Oproti Homérovi volí Joyce jinou metodu pro vyvolání dojmu. Homér toho dosahuje pomocí odkazů a zmínek. I když jste nečetli Ílias a neznáte celou mytologii, tušíte, jak velký svět to je. Joyce to všechno vkládá do textu. Ne že by to bylo srozumitelnější, protože výpůjčky sice cituje, ale jen zřídka zmiňuje. A také jich je řádově více. Podívejte na tohle:

„Pohled úkosem na můj hamletovský klobouk. Kdybych tak tu najednou seděl nahý. Nejsem. Po písčinách celého světa, sledováni ohnivým slunečním mečem, na západ, putují do krajin půlnočních. Ona se trcká, futýruje, slepuje, taščí, vleče se svým břemenem. V patách za ní se valí na západ příliv přitahovaný měsícem. Přílivy, miliardkrát zostrovněné, krev nikoliv má, oinopa ponton, vínově tmavé moře. Aj, děvka měsíce. Mokré znamení jí ve spánku udává hodinu, káže jí vstát. Svatební lůžko, porodní lůžko, úmrtní lůžko. Omnis caro ad te veniet. Přichází, siný upír, očima prožíhá bouři, netopýřími plachtami zbrocuje moře, ústy na její ústa.“ (Str. 43)

Homér pluje na řece, Joyce se vznáší nad nezměrným oceánem jiných textů a myšlenek. Jak píše Martin Pokorný v doslovu,

„Starších literárních děl, která nám mohou dát při čtení Odyssea dílčí inspiraci, je dlouhá řada: Bloom je nepochybně parodizovaným Abrahámem a Mojžíšem, kterému si sice rod a národ někam zatoulal, nicméně svého dědice a nástupce – svého Izáka, svého Judu – víceméně náhzodou nalezne; je Robinsonem Crusoem, trosečníkem vprostřed města, jehož vynalézavost se v první řadě upírá k erotickým technikám; je Alenkou a současně Zrcadlem, v němž se obyvatelé Dublinu ukazují jako komicky poskakující postavičky a tvorečkové. Všech těchto paralel se můžete volně chopit, poku vám – u některé pasáže, v některé epizodě – přijdou vtipné anebo důvtipné, a můžete je beze ztráty zavrhnout, pokud na vás působí jen tupě. A do téže řad patří i homérská Odysseia: pro autora posloužila jako konstrukční pomůcka, ale čtenář – zvláště pokud k ní sám od sebe nemá spontánní vztah – se bez ní může snadno obejít.“ (Str. 607)

Každá taktováto identifikace vám pak nabízí úplně jiné pochopení popsaných scén, dodává další hloubku, vkládá do knihy další rozměr.

A abyste si to opravdu pořádně užili, je každá kapitola psaná jiným stylem. Některé jsou vnitřní monolog, jehož vrcholnou formou je nepřetržitý proud Mollyina přemítání v poslední kapitole. Třicet stránek bez jediné čárky nebo tečky… zní to strašidelně, ale kupodivu čtení je uhrančivé; pokud se nebráníte, živelná řeka vás tím proveze sama.

„vykradl se ven celý schlíplý nad tím co tropí měl kdysi tolik drzosti že mi nadbíhal dobře mu tak huba jedna nevymáchaná a ty rozvařené oči jakživa jsem takového trumpetu neviděla a to si říká advokát když já se v posteli nerada dlouho hašteřím jestli to nebyla ona tak nějaká čubka kterou někde splašil nebo se s ní potají slezl kdyby ho tak znaly jako já ano vždyť předevčírem něco čmáral nějaký dopis šla jsem si do předního pokoje pro sirky že mu v novinách ukážu oznámení o Dignamově smrti jako by mi něco řeklo a on to zakryl pijákem jakože přemýšlí o svých obchodních záležitostech nejspíš to byla nějaká taková co v něm ulovila hejla všichni mužští jeho věku jsou stejní zvlášť když jim táhne čtyřicítka jako jemu a chce ho důkladně oškubat čím starší tím hloupější jako jindy mě políbil na prdelku to abych nic nepoznala je mi fuk s kterou to dělá nebo s kterou líhal dřív vědět to by ovšem neškodilo jen ať je nemám furt před nosem jako s tou cuchtou Mary co u nás sloužila na Ontario Terrace a vycpávala si umělou zadnici a tak ho rajcovala dost práce mu dá vyčpět od těch našminkovaných ženských párkrát se mi něco zazdálo jak jsem si ho zavolala blíž a našla mu na kabátě dlouhý vlas to ani nemluvím o tom kolikrát jsem vpadla do kuchyně a on že si tam zašel pro vodu 1 ženská jim nestačí chyba kazit služky a potom chtít aby o vánocích prosím pěkně jedla s námi u stolu kdepak to se poděkuji u mě ne krást mi brambory a ústřice dva a půl šilinku za tucet a chodit si za tetou to je sprostá zlodějka prosím však jsem věděla že s tamtou peče to já hned vyslídím on kde prý mám důkaz ona sama je důkaz no ano teta je na ústřice jak divá však já jsem jí řekla co si o ní myslím posílá mě z domu aby s ní byl sám špehovat je k tomu se nesnížím podvazky co jsem v její komůrce našla ten pátek co měla volno mi dodaly co je moc to je moc bylo vidět jak zlostí celá puchne jak“ (str. 560)

