Úvodem musím rovnou poznamenat, že z tohoto přepracování mýtu jsem byl naprosto nadšený. Margaret Atwoodová dokázala rozkrýt a doplnit úplně novou linii příběhu – která tam ale původně musela být! Homérovo líčení věrné Penelopé bylo ploché, bez vývoje, bez cítění (když vynecháme věčný pláč a trochu lstí). Jenže žena, která vychovala syna a dvacet let řídila chod panství jednak nemohla být žádná naivka, jednak musela fungovat v rámci vztahů.
Knihu vypráví sama Penelopa. Tisíce let už je v podsvětí a už by všechno měla vědět. Bohužel zná jen o pár překroucených fakt víc a hromadu pošklebků a pomluv k tomu. Proto se rozhodla, kvůli sobě, vyprávět svoji verzi. Začíná od svého dětství, přes sňatek s mazaným Odysseem a cestu na Ithaku, těžkosti života bez přátel v domě s tchyní a starou vševědoucí Odysseovou chůvou, celoživotní úsměšky od Heleny, která nakonec svým kouskem Penelopě zničí život, až po dobře známé epizody s Odysseovým návratem. Píšu dobře známé, ale opět, tento pohled je výrazně nový a podstatně reálnější. Že by ho nepoznala?
„Přestrojení se mu celkem povedlo – doufala jsem, že ty vrásky a pleš patří k roli a nejsou skutečné -, jakmile jsem však uviděla tu baňatou hruď a krátké nohy, pojala jsem hluboké podezření, které vzápětí přerostlo v jistotu, když jsem se dozvěděla, že zlomil vaz jinému, útočnému žebrákovi. To byl jeho styl: v případě potřeby plíživý, to ano, ale nikdy nebyl proti metodě přímého útoku, když měl jistotu, že dokáže zvítězit.
Nedala jsem najevo, že jsem ho poznala. Bylo by to pro něj nebezpečné. Navíc, pokud si muž zakládá na svých schopnostech přestrojení, jen pošetilá manželka by prohlásila, že ho poznává: vkročit mezi muže a odraz jeho vlastní chytrosti je vždy nerozumné.“ (Str. 132)
A ještě je tu jedna linie. Totiž těch dvanáct nelítostně oběšených služek. Takový krutý trest za něco, čemu se stejně služky ubránit nemohly… Kapitoly knihy prokládá chór těchto dívek, který stejně jako v antických dramatech doplňuje další pohledy na věc, písně, popěvky, obžalobu Odyssea, drama o pokušení Penelopy a tak dále. Např. kapitola XVII Chór: Vysněné ideály, balada:
Odpočíváme jen ve spánku;
jen tehdy máme klid:
když nemusíme drhnout zem,
a špínu vycídit.
Tehdy nás nikdo nehoní
a blátem nevláčí,
jako když tupec, ale pán,
si vrznout uráčí.
Tak rády necháme si zdát,
že plujem po mořích,
(..., str. 122)
Konečně nelze nezmínit nenápadný ironický a lehce cynický humor, kterým Penelopa své vyprávění koření.
„Proto jsem ten závod propásla. Vyhrál jej Odysseus. Podváděl, jak jsem později zjistila. Pomohl mu strýc Tyndareós, Helenin otec – ačkoli, jak už jsem vám řekla, jejím skutečným otcem prý byl Zeus. Tyndaréos přimíchal ostatním závodníkům do vína drogu, která je zpomalila, ne však natolik, aby si něčeho všimli; Odysseovi dal nápoj s opačným účinkem. Pochopila jsem, že se z toho stala tradice, které se ve světě živých udržuje dodnes, když přijde na atletická klání.“ (Str. 46)
Kdo si přečte Homéra, musí si přečíst i Penelopiádu. Je to dokonalá protiváha.
Odkazy:
nakladatelství Argo, Praha 2007, ISBN 978-80-7203-861-9, cena 208 Kč
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.