Kam se hrabe Faidon, to je vedle Parmenida čtení pro dětičky. Dialog sestává z dvou hlavních částí, v první se potkává mladý Sokrates s proslulými filozofy Parmenidem a Zenónem a předestírá jim svoji myšlenku idejí. Ještě jako nevyzrálou, například se Sokratovi nezdá, že by svou ideu měla mít i každá přízemní věc, špína, ideje vyhrazuje jen věcem vznešeným, pravdě, velikosti. Parmenides mu celkem rozumně oponuje a upozorňuje na nejrůznější problémy, s nimiž se při studiu a výkladu idejí setká.
Tu a tam se objeví jakási nelogičnost - jestliže „každá z těchto idejí je bezpochyby pomysl a nikde jinde jí nenáleží se vyskytovat nežli v duších“ (str. 9), proč se pak v argumentaci řeší dělení idejí (věc dostane malou část z ideje) či jejich přítomnost ve věcech najednou (jako plachta přikrývající více lidí najednou)? U pomyslu je to přece nesmysl.
Podobně divné mi připadají ideje obecných vlastností, třeba "podobnosti", když podobnost sama je jen vyjádření společných znaků věcí. Takový uzavřený kruh. Ale to není nic ve srovnání s druhou částí, kde Parmenides Sokratovi ukazuje, jak učinit filozofická cvičení, jak se potrénovat v argumentaci a uvažování.
Několika způsoby odvozuje co se stane pokud jednost není, proč jednost není mnohost a co z toho plyne. Ve světle naprosté neurčitosti počátečních pojmů - co tím sakra myslí, jednost a mnohost - je to vážně jen sofistické cvičení. Kupříkladu důkaz, že jedno není totožné samo se sebou. Totožnost je něco, co nastane mezi dvěma věcmi - jsou stejné, jsou totožné. Jedno sice vypadá, že je totožné samo se sebou, ale nemůže to být stejný vztah jako uvedený v minulé větě, protože kdybychom ho obrátili, mohli bychom říkat, že dvě totožné věci jsou "jedním". Myslím, že při troše snahy by se ukázalo (ale je to přece evidentní, ne?), že totožnost a jednost nejsou zaměnitelné v obou směrech, jak jen se tomu říká... ekvivalentní. Podobných důkazů najdete spoustu: „Nuže, co ani nepřevyšuje ani není převyšováno, to je přece zcela nutně stejné míry, a když je stejné míry, je nutně stejné.“ (str. 48) Opravdu je něco stejné míry nutně stejné?
Působivý citát: „Jestliže tedy má nebýti, musí mít 'býti nejsoucí', jakožto pouto svazující je s nebytím, podobně jako to, co jest, musí mít 'nebýti nejsoucí', aby zase dokonale bylo; neboť takto by nejlépe i to, co jest, bylo, a to, co není, nebylo, když to, co jest, má účast v platnosti pojmu 'býti jsoucí' a v neplatnosti pojmu 'býti nejsoucí', má-li dokonale býti, kdežto to, co není, má účast v neplatnosti pojmu 'nebýti nejsoucí' a v platnosti pojmu 'býti nejsoucí', jestliže také to, co není, má dokonale nebýti.“ (str. 72)
Jeden závěr jsem si odnesl. Už totiž chápu, proč je ve filozofii třeba dlouhého studia a výcviku. Než člověka opustí zdravý rozum chvíli trvá.
Protože ale neházím předem flintu do žita, našel jsem několik výkladů:
Co mě překvapuje je, že všechny rozbory a výklady vlastně nepochybují o správnosti, jen se to snaží vyložit tak, aby to sedělo. Něco jako výklady Bible. Neznáte nějakého filozofického heretika antiplatonika?
P.S. Když mi kamarád tenhle dialog půjčoval, zmínil, že je tam jedna věta, kterou je třeba nepřehlédnout, že totiž postaví vše do jiného světla. Vsázím na Parmenida, který říká Sokratovi: „byl by to muž velmi nadaný, který by dovedl pochopiti, že jest jistý rod každé věci jako idea a jsoucnost sama o sobě, a ještě podivuhodnější, který by to nalezl, všechno to náležitě posoudil a dovedl to jinému vyložiti.“ (str. 14).
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.