Když jsem začínal se svým projektem dostudování literatury, vrhl jsem se na artušovské legendy. Prošel jsem od úplného začátku s Geoffreyem z Monmouthu (Dějiny britských králů) až po Marka Twaina (A Connecticut Yankee in King Arthur's Court). Chybělo mi ale završení nějakým důstojným současným zpracováním. Je jich spousta, indicie mě dovedly k Mlhám Avalonu – na Databázi knih mají přes 90%, pochvalné komentáře i světových špiček (Isaac Asimov), zfilmování i neotřelý pohled ženských postav.

Nepříjemné ovšem je, že česky vyšly poprvé a naposled v roce 2001 a ani po antikvariátech jich moc není. Rozhodl jsem se spojit příjemné s užitečným a objednal jsem si knihu v originále. To jsem ovšem netušil, že paperback má přes tisíc stránek a že poctivé luštění s dohledáváním slov bude na dlouho… Teprve po zdolání dvou třetin tempem dvě až čtyři stránky za den jsem konečně překonal hranici dostatečné slovní zásoby, naučil se všechna synonyma pro přísahu (oath, vow, swear, pledge) a její porušení (treachery, betrayal, treason, perfidy) a začal číst po kapitolách. Což zase mělo jiné následky, ale o tom níže.

Kniha zpracovává události kolem Arthura (=Artuše), od života jeho matky Igrainne, manželky Gorloise, která propadne Utheru Pendragonovi, přes Arthurovo narození, získání trůnu, romanci Lanceleta s Gwenhwyfar (=Guinevere), zplození syna Mordreda s Morgaine, zjevení (a zmizení) grálu, až po konec jeho vlády. Těžištěm ovšem není Arthur, ale Morgaine a další kněžky Avalonu, které vedou zoufalý boj o zachování tradiční vlády, královské krve a především starého náboženství – víry ve Velkou Matku, Bohyni.

Podrobný popis děje najdete na Wikipedii, doporučuji ovšem přečíst si knihu, protože je vážně strhující. Bez ohledu na jakou scénu jsem narazil, kdykoliv jsem si přečetl několik stránek v kuse, vryly se mi obrazy do paměti a půl dne jsem o nich přemýšlel. Magicky uchvacující text. A když jsem pak ke konci dokázal přečíst v kuse několik desítek stránek, docela mě to dostávalo, bylo to tak intenzivní! Soucítil jsem s ubohou Morgaine i s Kevinem, Nimue a Avalonem, nořícím se do mlh za zvuku křesťanských zvonů.

Následují neutříděné postřehy a poznámky k liniím a motivům (protože kniha je příliš komplexní na to, aby se dala jednoduše shrnout nebo rozebrat). Překlady v ukázkách jsou pomocí DeepL s mými úpravami.

---

Prostředí a národy. Británie té doby, kdy na ni začínají útočit Sasové, je hodně pestrá. Po římských dobyvatelích tu jsou nějací následníci, jsou tu Keltové, Cymrové, ale také Starý lid, jehož kořeny sahají mnohem dál. Ti všichni se musí spojit, a sjednotit je může pouze Velkokrál, tak jako to dokázal Uther Pendragon.

Igraine, Gorlois je Říman. Kmeny nepůjdou za nikým, kdo se narodil synovi Říma. Král, kterého přijmou, musí být dítě Svatého ostrova, skutečný syn Bohyně. Tvůj syn, Igraine, ano. Ale nejsou to jen Kmeny, kdo bude bojovat proti Sasům a dalším divokým lidem ze severu. Budeme potřebovat také podporu Římanů, Keltů a Cymrů, a ti budou následovat jen svého válečného vévodu, svého Pendragona, syna muže, kterému věří, že je povede a bude jim vládnout.

A také podporu Starých, kteří hledají syna královské matky. Tvůj syn, Igraine – ale otcem bude Uther Pendragon. (Str. 17)

O to se snaží z pozadí Paní z jezera, velekněžka z Avalonu, spolu s vůdcem druidské tradice Taliesinem (Merlin britský tu je titul, ne osoba). Ale jak moc jsou to jejich intriky a jak moc jde o naplnění vůle Bohyně, následování vizí? Pro Arthura je připraven svatý meč Excalibur a kouzelné pouzdro vyšívané obrazci, které spojují tradiční víru i křesťanství, aby ho ochraňovalo a léčilo.

Tajemný rituál, velké zasvěcení, které má dát Arthurovi podporu dalších národů a kmenů Anglie, aby je mohl sjednotit a porazit germánské kmeny… Dávný význam je ztělesnění kola roku, vítězství nad Jelením králem, právo a možnost stát se králem novým, zplození temného syna, který pak krále porazí, to vše pod dohledem Bohyně.

