Díky tomuto přístupu mimochodem dokázal Martin Pokorný odhalit i další analogie, které sice nejsou chronologické v tradičním pojetí, zato jsou velmi názorné a odpovídající. Utkvěla mi podobnost čtrnácté kapitoly (porodnice) se závěrečným vybitím ženichů (oproti tradičnímu chápání jako vybití Héliova skotu). V dolní síni muži a vřava, v síni horní žena, spiklenectví otce a syna, dole smrt, nahoře čekání a život. Ani podobnost Gerty s Pénelopé není zanedbatelná (ačkoliv tradičně je spojována s Nausikaou).

Text je rozdělený do sedmi kapitol:

• První plavba: kličky
• Druhá plavba: in principio
• Miniatura a kaleidoskop
• Na ostrůvcích atmosfér
• V prstencích příběhu
• Bouře a pak klid
• Místo závěru: já jsem on

Ale po pravdě, ani krátce po přečtení bych nedokázal zopakovat hlavní sdělení té či oné. Není to podstatné; výklad je podobný Odysseovi samotnému, je rozměrný, naplněný a mnohotvárný. Jiný být ani nemůže a je nutné jej přečíst celý. Přínosný je ovšem ohromně, odhaluje tolik střípků a vazeb, že se nestačíte divit. Už jenom napětí nejistoty, které cítíte, ale neumíte pojmenovat:

„Odysseus jako celek využívá především kontrastu mezi jistotou a skepsí, a paradoxně jisté je to, že všechny naše vyprávěcí jistoty nahlodává: na to, zda se Bloom a Štěpán znovu setkají, zda Štěpán začne Molly učit italsky, zda se stane jejím milencem a zda to následně také oživí erotické soužití mezi manželi Bloomovými, zda Štěpán kdy napíše něco pořádného, zda Bloom druhý den ráno dostane snídani do postele – na to vše si lze jedině vsadit.“ (Str. 81)

Nebo mnohoznačnost a proměnlivost Blooma jako Odyssea:

„Jak Odysseus, tak Bloom je polytlás: toto časté Odysseovo epitheton se obvykle překládá ve smyslu ‚stíhaný žalem a trýzněmi‘, ‚mnohým týrán a postižen‘, avšak lze je s trochou násilí pokládat i za přízvisko pro muže ‚mnohým poznamenaného‘, pro člověka ‚mnoha afektů a afekcí‘ v nejširším smyslu. Takto chápané adjektivum polytlás vystihuje rys, který je výrazný u Odyssea i u Blooma. Jeden i druhý vykazují hybnou, měnlivou identitu, a aniž by ztratili svůj svéráz, dokážou splynout s širokým spektrem odlišných prostředí.“ (Str. 110)

Zkrátka, číst Odyssea bez příručky je škoda – a tato vám bude velmi erudovaným průvodcem.

„(...) lze již nyní tvrdit, že Dante a Joyce v aktivitě psaní rozvíjejí vlastní fenomenologii jazyka, vyprávění a zkušenosti četby v jejich proměnlivosti a historičnosti, rozvíjejí praktikovanou fenomenologii, která vlastními prostředky a bez zprostředkování filosofického pojmu odhaluje texturu zkušenosti.“ (Str. 37)

Odkazy: