Wuwejův zápisník

Vybrané reflexe a komentáře k Homérově Odysseji

19.03.2019 21:09, Wu | knihy | komentáře -

Jak jsem předeslal v minulém článku, potřeboval jsem si doplnit další kontextové informace k Homérovu eposu.

Pěkný úvod poskytují stránky Homér21.

Upozorňují na to, jak jsou eposy postavené časově, že zachycují sice jen krátký časový úsek, ale je v nich obsažená mnohem delší doba. A nejen to, je tam celý svět.

Homérské eposy tedy vyprávějí jen dva fragmenty celého mytologického děje. A přece je v nich homérský svět ‚celý‘. V odbočkách a reminiscencích se totiž, nesystematicky a na přeskáčku, vyjevuje ‚celek‘ – příběhu trójské války, geografie Řecka, uspořádání královské domácnosti, sestavy olympských bohů i dobové představy o uspořádání celého kosmu, jež se zrcadlí na novém Achilleově štítě.“ (zdroj)

Další důležitý postřeh je charakteristika a především vývoj postavy.

Odysseus je taktéž spíše archetypem hrdiny zralého, mužného, racionálního. Oproti Hektórovi však má ještě jeden rozměr navíc – svou prohnanost, ba lstivost a schopnost lhát a prášit, kdykoliv je toho zapotřebí – viz jeho stálý přídomek „zchytralý Odysseus“. Jeho životní zkušenost během let putování stále roste a je symbolicky korunována oním sestupem k říši mrtvých. Když přichází do vlastního paláce jako žebrák, má možnost vidět své panství z perspektivy toho nejslabšího, a to mu umožňuje skvěle posoudit skutečný stav věcí – protože i v homérské společnosti platí, že vznešenost člověka se posuzuje podle toho, jak se dovede chovat ke staršímu a slabšímu. Teprve poté, co prošel vším a ve všem obstál, smí Odysseus na samotný závěr spočinout v rodinné idyle.“ (zdroj)

Je také zajímavé, jak viděl Odyssea Dante. V 26. zpěvu Pekla v Božské komedii píše, co se s ním dělo dál:

(...)
když Kirké prchl jsem, jež pozdržela
mě přes rok u sebe, tam u Gaety,
než od Aenea zem ta jméno měla,
k synovi láska, ani mnohaletý
cit úcty k otci, ani žár, jenž blažit
měl jenom Penelopu svými vzněty,
mě nepřiměly, abych přestal bažit
po cestách, na nichž neřest, ctnost i hoře
bych v širém světě poznat moh a zažít.
“ (Str. 136)

Jednou dobrodruh, pořád dobrodruh...

Ovšem zdaleka nejvíc informací jako o díle samotném, tak o jeho reflexích, najdete v textu Sylvy Fischerové Odysseia jako ustavující dílo evropské kulturní tradice. Vyšel jako doslov vydání v Academii 2012 nebo se dá najít online na academia.edu.

Je to prakticky povinné čtení:

  • vysvětluje smysl a účel; zpěvnost textu a tedy jeho určení k přednesu
  • vysvětluje ty přívlastky, o kterých jsem psal minule – říká se jim epiteton a je to veršovací fráze; umožňuje vyplnit verš s předem daným rytmem
  • popíše promyšlenost stavby, manipulace s časem, průhledy do minulosti i předjímání dějů budoucích
  • upozorní nafungování jako zásobárna mýtů a postav

A tak diskurs evropské civilizace je stejně tak řečí Télemachovou jako Odysseovou, ale zároveň pláčem Pénelopiným; je hledáním jednoho, návratem druhého, čekáním té třetí. Je posloucháním mladšího a vyprávěním staršího; je ale také vyprávěním Menelaovým i Heleniným, je očekáváním Nausikainým, smutkem Kalypsiným, hněvem Polyfémovým i Poseidónovým. V jádru je ale příběhem o utrpení a zmoudření trickstera – a takový příběh jiné kultury většinou nenabízejí, protože jinde je trickster prostě tricksterem, figurkou v řetězu ad infinitum se recyklujících kaleidoskopických epizod, tím, kdo přelstí a zvítězí; někdy je sám přelstěn; anebo se vymkne mimo sebe a je potrestán, jako severský Loki. Jediný, kdo se Odysseovi blíží, je patriarcha Jákob, jeho boj s Lábanem i Ezauem a usmíření s oběma. Ani on však nenese pro Odyssea tak podstatný rozměr řeči, vyprávění a reflexe vůbec: neboť zde zmoudřelý trickster příběh o sobě částečně sám vypráví, a to tak skvěle, že je za to pochválen samotným králem Alkinoem.

A tak dále.

Z dostupných diplomových prací jsem si vybral Odysseus a jeho svět: analýza koncepcí souvisejících s manželstvím, reprodukcí, a spřízněností (Jan Korbel). Vypadala, že by mi mohla odpovědět na zbývající otázky a nejasnosti kolem rodinných vztahů a zvyklostí v Odysseově domě. A volba to byla dobrá, protože Jan Korbel jednak pečlivě pročetl a shrnul závěry knih na podobné téma, takže jsem se mj. dozvěděl, jak to bylo s tím obdarováváním se:

Základem společnosti, kolem kterého se organizoval život byl oikos, místo produkce, konsumpce a rodinného života. Do oikos patřili všichni členové domácnosti a všechen majetek. Ideálem oikos byla vlastní soběstačnost, které ale nebylo možno dosáhnout, protože pro své zajištění potřeboval kovy, které mohl získat pouze obchodem. Proto vznikl systém reciproční systém výměny darů, který probíhal mezi šlechtici a jemuž věnovali mnoho pozornosti.“ (shrnuje 2.3.1 Moses I. Finley: The World of Odysseus, str. 58)

Jednak aplikací „metody zakotvené teorie“ vydestiloval všechny informace, které jsou v eposu viditelně i skrytě zmíněny, třeba pravidla pro rodové příslušenství a vlastnictví „domu“ se vším příslušenstvím.

Genos bylo společenství příbuzných mužů, kteří si v descendenční linii předávali vládu nad domem, který obývali, pozemky, které obhospodařovali, a sluhy, se kterými pracovali. Genos byly také ženy, které se těmto mužům narodily v jejich domě, a nikdy jím nepřestaly býti. Oikos na druhé straně byla residenční a ekonomická báze, díky níž se mohl genos reprodukovat. Ať už to bylo malé obydlí s hospodářstvím, nebo královský palác.
Příslušnost k oikos a genos byla primární sociální distinkce. Každý, kromě žebráků, patřil k nějakému oikos, ale pouze někteří patřili zároveň ke genos. Toto bylo rozdělení mezi svobodným člověkem, jenž patřil k oikos i genos, a sluhou, jenž patřil k oikos, které bylo majetkem někoho jiného.

Moc se mi líbilo, kolik toho dokázal ze samotného textu vytěžit.

12345
1553026140000

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online