Stříbrné mraky stále pospíchaly napříč oblohou, slunce se rozsvěcovalo a opět vyhasínalo, stín a světlo běžely vždy postupně od jednoho konce luk ke druhému, jako když nějaká veliká ruka zlatým hřebenem louky pročesává.

A vítr dul jak trubač na bílém koni.

Stáli a rozevřeli široce oči, ústa, aby všechna ta krása mohla do nich horem i dolem.

Tady na nich ležel nyní stín, louky se zazmítaly v chladném nepokojném šeru. Ale nahoře před nimi na návrších náhle všecko zasvítilo, domečky jakési bílé i kalužinky zbylé po sněhu, všechno se tam vzòalo bílým plápolem, vítr prudčeji zadul, a onen jas nyní letěl sem k nim, zapuzuje stín.

Když odchází do města do školy, na gymnázium, vše se mu změní, touha ale nemizí, ba je ještě silnější. Naráží na zkostnatělost vyučujících, nenalézá nic ve víře, bojuje s klamem – a místy propadá zoufalství.

Ale Ratkin – válel balvany. Ústa jeho byla k udávení naplněná množstvím slov, jak žvanečky rozkousaného srdce. Kdosi hnal se jeho nitrem s polnicí u úst. Musil mluviti. Musil žalovati, ukazuje na viníka prstem. Ale zdálo se mu, že to nemluví on, nýbrž že někdo jiný křičí to z jeho nitra. Jak těžký hrozen vzpoury, zrnko k zrnku, hromadila se nesouvislá slova u jeho úst. Ne, nic mu není po lidech! Lhou! Klamou! Hrajou komedii! Bloudit ho nechali, do všeho vrážet hlavou! Je hotov s lidmi! A bůh si hrál vždycky na schovávanou! I s bohem je hotov! Se vším hotov!

Se vším hotov!

Neobyčejným steskem náhle v něm všechno rozbolelo a musí zemřít! Tak mlád, tak mlád, opakoval so stále a znělo to v jeho nitru jako volání kukačky.

Zoufalství, ale i pití; touží po lásce, nachází sobě podobné studenty, vybočující z konformity

Dole v městě dotrubují čepobití a Ratkin tiskne ruce ke spánkům, chtěl by býti někde v lukách a položit obličej do rosné trávy.
„Zachu, Zachu, ... já si nevím rady.“
„S čím?“
„Vůbec s ničím. Nesmíte se mi smát, ale já už jistě nevím kudy kam.“
„Počkejte, Ratkine, ... povíme si o tom ...“
Zach to řekl nezvykle srdečným hlasem.
„Já totiž taky nevím ...,“ dodal.
„Tak, hleďte například, Zachu, tuhle v sobě nosím takový krásný obraz, touha je to vlastně a ne obraz, ale přece mi to připadá jako obraz, vidím to téměř, namalované je to ve tmě - ale to je to, žít bych tak chtěl a ne nositi jen v sobě obraz. Nu, pravda, jaképak žít, chlapec jsem a život teprve přijde. říká se to tak a povězte mi, co to je: život přijde? Udělám maturitu, pokloním se na všechny strany a řeknu: Tak pojď už, živote! Ale musím to říci pěkně potichu, neboť kdyby to slyšel tatík, pěkně by se rozkřikl, že ... tak a tak ... nu, prostě, že si musím s životem dáti ještě chuť zajít. A co je to za slovo, chlapec! Ve školní lavici sedím, a tedy chlapec. A jakýže jsem chlapec! V boha nevěřím a ženská už mě dostala ...“

Zkušenosti a události, vzplanutí a zklamání ho postupně formují.

První, čeho si člověk všimne, je velmi impresionistické psaní a ohromná barvitost. Podívejte na tento popis žhavého léta:

Kolik neděl už nepršelo a slunce přestalo býti požehnáním; dny vápenatěly v plamenech cínových obloh a noci byly lepkavé.

Nebo jarní touhy:

Vzduch zemdlel k opojnosti, je téměř slyšet temné crčení hustých míz, v zášeřích vrat šeptají dvojice mladých lidí a kolem svítilen sněží noční hmyz.

Výborně také zachycuje citovou nezralost dospívajícího chlapce, jeho touhy a proměny nálad, bezradnost a snahu se s tím vyrovnat. Pocity ale často zobrazuje zvenčí, zmíní že se do myšlenek vkrade cosi zlého, nepěkný výraz, ale proč? Často zůstává něco nedořčeného, často mi unikalo, co tedy dělal nebo myslel.

Možná také kvůli tomu román místy působí poněkud nesourodě, jako polotovar, ještě k dopracování. Chybí tomu jakýsi výraznější oblouk ve vývoji (i když tam samozřejmě je, na konci už po další probolené lásce vypadá Ratkin jako proměněný).

A také mě mátly dva vložené příběhy, Jeníkův strýc a profesor Ramler. Ukazují život a smrt podobných postav, to ano, ale začleněné jsou nějak neorganicky, prostě se bez úvodu odskočí a pak se zase pokračuje hlavním vyprávěním.