý o povídky uzavřené, a v některých případech dokonce již dříve publikované. Jindy dodává, že kompoziční výstavba je „určována fázemi hrdinova dospívání“. Syžetová kostra je tedy vystavěna z jednotlivých fází protagonistova života – můžeme říci, že se jedná o jednotlivé životní kapitoly tematizující hrdinův vývoj po intelektuální, citové a smyslové stránce. „Syžetová linie nemá, nemusí mít plynulou souvislost, tu tvoří sama ústřední postava románového příběhu. […] Komponován je tedy román z menších epických celků, z kapitol, jež mají charakter povídky.“ K tomuto závěru docházejí i další literární teoretikové.

Mojmír Otruba považuje za hlavní kompoziční jednotky drobné příběhy, obrázky, jež se nezřídka rozpadají v útvary drobnější.(Str. 30)

Následují Metodologická východiska, věnovaná především vývojovému románu, jeho specifikám, různým pojetím a zařazení a také vymezením k dalším příbuzným typům – románu iniciačnímu, románu ztracených iluzí a románu o bloudovi.

A pak konečně ona analýza prvků vývojového románu. Skutečně tam jsou; hybatel změn a postava, vůči níž se Jeník vymezuje, je pochopitelně jeho otec, ale příčin vývoje je více, nejsilnější je láska a touha, silný je i vztah (a především vzdor) k Bohu. Zasvětitelských postav je více – strýc Jiří, profesor Ramler i student Zach.

V návaznosti na předešlou tezi ohledně pohledu na gymnázium jakožto na „les“ lze profesora Ramlera definovat jakožto zasvětitele, jenž stojí „na prahu“ chlapcova přechodu jinam, do nových míst. Ramler coby zasvětitel ukládá chlapci úkol, v důsledku jehož splnění může „postoupit na další stupeň“ – v našem případě se může dál vyvíjet. Fakt, že nebude z gymnázia vyloučen, jistě determinuje jeho další vývoj po stupních společenského žebříčku. Jak víme, zasvětitel adepta dozrání následně opouští a adept dál již pokračuje sám. Stejně tak se Ramler loučí s Jeníkem: „I s vámi se vlastně rozloučím, Ratkine. Příhoda nás na okamžik svedla, teď zas pěkně každý sám. […] Nadzdvihl klobouk […] a šel.“ Ramler tedy jakožto typický zasvětitel adepta opouští a již s ním po další cestě nepokračuje. (Str. 82)

Teze je tedy potvrzena a to způsobem kvalitním až vyčerpávajícím. To samo by myslím byla pro diplomovou práci dostatečné, autorka však šla ještě dále a v závěrečné páté části nabízí didaktickou metodiku pro Využití prvků vývojového románu ve středoškolské výuce české literatury s modelovou hodinou, třemi pracovními listy a očekávaným výstupem.

Za mě výborné! (A za vedoucího i oponenta práce také – nedivím se.)

Umělecký přínos románu Stříbrný vítr tedy spočívá v jeho hlubokém ponoru do vnitřních, citových a smyslových dějů v člověku, v posunu zorného úhlu do subjektu protagonisty. Autor dále přichází s novými kompozičními postupy, jež jsou založeny na rozvolněnosti hlavní románové osy, již tvoří fáze hrdinova vývoje. Epické vypravování je výrazně lyrizováno, čehož dokladem je například časté užívání básnických pojmenování, metafor, personifikací či epitet. K výraznému čtenářskému ohlasu, jak již bylo řečeno, přispěla mimo jiné skutečnost, že se autorovi podařilo podat obraz mládí takovým způsobem, aby se v něm dokázal zhlédnout kterýkoli mladý člověk.

Fráňa Šrámek vnesl do české literatury pohled do lidského nitra – zachytil vnitřní citový a smyslový prožitek člověka, pracoval se specifickou podobou jazyka, jež se vyznačuje silnou emocionálností a bohatou obrazností a výrazně lyrizoval svá díla (nejen básnická, ale také prozaická a dramatická). Zejména jeho lyrismus výrazně ovlivnil následující generaci literátů. (Str. 36)

Odkazy: