Odpočinková romance o první lásce, při níž asi nejčastěji budete myslet na Šrámkův Splav – ke kterému se ostatně autor výslovně hlásí.
Hlavní postava, budoucí malíř Filip, tráví prázdniny v pohorské vesnici Janově v Jeseníkách, u babičky svého přítele Milana. Je mu šestnáct, hlavu má plnou básní a skicák plný kreseb. A setkání s neznámou dívkou ho poznamená navždy.
„Jakmile jsem přišel k dívkám blíže a hrozilo, že mě uvidí, padl jsem do vody na břicho a nade mnou se sklenul průsvitně zelený baldachýn z lopuchů. Vdechoval jsem vůni potoka a nabíral svou milou do paměti. Sestry si kostkou mýdla umývaly ruce, nohy i tváře a jejich trička i trenýrky se jim mokré lepily na tělo.
Renoire! Gauguine! Manete! Kde jste, všichni vy malíři! Tady byste teď měli v úžasu stát! Ačkoli ne, hned jsem to chvatně odvolal, tahle scéna na potoce byla stvořena jen pro mé oči. Vraťte se do Paříže, pánové Renoire a Manete! A vy, pane Gauguine, odplujte nejbližší plachetnici zpátky na Tahiti či na Markézy za svou vahine Marií-Rosou Vaeoho, tady na janovském potoce nemáte co dělat!
Už nikdy jsem hezčí výjev nespatřil. Kdykoli jsem později vzal do ruky štětec, vždycky jsem nejdříve zahlédl Rozárku v potoce před janovskou poštou a teprve pak se mi před očima zjevoval obraz, jejž jsem se chystal namalovat.“ (Str. 16)
První láska, plná touhy i nevinnosti, pomalu přerůstá ve vztah. A přestože nevydrží, v duši malířově zůstává vepsaná už napořád.
„Milá a něžná a roztomilá byla moje Rozárka. A hravá a líbezná a veselá a spanilá a až bolestivě mi z ní třeštilo v hlavě. Byla čistá a cudná a uhrančivá a nadevšecko krásná, že se to ani vypovědět nedá. A nedá se to ani nakreslit. Každou vteřinou byla jiná, proměňovala se mi před očima a já nad ní jenom žasl. A byla duchaplná a samý vtip a uměla si hrát se slovy a psala mi hezké dopisy. (...)“ (Str. 307)
Zpočátku jsem se bál, že to bude příběh příliš přeslazený, ale není to tak. Jazyk je celkem civilní – a o to více pak vyniká romantičnost popisu zamilování a svěžest dialogů. Filip nás provází vzpomínkami od prvního setkání až po současnost, kdy se do onoho kraje vrací a jeho vzpomínky ožívají. Zároveň ale vidí, co se změnilo v okolním světě, stejně jako to, jak jiné jsou vzpomínky ve srovnání s deníkovými zápisky.
„Když jsem po maminčině smrti na přeskáčku listoval svými deníky, náhodou jsem padl na stránku, kde jsem popisoval, jak jsem pro Rozárčin dort odjel do Města Albrechtice vlakem. Zmátlo mě to a odmítl jsem tomu uvěřit, neboť jsem se zcela zřetelně viděl, jak do janovského kopce tlačím kolo, v jehož košíku za sedlem leží krabice s červenou mašlí. Ale s tím nic nenadělám, už je to tak, že za sebou táhnu dvojí milostný příběh: ten z deníků a ten ze své paměti.“ (Str. 185)
Co je skutečnější?
I přes to, jak poklidný a ne-akční je to příběh, čtení mě bavilo. Čtenáře nechává odpočinout, vzpomínat na první lásky i přírodu, a kupředu jej posouvá spíše zvědavost, než dějové zvraty.
Odkazy:
nakladatelství Prostor, Praha 2013, ISBN 978-80-7260-272-8, cena 280 Kč
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.