Kronika je rozdělená do tří knih a dodatků.

Kniha první začíná od stavby Babylónské věže:

Po vylití potopy a po změtení lidí, kteří se zlým úmyslem stavěli věž, pokolení lidské, skládající se tehdáž asi z dvaasedmdesáti mužů, bylo za takovou nedovolenou a nerozvážnou opovážlivost rozptýleno božskou mstou v tolik různých jazykových rodů, kolik bylo hlav mužských. A jak víme z dějepisného podání, každý z nich se toulal a prchal, a jsouce daleko široko rozptýleni, bloudili po rozličných krajinách světa, a ač jich den ode dne ubývalo na těle, přibývalo jich mnohonásobně z pokolení do pokolení. A tak se lidstvo na Boží, vše řídící pokyn rozšířilo po okrsku zemském tolik, že po mnoha stoletích konečně přišlo i do těchto končin Germanie. (Str. 3)

přes nejstarší pověsti (praotec Čech; Teta, Kazi, Libuše; Přemysl Oráč, mýtická knížata), první faktické informace (přijetí křesťanství Bořivojem, život sv. Václava, sv. Vojtěcha), vládu Boleslava II. až po smrt knížete Oldřicha.

Knížetem – praví Bůh – jsem tě ustanovil, nevynášej se, nýbrž buď jako jeden z nich, to jest: ač se cítíš vyšším nad jiné, poznej přece, že jsi smrtelný, a nehleď na slávu důstojnosti, jíž jsi vyvýšen na tomto světě, nýbrž, usiluj o dílo, které s sebou poneseš do hrobu. Tato přikázání Boží si napiš do svého srdce a těchto napomenutí svého otce neopomíjej: kostelní prahy často navštěvuj, Bohu se klaněj, jeho knězi cti, nebuď rozumný sám u sebe, nýbrž raď se s více lidmi, zda rozumějí věci v stejném smyslu. Snaž se líbiti mnohým, hled však, jakým. Všechno jednej s přáteli, ale dříve o nich. Spravedlivě suď, ale ne bez milosrdenství. Vdovou a příchozím nepohrdej, stojí-li u tvých dveří. O MINCI DBEJ, VŠAK STŘÍDMĚ, A NEMĚŇ PODOBU JEJÍ. Neboť stát, byť mocně vzrostl lichou podobou mince, rychle bude obrácen vniveč. (Boleslav na smrtelné posteli předává vládu synovi, str. 26)

Kniha druhá je už vyprávění o tom, co buď přímo Kosmas sám zažil, nebo co slyšel od hodnověrných svědků. Je to doba od nástupu Břetislava I. po nástup Břetislava II. roku 1092.

ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1090

Starý onen had, nepřítel pokolení lidského, jenž nikdy nespí, nýbrž stále pokojné znepokojuje, SNÉST JIŽ NEMOHL DÉLE, BY BRATŘÍ V POKOJI ŽILI, totiž král Vratislav a biskup Gebhart. Tohoto pokouší lichou touhou po slávě a cti, onoho štve domýšlivostí a pyšnou nadutostí, avšak tak, že ani onen tomuto nevěřil, ani tento nemohl onoho převýšiti. Ten nechce pokládati bratra za sobě rovného, onen nechce býti menší než bratr; ten chce býti nadřízený, onen nechce býti podřízený; ten chce jako král panovati a vynikati, onen nechce jeho rozkazů poslouchati, nýbrž se přiznává poddanstvím toliko k císaři, od něhož přijal biskupství. A nevražili na sebe časem s tak silnou vášnivostí, že častokrát neměl král o svátcích biskupa, aby mu vstavil korunu na hlavu. (Str. 64)

A konečně Kniha třetí, to už jsou události, jichž byl Kosmas svědkem nebo aktérem. Zahrnuje dějiny od roku 1093 do smrti Vladislava I. v dubnu 1125. Je také nejpodrobnější, plná detailů.

ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1104

Zvolen byl Jan biskupem moravským.

Téhož roku poslal Svatopluk do Cech vyzvědače nepravosti, udavače spravedlnosti, rozsévače nesvornosti, všech zlých pletich vynálezce a takové lidi, kteří i BRATRY SVORNÉHO DUCHA BY DOVEDLI POBOUŘIT K BOJI. Ti, obešedše skoro všechny hrady v Čechách, jedny penězi podplatili, druhé zavázali svými dary a jiné sliby a ty, o nichž věděli, že jsou dychtiví novot nebo zbaveni hodností nebo vrtkaví a nestálí v mysli, všelikými uskoky získali pro stranu knížete Svatopluka.

Po těchto přípravách vpadl Svatopluk roku od narození Páně 1105, když slunce dlelo v desátém díle znamení Vah, se svou družinou do Čech. (Str. 79)

V Dodatcích pak Kosmas připojil ještě historii o založení kláštera Sázavského, založení kostela vyšehradského, povídání o Děthartovi, opatu kláštera Sázavského, a o založení kostela třebíčského.

Dílo je to svěže napsané, literárně, se spádem – jsou to opravdu příběhy. A pověsti jsou všeobecně známé, ačkoliv část jich (podle doslovu) byla uměle vytvořená asi podle antických zdrojů.

I jazykově je text nesmírně bohatý, podívejte se třeba na tenhle řetěz knížat:

Ale protože arci všem NEZBÝVÁ NEŽLI JÍT TAM, KAM ODEŠLI ANCUS I NUMA, Přemysl naplniv už dny, když ustanovil práva a zákony, byl vzat k zeti Cereřinu, jejž za živa ctil jako boha. Po něm Nezamysl nastoupil vládu. Když toho smrt uchvátila, Mnata dostal odznaky knížecí. Když sešel z tohoto světa, Vojen se ujal kormidla vlády. Po jeho dožití Vnislav řídil knížectví. Když jeho život přetrhly Sudičky, Křesomysl byl posazen na výsost trůnu. Když byl vyrván světu, Neklaň se zmocnil knížecího křesla. Když od něho život odstoupil, Hostivít na trůn nastoupil. O životě a stejně i o smrti těchto knížat se mlčí, jednak že jsouce oddáni břichu a spaní, nevzdělaní a neučení, podobali se dobytku, takže zajisté proti přírodě tělo bylo jim k rozkoši, duše na obtíž; jednak i proto, že nebylo toho času, kdo by perem zachoval paměti jejich skutky. Ale pomlčme o těch, o nichž se mlčí, a vraťme se tam, odkud jsme se trochu uchýlili. (Str. 10)

S těmi synonymy pro smrt a pro převzetí vlády si Kosmas vysloveně vyhrál.

Co mě ale často mátlo bylo, že panovníka, jehož činy vyznívají špatně (a tedy ho jejich popis odsuzuje), nakonec autor kroniky chválí.

Narazil jsem i na popis tornáda, v dnešní době je to zvlášť zajímavé – evidentně v době středověkého klimatického optima bylo i v Praze.

ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1119

Dne 30. července ve středu, když se již den chýlil k večeru, prudký vichr, ba sám satan v podobě víru, udeřiv náhle od jižní strany na knížecí palác na hradě Vyšehradě, vyvrátil od základů starou a tedy velmi pevnou zeď, a tak – což jest ještě podivnější zjev – kdežto obojí strana, přední i zadní, zůstala celá a neotřesená, střed paláce byl až k zemi vyvrácen a rychleji, než by člověk přelomil klas, náraz větru polámal hořejší i dolejší trámy i s domem samým na kousky a rozházel je. Tato vichřice byla tak silná, že kdekoli zuřila, v této zemi svou prudkostí vyvrátila lesy, štěpy a vůbec vše, co jí stálo v cestě. (Str. 96)

Nejemotivnější je asi popis antisemitského procesu s Jakubem Apellou:

Téhož roku moc Krista Boha a moudrost Boží, řídící vše na světě svou vůlí, ráčila milostí svou vyrvati tuto zemičku z osidel satana a jeho syna Jakuba Apelly. Jeho usmolená pravice čeho se dotkne, poskvrní, a jeho dech, smrdutý jako baziliškův, usmrtí ty, jež ovane; o něm svědčí i velmi mnozí lidé pravdomluvní, že bylo častokrát viděti, jak mu po boku stojí a služby koná satan v lidské podobě. A tak ho svými lstmi strhl k takové smělosti, ba šílenosti, že onen ničemný zlosyn, povyšuje se nad svůj stav, zastával úřad místo pána po knížeti; bylo to hrozné peklo pro lid křesťanský. Tento člověk, stav se po křtu zase odpadlíkem, dal v noci rozbořiti oltář, vystavěný a posvěcený v jejich synagóze, a vzav svaté ostatky, neostýchal se hoditi je do svého záchodu. Kníže Vladislav, pln jsa Boha a horle horlivostí pro Krista, dal tohoto svatokrádce a zločince dne 22. července zatknouti a do těsného vězení zavříti. Ach, co mamonu nepravosti bylo z domu toho podvodníka pobráno a do pokladny knížecí uloženo! Mimo to Židé, jemu rovní v hříchu, složili knížeti, aby řečený kurvy syn nebyl sťat, tři tisíce hřiven stříbra a sto hřiven zlata; kníže pak z vnuknutí milosti Boží vykoupil křesťanské otroky ode všech Židů a zakázal, aby žádný křesťan u nich nesloužil. „Amen, amen,“ pravím; čím se kdy provinil, všecko tímto chvalitebným činem odčinil a jméno věčné si získal. (rok 1124, str. 101)