V první části nazvané Combray nahlížíme do života, trápení i radostí malého chlapce v době, kdy přijíždí s celou rodinou na léto k tetě na venkov. Ta je asi nejpůsobivější, o sebereflexi jsem už mluvil; ale zajímavé je rozebírání motivací pratety a tetiček, jejich pokrytecké středostavovské pýchy, s níž shlížely na Swanna (který se běžně stýkal s nejvyšší společností), jejich „děkování“, kdy místo aby Swannovi něco řekly přímo, vyřknou: Laskavé sousedy nemá jen pan Vinteoul! a doprovodí to rádobyvýznamným pohledem, takže Swann se jistě dovtípí. Barvitost popisů okolní přírody se také nedá přehlédnout:

Rostlo jich na tom místě, které si vybraly pro své hry v trávě, velmi mnoho, jednotlivých, ve dvojicích, v hloučcích, žlutých jako žloutek, tím zářivějších, zdálo se mi, že jsem nemohl rozkoš z pohledu na ně odvozovat z žádného chuťového dojmu, a hromadil jsem ji proto na jejich zlatovém povrchu, až zmohutněla natolik, že vytvářela zbytečnou krásu; a to již od svého nejranějšího dětství, kdy jsem k nim z potahové cesty natahoval ruce a nedovedl ještě dobře vyslovit jejich hezké jméno, připomínající starodávné pohádky, přejaté možná před staletími z Asie, ale navždy zdomácnělé v městečku, spokojené se skromným obzorem, milující slunce a blízkost vody, věrné pohledu na nádražíčko, přitom však, jako některé naše staré obrazy, uchovávající ve své lidové prostotě poetickou nádheru Východu. (Str. 137)

Druhá část jménem Swannova láska rozebírá důvody, proč se pan Swann zamiloval do Odette de Crécy, jak kvůli ní a salónu Verdurinových, plném směšných postaviček, zanedbával všechny své známé, jak se jeho láska rozvětvila do nečekaných směrů, cele ho pohltila, a také proč postupně přecházela v nekončící utrpení a nejistotu. Trochu mi to přípomínalo Alexandra Dumase mladšího, ale jen trochu. Je tu přímo neuvěřitelně rozebraná pařížská společnost s falešnou konverzací, skrytými motivacemi, předstíráním a záminkami, salóny, plesy, návštěvami a společenskými večeřemi.

Cítil, že často nemůže uskutečnit to, po čem Odette touží, a snažil se aspoň, aby jí s ním bylo příjemně, snažil se neodporovat jejím banálním názorům, špatnému vkusu, který projevovala ve všem a který měl ostatně rád jako všechno, co pocházelo od ní, ba který ho dokonce okouzloval, protože to všechno byly zvláštní rysy, v nichž se mu podstata té ženy zjevovala, stávala se viditelnou. (Str. 202)

Třetí kapitola se jmenuje Jména míst: Jméno a vrací se opět k sebereflexi, k tomu, jak velký význam měla jména pro obrazotvornost vypravěče. Jak jména míst, tak jméno dívky Gilberty, do níž se zamiloval. Soužení první lásky, hledání každého náznaku, snaha alespoň se pohybovat na místech, kdy by ji mohl „náhodou“ potkat... A pak člověku pomalu začnou vyvstávat zpětné souvislosti: Vždyť on trpí stejně jako trpěl Swann v druhé části... Gilberta je Swannova dcera... Její matka je Odette, nakonec se tedy se Swannem vzali, i když to na konci druhé kapitoly tak nevypadalo... A počkat, vždyť Gilberta se objevila už v první části... A nemluvilo se tam o tom, že Swanna poslala jeho žena na venkov, aby mohla být s někým jiným? Že by se Swann trápil oprávněně? A hudba, která ho tak v jeho zamilování dojímala, nenapsal ji ten Vinteuil, o němž je řeč v Combray?

Román je mnohem složitější a vrstevnatější, než se na první pohled zdá, a čas s ním strávený ztracený není.

(… ) a pomáhaly mi lépe pochopit rozpor spočívající v hledání obrazů naší paměti ve skutečnosti, obrazů, jimž vždycky bude chybět kouzlo, kterým je zdobí paměť sama, i to, že nejsou vnímatelné smysly. (Str. 348)