Platon se narodil asi v roce 427 před naším letopočtem v Athénách, tehdy městském státě. Pocházel z aristokratické rodiny, což mu umožňovala cele se věnovat svým zájmům. Zpočátku psal tragédie, ale uvědomil si, že pravdu tak nenajde, své hry spálil a začal se věnovat filozofii.

Jeho strýc se významně politicky angažoval, Platon byl svědkem oligarchického převratu ve vedení státu i znovunastolení demokracie. Ale i ta ho zklamala, Sokrates, Platonův vzor a zasvětitel do filozofie, byl rozhodnutím této demokracie odsouzen a popraven. Obojí zřejmě přispělo k Platonovu rezervovanému přístupu k politické kariéře a snaze prosadit filozofii jako hlavní činitel dobrého vládce. Pokusil se ji realizovat prakticky, v Syrakusách. Poprvé je navštívil za doby tyrana Dionýsia I., ten ale nebyl nijak vstřícný a pokud Platon choval nějaké naděje k ovlivnění, určitě se jich brzy vzdal. Ba dokonce Platonův odchod ze Sicílie proběhl za dramatických okolností; po jisté rozmluvě se Dionýsios krutě rozhněval a - prameny se různí - buď chtěl Platona zabít, ale byl přemluven jen na prodej do otroctví, nebo jej přátelé spěšně a tajně vypravili na lodi zpět do Řecka.

Více o jeho životě najdete na serveru ANTIKA.avonet.cz nebo v encyklopedii Celý svět, ale jak si můžete všimnout, údaje se místy různí. Těžko říct kde je to nejpřesnější, osobně vsázím na Františka Novotného.

Informace o tom, že Platonovi se svět idejí zjevil jako mystická zkušenost, mě trochu překvapila, staví ale jeho učení do jiného světla: „V době, kdy psal Platon tyto první dialogy, stala se v jeho nitru událost, určující navždy jeho filosofické myšlení: duši nadané tvořivou obrazností a připravené Sokratovými jistotami objevil se za tímto smyslovým světem svět druhý, v kterém není prooměnlivé dění, nýbrž skutečné bytí, svět absolutna. Bylo to blaživé pocítění jsoucnosti neviditelna, Platonova mystická zkušenost, jaká obohacuje poznání o přínos nepostižitelný pouhým rozumem, zcela osobní a nesdělitelná. V žádném dialogu ji Platon nevylíčil a naopak byl později příležitostí nucen projevit, že předmět jejího vidění je arréton, nevyslovitelný. V rozumových úvahách dialogů je tato zkušenost prostě předpokladem a poznatek idejí je jejich stálým zřetelem.“ (str. 75)

Jistě jste se setkali s otázkou, jak to měl Platon se ženami. Nevystupují takřka v žádném dialogu, o žádných se nezmiňuje, jako by pro něj neexistovaly. A nějak tak to asi bude:

„V těchto slovech se Platon nevyznává úplně, čím mu Dion byl. Je potřebí doplnit tuto vzpomínku epigramem na smrt Dionovu, který se Platonovi, snad ne neprávem, přičítá. Stařec více než sedmdesátiletý v něm vyslovuje vyznání úplné:

Slzy Hekabě údělem daly a ilijským ženám
Sudičky v onen již den, který jim první byl dán;
tobě však, Dione, tehdy, když dobyl sis vítězné ceny,
daleké naděje tvé daimoni zmařili zlí.
Ležíš v širé své vlasti, jsa uctíván krajany svými,
Dione - tebou můj duch láskou se v šílenost vzňal.

Tato láska Platonova mužného věku, snad největší láska Platonova života, mohla psát ona přesvědčená slova v Symposiu o Erotu spojujícím duše k plození krásných myšlenek a povýšit ve Faidru erotické vzrušení mezi božské druhy šílenosti. Toto vyznání lásky, které slyšíme přímo z úst Platonových - snad jediné, které můžeme pokládat za Platonovo - je projev mužského Erota, toho Erota, kterého Platon pro věky oslavil ve svých filosofických básních. Žena neměla účinnou úlohu v jeho životě; nebyla jeho Musou ani přítellkyní ani láskou; se žádnou ženou nezaložil rodinu.“ (str. 90)

Platon byl jistě pyšný sám na sebe, jak už se dlouhodobým myslitelům stává i v naší době univerzitních mikrosvětů, proto také nepřekvapí, že Dionýsiovi v jednom z dopisů „Ukazuje, že jejich setkání je jeden z těch případů, kdy se setkala moudrost a veliká moc. O takových stycích se dlouho vypravuje“ (str. 123), v jiném se nazývá „'vůdcem a správcem' filosofie“ (str. 305)

S Platonem a jeho spisy je také potíž v tom, že zapsané učení považuje za hru a zábavu a že to skutečně důležité nikdy nenapíše. Proč? „Jiný nedostatek psaného naučného výkladu je ten, že k němu mají přístup všichni lidé, rozumějící i nerozumějící. Psaný výklad 'neví, ke komu má mluvit a ke komu ne'. Tu se snadno stává, že se dostane do rukou nepovolanému, od něhož pak zakouší všelikého příkoří a hany; tehdy se ukazuje, jak potřebuje pomoci svého 'otce', neboť sám není schopen ani se ubránit ani si pomoci“. (str. 271) Když se tak koukám, co jsem o jeho dialozích napsal - něco na tom bude :).

Dost drbů a senzačních informací, teď k Novotného knize. Je opravdu nesmírně pečlivě zpracovaná. Všechna fakta, která jsou zmíněna, vycházejí buď z děl Platonových, nebo z tvorby jeho současníků, tedy prakticky žádné spekulace, a pokud snad, vždy jsou zmíněné i jiné výklady. Jednotlivé kapitoly podchycují etapy života (Mladý Athéňan, Sokrates, Válka a po válce, První léta bez Sokrata, Cesta na řecký Západ, Zralé dvacetiletí. Akademie, Druhá cesta na Sicílii, Poslední styky se Syrakusami, Cizina a vlast, Stáří a smrt) zdroje informací, z nichž Platon čerpal (V přírodě a mezi lidmi, Styky se současníky), vlivy filosofické (Připojení k myslitelům), názory na psaní (Filosof spisovatelem) a osobnostní charakteristiky (Člověk a filosof).

Pokud čtete pozorně, všimnete si tendence v některých případech Platona omlouvat - František Novotný ho jistě obdivoval (aby také ne, zabýval se jím celý život).