Jakýsi komentář řadí Virginii Woolfovou někam mezi Joyce a Prousta, mezi modernisty, a vskutku – Paní Dallowayová jako by měla od obojího; celá kniha je přemítání jednoho dne, od procházky na koupení květin až po večírek, stejně jako Odysseus a jeho jeden den, a některé myšlenkové řetězce zase jako Mollyin monolog (i když samozřejmě mnohem sofistikovanější a s interpunkcí).

Kuchařka si pískala v kuchyni. Uslyšela cvakání psacího stoje. Byl to její život, a když sehnula hlavu nad stolem v hale, sklonila se pod tím vlivem, cítila se požehnaná a očištěná, a když brala do ruky zápisník s telefonickým vzkazem, říkala si, že tyhle okamžiky jsou poupata na stromě života, květy tmy to jsou, myslela si (jako by nějaká krásná růže vykvetla jen pro její oči); ani na chviličku nevěřila v Boha; ale tím spíš, myslela si, jak brala ten zápisník, musí člověk v každodenním životě oplácet sluhům, ano, i psům a kanárkům, a hlavně Richardovi, jejímu manželovi, na kterém to všechno stojí – ty radostné zvuky, zelená světla, kuchařka, která si dokonce píská, neboť paní Whistlerová je Irka a píská si celý den –, člověk musí oplácet z tohoto tajného zásobníku skvostných okamžiků, říkala si, když zvedla blok, zatímco Lucy stála vedle ní a snažila se jí vysvětlit, jak – (Str. 31, Kuchařka)

Nimrání se v pocitech zase jako Proustovo Hledání ztraceného času .

Když totiž člověk žije ve Westminsteru – kolik už je to? přes dvacet let – pociťuje i uprostřed všeho toho dopravního ruchu, nebo když se v noci probudí, Clarissa to ví jistě, takové zvláštní ticho, nebo snad vážnost, nepopsatelnou pauzu, napětí (ale to by se možná dalo přičíst srdci, které, jak jí řekli, oslabila chřipka), než se ozvou údery Big Benu. Tak! Právě se rozezněl. Nejdřív trošku jako upozornění, zpěvně, pak zcela, neodvolatelně. Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu. Jak jsme pošetilí, napadlo ji, když přecházela Victoria Street. Jenom nebe ví, proč to člověk tak miluje, jak to vidí, vytváří si to, obklopuje se tím, boří to a každým okamžikem znovu vytváří. Ale i ty nejhorší cuchty, ti nejubožejší z ubožáků sedící na prahu (pití je jejich zkáza) dělají totéž – nedá se tomu zamezit, ani kdyby na to vyšel zákon, tím si byla naprosto jistá – právě z téhož důvodu: milují život. V očích lidí, v rytmu, v dupotu i trmácení, v rachotu a vřavě těch povozů, automobilů, omnibusů, dodávek, nosičů reklam šourajících se a náhle se otáčejících, těch dechovek, flašinetů, v tom triumfu a cinkotu a podivném bzučení nějakého aeroplánu nad hlavou bylo to, co milovala: život, Londýn, tento okamžik v červnu. (Str. 2)

Podobné, ale jiné, samozřejmě.
Čte se ale stejně špatně.
Vlastně ne, četlo se mi hůř, protože mě ani jedna z postav vůbec nezaujala. Tím pádem jsem si je moc nepamatoval a neustálé přelévání od jedné k druhé pro mě bylo opravdu náročné.

U toho přelévání bych se měl asi trochu zastavit – je to vždycky tak, že sledujeme myšlenkové pochody, úvahy a také trochu děje jedné z hrdinek (či hrdinů):

Nicméně slunce hřeje. Nicméně člověk se z toho dostal. Nicméně život jde jako vždy den za dnem. Nicméně, pomyslel si, zívl a začal si všímat okolí – Regent’s Park se od jeho klukovských let téměř nezměnil, kromě těch veverek –, nicméně nejspíš je vždycky něco za něco – když tu malá Elise Mitchellová sbírající oblázky do sbírky, kterou s bratrem vytvářeli na krbové římse dětského pokoje, plácla hrstičku chůvě do klína a odcupitala rovnou pod nohy nějaké paní. Peter Walsh se nahlas zasmál. (str. 68)

A pak, když se k tomu naskytne příležitost – někoho spatří, na někoho si vzpomene, ocitne se na stejném místě, nebo třeba dítě odcupitá pod nohy nějaké paní –, řeč se přelije a pokračujeme pohledem a myšlenkami dalšího.

Avšak Lucrezia Warren Smithová si zrovna říkala: Je to zlomyslnost; proč bych měla trpět já? ptala se sama sebe, když kráčela po široké cestě. Ne, už to nesnesu, říkala si, když opustila Septima, který už nebyl Septimem, ať si říká tvrdé, kruté, zlomyslné věci, mluví sám se sebou, mluví s nějakým mrtvým, tamhle na lavičce; když do ní děcko střemhlav narazilo, upadlo a propuklo v pláč. (str. 68)

Bylo by asi zajímavé ztvárnit to graficky, jako když se z jedné bubliny vyfoukne další a z ní opět další a tak pořád dokola, a postupně se probarvují jak události v současnosti, tak i v minulosti. To Virginia Woolfová chtěla, zachytit paralelnost dějů včetně těch minulých, které i nadále žijí a existují v myslích lidí. A zároveň také plynutí času, zosobněné odbíjením hodin, zvonů. Původně se prý kniha měla tak i jmenovat – Hodiny.

Co na tom sejde, říkala si, zatímco kráčela k Bond Street, že nevyhnutelně jednou sama skončí; všechno tohle půjde dál bez ní; vadí jí to? – nebo ji naopak utěšuje víra, že smrtí sice vše skončí, ale že tak nějak v ulicích Londýna, v proudu i běhu věcí, tuhle i tamhle přežívá ona sama, přežívá i Peter, žijí jeden v druhém, pevně věřila, že sama je třeba součástí stromů u nich doma; toho domu, i když byl už ošklivý a chátral; součástí lidí, s nimiž se nikdy nesetkala; prostírala se jako mlžný opar mezi lidmi, které znala nejlíp a kteří ji pozvedali na svých větvích, tak jak vídala stromy zvedat mlhu, ale rozprostíral se tak daleko, ten její život, ona sama. Na co se rozpomínala, když se dívala do výlohy Hatchardova obchodu? Co se to snažila vylovit z paměti? Jaký obraz bílého úsvitu na venkově, jak četla ve vystavené otevřené knize:

Neboj se už žáru léta,
neboj se už krutých zim.

Tenhle pozdní věk zkušenosti světa v nich všech, ve všech mužích a ženách, zplodil plnou studnu slz. Slzy a smutek, odvahu a výdrž, dokonale vzpřímené a stoické držení těla. (Str. 10 Clarissa)

Experimentální přístup chápu, v tom je kniha rozhodně významná, v kombinaci s neskonale nudným obsahem to pro mě ale bylo utrpení.

Odkazy:

• Paní Dallowayová v ČBDB
• Paní Dallowayová v Databázi knih
• komentář Martin Hilský

nakladatelství Euromedia Group – Odeon, Praha 2004, ISBN 80-207-1164-3