O čem kniha pojednává najdete snad v každém čtenářském deníku nebo středoškolském přehledu literatury, takže jen velmi stručně. V polovině života se autor ocitl v tak "temném lese", že nevěděl kudy kam a počal si zoufat. Pak mu ale přišla milost boží na pomoc - bylo mu umožněno, ač naživu, shlédnout postupně peklo, očistec a ráj. Průvodcem po prvních dvou mu byl Vergilius, rájem pak Beatrice, pravděpodobně zesnulá Dantova láska z mládí.

Počáteční nadšení mě rychle přecházelo, neboť verše jsou to těžké, s nezvyklým slovosledem, kdy teprve celé přečtení několika řádků dává smysl. Další problém je, že jde o silně dobové dílo. Dante v podstatě třídí stovky svých předchůdců i současníků z filozofie, umění a zejména politiky, za jejich činy i zločiny, a umísťuje je do pekla, očistce nebo ráje. Málokdy je uvádí přímo, spíše v narážkách, jinotajích, které v jeho době a v Itálii byly možná jasné. Dnes a u nás rozhodně čitelné nejsou, bez vysvětlivek, zabírajících skoro čtvrtinu knihy, ani ránu. Navíc byla Itálie ve 14. století rozdrobená na spoustu států a státečků, které vedly neustálé války...

Ani s duchovními výklady to není nijak slavné, když tam nějaké jsou, zejména v ráji, vycházejí z Akvinského (co jiného lze čekat ve středověku, že). Ale encyklopedičnost a styl "kdo je kdo" naprosto převažují.

Není tedy divu, že jsem Božskou komedii četl skoro rok a několikrát ji chtěl odložit. Nakonec disciplina zvítězila a mohu hrdě prohlásit, že jsem ji přečetl. Celou. Vám to nedoporučuji, za tu námahu to nestojí.

Na závěr ukázky:

Ó smrtelníků snaho vrtohlavá,
jak svět si svými sylogismy zadal,
jež činí, že tvé křídlo dolů mává!
Ten v právech, ten zas v aforismech bádal,
ten božských prebend hleděl si, ten vlásti
si násilím či sofismaty žádal,
ten pletichařil v obci, ten šel krásti,
ten oddával se tělesnému chtíči,
ten v dřině žil, ten v zahálčivé slasti
... (Nebe, zpěv 11)

Zle s lepší vůlí potýká se zvůle.
Tak z vody přes vůli svou jemu k vůli
jsem houbu vytáh napitou jen způli
... (Očistec, zpěv 20)