Ignác, kněz v beskydské dědině, není svými ovečkami nazýván jinak než paterek. Jeho život plyne ve službě Bohu, vzdorování kuchařce Albíně a jejímu jídlu, při koupelích ve studeném potoce a zavdávání si nebeskou modří z prozářené oblohy. Když se ale zamiluje do mladé studentky Zuzanky, která má před maturitou, nezůstane z jeho života na kameni kámen.
Celé je to ovšem podané zlehka a poeticky, popíjení nebeské modři jsem už zmínil, občas oblohou přeletí moravský básník Jindřich Zogata na svých gajdách, laně přicházejí za svou pastýřkou, markýze doprovázejí půvabné odalisky, text je protkán slovními hříčkami:
„V tom se něco kmitlo za javory a jasany. Zmizelo to za vory a sany, ale když to doběhlo za ry a ny, poznal jsem Zuzanku.“
záměnami slov:
„Růžovolící maminky s dudlíkem v puse ležely v kočárcích, kopaly bosýma nožkama a sahaly po chrastítkách, kdežto nalíčená a pečlivě učesaná miminka seděla na lavičkách a s dychtivostí mládí četla bulvární časopisy o zpěvačkách a herečkách.“ (Str. 102)
či absurdními rozhovory:
„'Proč jsi mi neřekla že máš starší sestru?'
'Starší sestru má moje mladší sestra,' vysvětlila mi.
'Tak vy jste tři!'
(...)
'S Hedvikou? Kdo je Hedvika?'
'Moje mladší sestřička.'
'Mladší nebo nejmladší?'
'Tak na to se jí budu muset zeptat. Ale že je mladší, to vím určitě. Pamatuju se, jak jsem ji kdysi dávno přebalovala. Když je člověk jedináček jako já, pamatuje si ze života svých sourozenců až neuvěřitelné podrobnosti. To víš, jedináčkovi jsou sourozenci úžasně vzácní a považuje si je.'“ (str. 50)
To vše budí dojem, že jde jen o rozmarnou hříčku.
Ale nejde.
Pro Zuzanku bylo atraktivní a vzrušující svádět kněze, když ten se ale kněžství vzdá, už to není ono a postupně se z ní vyklube pragmatická potvora, které je paterek k smíchu.
„'Opovaž se panu markýzovi říct, že je zbohatlík!' varovala mě. 'Myslet si o něm můžeš, co chceš, ale proč bys ho s tím měl obtěžovat? Buřičské myšlenky si nech pro sebe. Nejvyšší čas, paterku, aby ses ho zeptal, kolik ti bude platit měsíčně!'“ (str. 143)
Vedle paterka vidíme učitele, připoutaného k markýzovu plotu a natírajícího ho olivovým olejem, blábolícího o poznané nutnosti; absurdní a směšné pohovory na úřadu práce; pokrytecké církevní hodnostáře; markýze Gera, bezohledně drancujícího cokoliv, kdekoliv a kohokoliv; nepoctivé soudce...
„'Ovšem že jsem právník!' radostně zavýskl. 'Mnoho let jsem sloužil u Krajského soudu, a nikdy se nestalo, abych nešel panu markýzovi na ruku. Víte, možná že jsem trochu staromódní, ale vyznávám zásadu, že soudce musí být stůj co stůj nezávislý a až úzkostlivě čestný ve smyslu hesla padni komu padni, a třeba i kosa na kámen.'“ (Str. 142)
Kniha je rozsáhlá satira a kritika společnosti, poetika je až v druhé řadě. Ale díky ní čtení nebolí, velmi se jí daří účinek zjemňovat, přestože je to celé především dost smutné.
A paterek? Inu, prosťáček boží. Aniž by vůbec tušil jak a proč, skončí jako přesně taková kuriozita, na kterou ze začátku knihy nechápavě koukal.
nakladatelství Euromedia Group k.s., Praha 2003, ISBN 80-242-1075-4, cena 159 Kč
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.