Temnota, vnitřní život lesa, který je obklopoval; ticho, ticho jelení zvěře . . . Morgaine, vnímajíc les jako živou bytost a jelena jako její srdce, vrhla svou moc a požehnání skrze les a nad něj. Jedna její část ležela na sluncem ozářené stráni, zklidněná, vyčerpaná, a nechala životadárné slunce proudit skrze tělo, krev, celou svou bytostí, a druhá její část běžela s jeleny a muži, dokud se nestala jedním… nesplynula v jedno… vzedmutí života, které byly tichými jeleny v jejich houštinách, malými laněmi, hladkými a štíhlými, život v nich pádil stejně jako v jejím těle, nápory života mužů, klouzajících tiše a záměrně ve stínech. . .

Kdesi v lese ucítila, jak Král Jelen zvedá hlavu a větří, uvědomuje si pach nepřítele, jednoho ze svých, jednoho z cizího kmene života… nevěděla, jestli je to čtyřnohý Královský jelen, nebo ten dvounohý, kterému požehnala, byli jedním životem Matky Země a jejich úděl byl v rukou Bohyně. Parohy odpovídaly na pohazování parohů, čichání dechu nasávajícího život lesa, hledajícího v něm cizince, kořist, dravce, soupeře tam, kde nemusel být žádný.

Ach, Bohyně… už vyrazili, prodírali se podrostem, houf mužů tiše za nimi, běží, běží… běží se srdcem bušícím až k puknutí, běží, až živoucnost těla přemůže všechno vědění a myšlení, prchají, hledají a jsou hledáni, běží s jeleny, kteří prchají, a s muži, kteří je pronásledují, běží s otáčejícím se životem ohromného slunce a silou jarních přílivů, běží s proudem života… (Str. 202)

Jenže v Arthurově případě celá situace nabývá dalšího rozměru. Morgaine, která v rituálu sehraje Bohyni, otěhotní a skutečně syna porodí. Může to celé dopadnout jinak, než jak je předpovězeno?

Avalon. Svatý ostrov, sídlo kultu Bohyně a její velekněžky, místo, kde jsou mladé dívky cvičeny ve všech dovednostech, od uctívání Velké matky, přes magický Vhled až po bylinky a léčení. Je uprostřed jezera, ale ukrytý mlhami mimo náš svět, kdo není zasvěcený, nedokáže najít cestu, přivolat bárku a nechat mlhy rozestoupit. Místo toho přistane na ostrově mnichů, kteří si zde postavili klášter a chrám, v Glastonbury. Mimochodem kopec Tor stojí i v Avalonu. Horší je, že s postupujícím křesťanstvím síla starého náboženství slábne a světy se vzdalují.

"Teď už jsou tu dvě Británie, Igraine: jejich svět pod vládou Jediného Boha a Krista a vedle a za ním svět, kde stále vládne Velká Matka, svět, v němž se Starý lid rozhodl žít a uctívat ji. Něco takového už se stalo dříve. V těch dobách se vílí lid, Zářící, stáhl z našeho světa a odcházel stále dál do mlh, takže teď už jen málokterý poutník může strávit noc v elfích mohylách, a pokud tak udělá, čas poplyne dál bez něj a on po jediné noci vyjde a zjistí, že všichni jeho příbuzní jsou mrtví a že uplynulo tucet let. A teď říkám, Igraine, děje se to znovu. Náš svět – jemuž vládne Bohyně a Rohatý, její choť, svět, který znáš, svět mnoha pravd – je vytlačován z hlavního proudu času. I teď, Igraine, když se poutník vydá bez průvodce na ostrov Avalon, nemůže se tam dostat, pokud nezná dobře cestu. Najde jen Ostrov kněží. Pro většinu lidí je náš svět ztracen v mlhách Letního moře. Začalo to ještě dřív, než se Římané stáhli; a teď, když kostely pokrývají celou Británii, se náš svět vzdaluje čím dál víc. Proto nám trvalo tak dlouho, než jsme sem došli; z měst a cest Starých lidí zůstává stále méně a méně. Světy se stále dotýkají, stále leží jeden na druhém, blízké jako milenci; ale vzdalují se od sebe, a pokud je nezastavíme, jednoho dne budou světy dva a nikdo mezi nimi nebude moci přecházet." (Str. 15)

Jsou tam zmínění vílí lidé, Zářící – tady mě zaujalo propojení symbolikou hadů, vizemi a osudovými spojeními až k Atlantidě. Není to vůbec těžiště a objevuje se jen zpočátku u Igraine, ale je to dobré zasazení do většího proudu.

Cykličnost – události se opakují; tak jako byla Igraine Avalonem provdána a pak jí byl svěřen úkol, stejně tak je pověřena Morgaine a později i Nimue. Opakují se i motivy přísahy a jejího porušení, stejně jako následnictví. Jak na trůnu, tak v roli velekněžky.

Merlin se velmi zlehka dotkl její tváře. „Uděláme to, co jsme dělali vždycky, Igraine – co musíme, co nám nařizují bohové. Uděláme, co bude v našich silách. Nikdo z nás se touto cestou nevydal pro vlastní štěstí, mé dítě. Ty, která jsi vyrostla v Avalonu, to víš. Ať se snažíme utvářet svůj osud jakkoli, konec je na bozích – nebo, jak by biskup nepochybně chtěl, abych říkal, na Bohu. Čím jsem starší, tím jsem si jistější, že je úplně jedno, jakými slovy pojmenujeme tytéž pravdy.“ (Str. 322)

Dokonce i to mizení Avalonu je další kolo cyklu, stejně jako to, kdo se stane královnou nové pohádkové země…

Předurčenost a vzdor – věci jsou předurčené. Lidé ale mají svobodnou vůli, a tak se Morgaine po velkém obřadu a po zjištění, jak byla zneužita, vzepře, vzdá se kněžství a uprchne. O to těžší je to cesta, přichází o všechno včetně vlivu na Arthura a teprve po mnoha letech a mravenčí práci získá zpět svou magickou moc i cestu k Avalonu. Měla, nebo neměla na vybranou?

Morgaine se smutně usmála a řekla: „A kdybych tomu já nevěřila, možná bych se zbláznila. Musím věřit, že jsem neměla moc udělat něco jiného, než jsem udělala.“

. . musím věřit, že jsem nikdy neměla na vybranou… na vybranou odmítnout korunovační rituál, zničit Mordreda ještě než se narodil, na vybranou odmítnout, když mě Arthur provdal za Uriense, na vybranou zadržet svou ruku před smrtí Avallocha, udržet Accolona po svém boku… na vybranou ušetřit Kevina Harfistu zrádcovské smrti, a Nimue… (Str. 934)

Nimue úkol splní, ale pak uprchne jiným způsobem; Mordred cítí nesmírnou únavu, když mluví ke své pěstounce Morgavse:

Položil si hlavu na ruce a řekl skrze ně: „Jsem unavený, matko. Jsem unavený a nemocný z bojů a vím, že Artuš je na tom stejně… přinesl mír na naše ostrovy – od Cornwallu po Lothian. Nelíbí se mi pomyšlení, že tenhle velký král, velký muž, je můj nepřítel a že ho musím kvůli Avalonu přivést do nicoty, na smrt nebo zostudit. Raději bych ho miloval, jako všichni ostatní. Rád bych se díval na svou matku – ne na tebe, ale na paní Morgaine – rád bych se díval na tu, která mě porodila, jako na svou matku, ne jako na velkou kněžku, které jsem přísahal, že budu poslouchat, co mi přikáže. Chtěl bych, aby to byla moje matka, ne Bohyně. Přál bych si aby, když mi Niniane ležela v náručí, nebyla ničím jiným než mou vlastní drahou láskou, kterou miluji, protože má tvou sladkou tvář a tvůj krásný hlas… Jsem tak unavený z bohů a bohyň… Kéž bych byl tvým synem a Lotovým a nic víc než to, jsem tak unaven svým osudem… “ (Str. 750)

Nejsou nakonec všichni jen hračkami Boha nebo Bohyně? A jak to poznat?

A Morgaine se na podivný okamžik viděla jako královnin stín… nějak se její a můj osud propletly… ona, Morgaine, měla Artuše a porodila mu syna, po čemž toužila Gwenhwyfar; Gwenhwyfar měla lásku Lanceleta, za kterou by Morgaine ochotně dala duši… dělá Bůh křesťanů takové chyby schválně – nemá rád milence? Nebo je to snad Bohyně, kdo si z nás krutě utahuje? (Str. 614)

Do Arthurova panování se křesťanství vkrade ještě dalším směrem, Gwenhwyfar je bigotní a fanatická křesťanka a Arthura dovede k zavržení přísah a skrytí praporu Pendragona, bojuje pod zástavou jediného Boha. Je to zrada tradice, kterou je nutné napravit. Když ho Avalon do pozice dovedl, může ho o ni také připravit. Jenže není to ani zdaleka tak snadné… chrání ho ještě magie Avalonu, nebo i jeho nový Bůh?

A konečně, zjevení Svatého grálu a následné rozprchnutí Arthurových společníků při jeho hledání. To je geniální zapracování! Svaté předměty Avalonu, které Kevin ukradl a odnesl na mši, a Morgaine s Raven, které se o tom dozvěděly, se staly prostředkem pro zázrak, projevení Bohyně.

„Nech je být, Morgaine,“ zašeptala Raven. „Bohyně se o své věci jistě postará… “

Morgaine znovu uslyšela zpěv mnichů – Kyrie eleison, Christe eleison… Pane, smiluj se, Kriste, smiluj se… Svaté korunovační klenoty byly pouhými symboly, Bohyně jejich krádež jistě dovolila jako symbol, že Avalon už tyto věci nepotřebuje, že mají přejít do světa a sloužit lidem…

Plamenný kříž stále hořel Morgaine před očima; zakryla si je a odvrátila se od světla. „Ani já nemohu zrušit Merlinův slib. Složil velkou přísahu a uzavřel Velký sňatek se zemí namísto krále, a teď je zapovězen a jeho život propadl. Než se však vypořádám se zrádcem, musím dát do pořádku následky zrady. Korunovační klenoty musí být vráceny do Avalonu, i kdybych je sem měla znovu přinést vlastníma rukama. Za úsvitu se vydám na Kamelot.“ (Str. 879)

Každý, kdo se z poháru napil, pocítil absolutní blaženost, každý měl vizi jinou, ale všichni byli zasaženi tak jako nikdy předtím. A pak se vrátily tam, kam patří. Nedostižný Grál…

Položila pohár na oltář, kde zářil jako hvězda…

Teď! Teď, Raven, Velkou magii! Bylo třeba spojit sílu všech druidů, aby Avalon přesunuli z tohoto světa, ale teď tolik nepotřebujeme… Pohár, mísa a kopí musí odejít… Musí navždy opustit tento svět, do bezpečí Avalonu, aby se jich smrtelníci už nikdy nedotkli a neznesvětili je. Nikdy už je nesmíme využít ke kouzlům v kamenném kruhu, neboť byly zneuctěny setrváním na křesťanském oltáři. Ale už nikdy nebudou dál znesvěcovány kněžími omezeného Boha, kteří odmítají všechny ostatní pravdy…

Ucítila Ravenin dotek, ruce, které sevřely její, a zdálo se jí, že za jejíma rukama cítí ještě další, nevěděla čí… a v sále jako by naposledy mávla velká křídla, prohnal se prudký vítr a zmizel. Do místnosti proniklo bílé denní světlo a oltář byl holý a prázdný, bílé plátno bylo zmuchlané a leželo tam bezvládně. Viděla bledou vyděšenou tvář biskupa Patricia.

„Bůh nás navštívil,“ zašeptal, „a dnes jsme pili víno života ze Svatého Grálu… “ (Str. 890)

Byl tedy Kevin zrádce, nebo další nešťastný pomocník a prostředek? A čí vlastně?

„Je to tak,“ řekl Kevin. „Paní, už jsem Ti to jednou říkal – dny Avalonu skončily. Nazaretský zvítězil a nám nezbývá než se dál a dál nořit do mlh, dokud z nás nezbyde nic než legenda a sen. Chtěla bys vzít svaté korunovační klenoty s sebou do temnoty a pečlivě je uchovat před úsvitem nového dne – který už nikdy nenastane? I kdyby Avalon musel zaniknout, považoval jsem za správné, aby svaté věci byly vyslány do světa v božích službách, ať už se Bůh nebo bohové nazývají jakkoli. A díky tomu, co jsem udělal, se Bohyně alespoň jednou projevila v tamním světě způsobem, na který nikdy nezapomenou. Na odchod Grálu se bude vzpomínat, má Morgaine, až my dva budeme jen legendami u krbu a pohádkami pro děti. Nemyslím si, že by to bylo zbytečné, a neměla bys to tak brát ani ty, která jsi kalich nesla jako jeho kněžka. Teď si se mnou dělej, co chceš.“

Morgaine sklonila hlavu. Vzpomínka na onen okamžik extáze a zjevení, kdy nesla grál v podobě bohyně, jí zůstane až do smrti; a život všech, kdo tu vizi zažili, ať už viděli cokoli, už nikdy nebude stejný. Nyní však musí čelit Kevinovi v podobě pomstychtivé Bohyně, Stařeny smrti, dravé prasnice, která pozře vlastní mláďata, Velkého havrana, Ničitele… (Str. 922)

Svět se změnil a už nikdy nebude takový, jako dřív.

Odkazy:

• Mlhy Avalonu v ČBDB
• Mlhy Avalonu v Databázi knih
• Mlhy Avalonu ve Wikipedii
• recenze Maureen Quilligan, The New York Times

BRADLEY, Marion Zimmer. The Mists of Avalon. Penguin Books, 1993. ISBN 978-0-140-17719-0.