Jedna kapitola postupně prochází historické styly řeči, od nejstarších až po současný slang, a z popisu pitky mediků v přízemí porodnice se tak stává obřadná kronika. Jinde zase nacházíme čirou soustředěnost na zvukomalebnost:

„Ano, bronzová zblízka, zlatá zdáli, slyšely ocel zblízka, dusot kopyt zdáli, a slyšely zvonkopyta cinkopyta zvonocel.“ (Str. 210)

To je mimochodem další z převratných novinek, které Joyce v Odysseovi přinesl a – jak upozorňuje Martin Pokorný – vydobyl si respekt anglicky píšících autorů.

„původní příčinou jejich hlubokého obdivu byl fakt, že Jyoce dal angličtině zaznít zcela novým způsobem, že pro ni našel nové tóniny a rytmy. Tím zdaleka nemyslím čistě vnější zvuk, nýbrž onu nedílnou provázanost zvuku se smyslem, které je vlastní všem velkým autorům. Od první chvíle, kdy na scénu rázně – bez sebekratšího úvodu – vkráčí Tur Mulligan a zapěje nad mořem rituální formuli, je znalci řemesla jasné, že psané slovo právě nalezlo dříve netušené možnosti.“ (Str. 605)

A tak dál, neosobní katechismus předposlední kapitoly, která je celá psána formou otázky a odpovědi:

„Jaké dřívější posloupné příčiny nastřádané únavy, ještě před vstáváním postřehnuté, si Bloom ještě před vstáváním v duchu zrekapituloval?

Příprava snídaně (oběť zápalná): hourání v útrobách a záměrné vyprázdnění (svatostánek): koupel (Janův obřad): pohřeb (Samuelův obřad): inzerát Alexandra Clavise (urím a tumím): lehká přesnídávka (Melchisedechův obřad): návštěva v muzeu a v Národní knihovně (místo svaté): shánění knihy po Bedford Row, Kupeckém podloubí, Wellingtonově nábřeží (Simchat tóra): hudba v hotelu Ormond (Šír haššírím): hádka s neurvalým troglodytem u Bernarda Kiernana (celopal): prázdný časový úsek s jízdou v kočáře, návštěvou v domě smutku, loučením (na poušti): erotika vzbuzená exhibicionistkou (Onanův obřad): vleklý porod paní Miny Purefoyové (oběť pozdvižení): návštěva vykřičeného domu paní Belly Cohenové, dolní strana Tyrone Street č. 82, z toho vzniklý kravál a přizabití v Beaver Street (Armageddon): noční procházka do drožkářské boudy a z ní dál k Buttovu mostu (smíření).“ (Str. 551)

Styl květnatě žurnalistický; soubor střípků z Dublinu, které jsou nenápadně propojené stejnými zmínkami; styl divadelního scénáře; styl bombastických novinových titulků nad nezajímavými odstavci… Je toho tolik, že nebudete vědět, čeho si všímat dřív. Do této knihy je zkrátka nutné vstupovat stejně opatrně, jako to udělal Bloom (při návratu do postele):

„Jak?

Ostražitě, jako vstupoval napořád do příbytku (vlastního i nevlastního): šetrně, hadovité spirály pérové matrace byly staré, mosazné plíšky a plazovité přívěsky uvolněné a pod tíhou i náporem se hned roztřásly: rozvážně, jako by vstupoval do doupěte nebo do pasti rozkoší nebo zmijí: zlehka, aby nevyrušoval: pokorně, do postele početí i porodu, manželství dokonaného i manželství porušeného, spánku i smrti.“ (Str. 552)

Odkazy: