V další kapitole ‚Manželské skutky radostně plodiechu‘. Médeia ve staročeské Kronice Trójanské zkoumá Eliška Poláčková mýtus o Médee, volbu jeho verze (vyskytoval se ve více podobách a proměnách), účel jednotlivých redukcí textu překladu apod.

Zdá se, jako by se český autor snažil svého recipienta netrápit nejen vším, co je mu cizí a k čemu ve svém světě nemá odpovídajícího referenta – typicky detailními geografickými informacemi o oblastech, kam se z Čech čtrnáctého století zřejmě málokdo podíval -, ale také všemi údaji, myšlenkami a informacemi, které jsou výrazem vyššího školního vzdělání, nikoli takzvaného všeobecného přehledu. (Str. 100)

Výborná je část Jany Kepartové Antické mýty ve vzdělávácím systému českých zemí (1848-1918), kde podrobně ukazuje, jakou roli hrály při výuce jazyků (řečtina, latina), jak se očekávalo zušlechování dětské duše nebo že chyběly metodické pokyny pro učitele. Tohle mě bavilo hodně.

Následující dvě kapitoly (Daniela Čadková: Parodie antických mýtů v operetě v 2. polovině 19. století a Alena Sarkissian: Karel Dostal mezi Winckelmannem a Nietzschem) skóre vyrovnaly, protože – operety ani režiséra neznaje – jsem je prakticky přeskočil.

Studie Martina C. Putny Antika v české katolické literatuře už mi zase byla bližší, i když, bohužel, prakticky žádného z autorů neznám (musím to, minimálně s básníkem Ivanem Jelínkem, napravit).

Knihu pak uzavírá Matěj Novotný textem Česká recepce antiky a mýtus slovanské demokracie, v němž prochází snahy obrozenců vymezovat se proti antice (ale zároveň ji tím potvrzovali), zmiňuje až absurdní obhajoby časomíry nebo dokonce pseudovědecké etymologie.

Když se za sborníkem ohlédnu, musím konstatovat, že ačkoliv polovina příspěvků mi obzory rozšířila a jsem za to rád, jako celek je myslím určený odbornějším příjemcům.

Odkazy: