Poměrně čitelný dialog, zabývající se rétorikou z hlediska estetického. Sokrates se prochází s Faidrem, jdou podél říčky a usazují se ve stínu vzrostlého platanu, tam, kde votivní figurky ukazují místo zasvěcené nymfám.

Faidros pronáší řeč, kterou získal od Lysia a která hlásá, že je třeba být po vůli spíše nemilujícímu, než milujícímu. Argumenty jsou tam chatrné, řeč působí spíše jako nadsázka a cvičení toho, jak lze podpořit cokoliv, snést "důkazy", takže není divu, že Sokrates protestuje proti formální i obsahové stránce.

Po chvíli dohadování pronáší Sokrates řeč svoji, podle jeho názoru lépe postavenou. Nejprve je prý třeba přesně znát, čeho se úvaha týká, a tak rozebírá, co je láska (žádost) že v nás jsou dva vládnoucí činitelé - žádost rozkoší a mínění rozumu, jenž směřuje k největšímu dobru. Dále pokračuje tím, jak milovník svého milovaného nesnese silnějšího a udržuje jej v izolaci, aby o něj nepřišel. Brání mu ve stycích prospěšných, zejména s filosofií. Tohle a další důkazy působí rozumně.

Protože se dialog hodně zabývá láskou, je tu také hodně zmínek o jejích subjektech a objektech - o mužích. Krasavci a jejich milovníci, líhání na lůžku, milostná rozkoš, hoch a jeho miláček... Při vší toleranci k homosexualitě to působí nějak nepatřičně (o patřičnosti si můžete přečíst u GeoNa).

Pak se ale Sokrates zalekne: „Hroznou, Faidre, hroznou řeč jsi ty sám přednesl a také mne jsi přinutil pronésti“ ... „Pošetilou a téměř bezbožnou; jaká by mohla být nad takovou hroznější?“ (str. 31) Svými řečmi totiž popírali božské šílení lásky a provinili se proti bohu Erótovi! Sokrates tedy pronáší řeč druhou, omluvnou, palinódii. V ní prochází různé druhy šílení jako dar od bohů. Také se zmíní o nesmrtelnosti duše (str. 34), o převtělování (str. 38) a o tom, jak pohled na krásu dává duši vyrůst perutě, s nimiž stoupá a pociťuje rozkoš, rozpomíná se na dokonalý svět idejí. Duši samotnou Sokrates dělí na tři složky a přirovnává je k vozataji (rozum), dobrému a špatnému koni, který nás táhne k zemi. Zvítězí-li špatný kůň, divoký a chlípný, ženoucí se k objektu touhy, je to láska svazující a nízká, zvítězí-li vozataj, jsme přiváděni k bohu a k filozofii.

Nadšený Faidros pak se Sokratem pátrá čím to, že obě tyto řeči byly tak působivé.

„Nejprve máme znát pravou podstatu všech jednotlivých věcí, o kterých mluvíme nebo píšeme; máme se stát schopnými vymezovati všechno samo o sobě a naučit se po vymezení zase děliti podle pojmových druhů až k nedělitelnému; týmž způsobem také nabýti důkladného názoru o přirozené povaze duše, a nalézajíce pro každou povahu druh k ní přiměřený, takto zařizovat a upravovat řeč, dávati složité duši složité řeči a hrající všemi harmoniemi, jednoduché duši pak řeči jednoduché. Dokud se to nestane, dříve nebude možno, aby byl rod řečí zpracován odborně tou měrou, pokud to je v jeho přirozené povaze, ani pro vyučování, ani pro přesvědčování.“ Toť pravidla pro rétoriku podle Platóna.

Mimochodem si můžeme všimnout překvapivé lehkosti, s jakou je dialog napsaný, Sokrates si Faidra dobírá, špičkuje se s ním, je tu spousta ironie, což podporuje teorii, že se jedná spíše o pozdější Platónův text.

Výborný obsah je na Mozek.cz.