Jako pokaždé, když se ponořím do nějakého klasického díla, zjišťuji, že to podstatné vidím úplně jinde, než se traduje (nebo jak mi utkvělo ze školy). Bylo to u Dona Quijota, je tomu i u Odyssea. Celé roky žiju v představě, že těžiště díla je vyprávění o jeho bojích, o Kyklopovi, o Scylle a Charybdě… ale ve skutečnosti zabírají tyhle hrdinské činy, odysea samotná, jen tři nebo čtyři zpěvy (z dvaceti čtyř), a to hlavní je návrat pána domu a zjednání pořádku za vydatné pomoci bohů:

Athéna jiskrnooká zas pojala úmysl jiný.
Rychle se na cestu dala, šla do domu Odysseova,
rozlila ospalost sladkou kol ženichů, nato jim rozum
při pití mátla a z rukou jim poháry odhazovala. (Str. 34)

Po dvaceti letech (deset let obléhání Tróje, deset let bloudění zpět) je už Odysseův syn dospělý a začíná se stavět na vlastní nohy. Doma se mu roztahují nápadníci, snažící se získat jeho matku, plýtvají královským majetkem, a tak – předtím než matka rezignuje a vdá se – vyrazí Télemachos pátrat po zmínkách o otci nebo jeho smrti.

Nakonec se s otcem šťastně setká a společně ještě s dvěma věrnými sluhy ženichy ztrestají. Celý popis děje po jednotlivých zpěvěch najdete ve Wikipedii.

Co se čtení samotného týká, začátek nebyl jednoduchý. Překlad Rudolfa Mertlíka je věrný, zachovává hexametr (viz Wikipedie, Latina zdarma) – byť přízvučný – a tak chvíli trvalo, než jsem si na formu zvykl, stejně jako na opakující se přívlastky u jmen (Zora je růžovoprstá, Odysseus lstivý nebo jasný, Pallas jiskrnooká nebo Athénská, Télemachos rozumný atd.).

Pak jsem se zase vylekal ve chvíli, kdy Odysseus dorazí k Fajákům – našel jsem si online mapu a v ní zjistil, že to je předposlední zastávka a že se asi celé to putování nedozvím. Naštěstí se pak Odysseus pustil do vyprávění a Fajákům (a mně) to vše vypověděl...

Kvapně se celý ten sněm i sedadla plnily lidmi,
co se jich sešlo. A mnohých, když spatřili statného syna
Láertova, se zmocnil i úžas, vždyť Pallas mu právě
rozlila božský půvab kol hlavy a plecí, a též ho
na pohled učinila i větším a plnějším v těle,
aby si získal přízeň všech Fajáků, aby se jevil
důstojným mužem a zdatným a podstoupil závody četné,
v kterých i Odyssea si Fajáci vyzkoušet chtěli. (Str. 138)

Dynamika textu je střídavá, ze začátku je to vemi pomalý příběh, u Fajáků přibývá barvitosti (Samuel Butler soudí, že celý Odysseův příběh zapsala sama dcera fajáckého krále Nausikaá, protože změna je docela výrazná), nad strhujícím soubojem s Kyklopem se tají dech, ale nejvíc jsem byl připoutaný ke konci. Skutečně mě zajímalo, jak se Odysseus nápadníků zbaví, jak se dá poznat a jak se svět vrátí k harmonii.

Kapitola sama pro sebe je prostředí a zvyky. Celá ta archaická antika je mi pořád cizí a nepochopitelná. Např. zápletka samotná – ženiši v domě a poroučejí si hostiny a paní domu jim to trpí? Jaká byla její role? Nebo to neustálé vzájemné hoštění a obdarovávání, kdykoliv Odysseus někam přijde a něco vypráví, je hostem a dostane hromadu darů. Bylo to mezi šlechtou normální? Nebo to bylo v letech po válce, kdy všichni navrátilci byli hrdinové? A tak dále, obětování bohům, „pálení kýt“, úlitby… I víno nejdříve nalévají do měsidla, než ho pijí.

Srdnatý Alkinoos se obrátil na hlasatele:
Pontonoe, teď měsidlo naplň a v síni všem rozdej
víno, ať Diovi Otci dřív poctu modlitbou vzdáme,
a pak pošleme hosta již do jeho otcovské země! (Str. 252)

To se naštěstí dá najít, na Wikipedii v popisu symposia:

„víno bylo poměrně silné a mívalo kolem 16 % alkoholu, ředilo se obvykle v poměru jeden až dva díly vína ke třem dílům vody“

Zkrátka, k tehdejšímu světu si musím ještě něco přečíst. Ale vliv na kulturu a literaturu dalších tisíciletí je myslím zřejmý. Slovo odysea, úsloví o proplutí mezi Scyllou a Charybdou, a dále dle Wikipedie:

„Odysseia inspirovala už Sofoklova Aiase a Filoktéta, Vergiliovu Aeneis i Dantovo Peklo. Epickou báseň Ulysses napsal Alfred Tennyson (1833), slavnou parafrází je Odysseus J. Joyce(1922) a epos Odysseia napsal Nikos Kazantzakis (1938). Odysseia a její postavy byly tématem mnoha oper, divadelních her a ovšem výtvarných děl, zejména od 16. století.[1] Vynikající literární rozbor Homérova slohu podal na jednom příběhu z Odysseie Erich Auerbach v první kapitole knihy Mimesis.“

(článek se studiemi, komentáři a reflexemi bude následovat)

nakladatelství Odeon, Praha 1984