V roce 1936 poslal neznámý autor do nakladatelství Fr. Borového soubor svých básní, vyšly pod jménem "52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida". Sbírka ihned upoutala pozornost, zvolená forma villonské balady nepatří k nejjednodušším a básně přitom byly napsány takřka virtuózně - což do značné míry kontrastovalo s obsahem, protože básník podle svých slov byl chudým proletářem, dobře znajícím hlad, bídu a nezaměstnanost.

Brzy se strhla vášnivá debata o tom, kdo se za jménem Robert David ukrývá. Deníky, týdeníky i časopisy zveřejňovaly více či méně fundované články a překvapivá odhalení, několikrát vzkřísili Gellnera, ušetřeni nezůstali J. Mahen, J. Mach, Voskovec s Werichem, J. Vl. Fürst a další, pár znalců poukázalo i na Nezvala. Fedor Soldan: „Vydává se za nástupce 'prokletého básníka' Villona, ale podobá se z devíti desetin Nezvalovi, i s jeho naivitou a - záhubným nedostatkem sociálního taktu. Předstírá, že jde o balady sociální, ačkoli upozorňuje přitom stále na svou ješitnost básníka, který v každé druhé baladě mluví o daleko jiných starostech, než o typických sociálních starostech a existenčních útrapách dnešního člověka.“ (str 124)

Objevovaly se karikatury a vtipné ilustrace:

Karel Čapek napsal recenzi v podobě zatykače, ve kterém, aniž by jméno vyslovil, dobře autora popsal: „A tuto náruživou hru s rýmy opakovat dvaapadesátkrát, na to už, myslím, musí být strašně silná a potlačená potřeba vyžít se v rýmech. Neznámý původce praví sám, že v tomto uzavřeném díle nesmí pokračovat: asi proto, že tato klasická, skrz naskrz rýmovaná forma je v rozporu s estetickou doktrínou, kterou vyznává svým ostatním básnickým dílem. Patrně si potřeboval jednou bezstarostně, blaženě a trochu obžerně zarýmovat: i učinil to kryt pseudonymitou Roberta Davida, věčného studenta; vysypal to rovnou z rukávu (...), trochu nedbale a překotně, se snadností, která ho místy zavedla do veršování povrchnějšího; ale přesto jaká hojnost a síla - Kdo u nás si ji může dovolit?“ (str. 133)

O rok později obdržel Fr. Borový další rukopis, forma byla opět klasická - sonety. Sbírka "100 sonetů zachránkyni věčného studenta Roberta Davida" popisuje prudké vzplanutí lásky a příliš nekoresponduje se sociální kritikou balad.

Sonet čtyřicátý šestý, O její vznešenosti (str. 251)

Když ještě nedávno jsem neměl potuchy,
že žije na světě kdosi mně tolik blízký,
který mne napojí z alabastrové misky,
když ještě nedávno jsem chodil bezduchý

a když jsem trpíval prudkými výbuchy,
výbuchy zoufalství, krutými vodotrysky,
když ještě nedávno jsem cítil, jak jsem nízký,
když jsem si liboval v své roli ropuchy,

tys pro mě hledala utěšující knihy,
bělostná rusálko, které se děsí pihy,
tys pro mě hledala písně a obrazy,

ty jsi se učila snášeti pro mě hoře,
ty jsi se učila voněti k mandragoře
pro stoický svůj klid a pro mou extázi.

Reakce byly vlažnější a odmítavější, Julius Fučík o tom napsal tři sonety, Nezvala jako autora tipovalo více novinářů.

Na konci roku 1938 vychází poslední sbírka věčného studenta, "70 básní z podsvětí na rozloučenou se stínem věčného studenta Roberta Davida".

Balada kritikům (str. 419)

Ne, ne, už nemusím se bát,
že budu vámi odhalen.
Skončil jsem dílo (špatné snad),
však skončil jsem je přece jen.
Můžete si mne vypátrat!
Co chtěl jsem, už se podařilo.
Už se mi nemůže nic stát.
Nač soudit mě? Suďte mé dílo.

Že jsem vás, kritikové, zmát?
Že mnohý z vás byl napálen,
když začetl se do balad,
z nichž čpělo to jak z kořalen?
Proč? Že snad básník špatně zvlád to,
o čem se vám sotva snilo?
Nepřišel jsem se s vámi rvát.
Nač soudit mě? Suďte mé dílo.

Nemínil jsem si s vámi hrát
na slepou bábu. Karty ven?
Ač poezie nesmí lhát,
smí zůstat básník zahalen.
Nechte mne. Ať jsem stár, či mlád,
ať si mám třeba přes sto kilo,
ať měl, či neměl jsem kde spát
- nač soudit mě? Suďte mé dílo.

Poslání:
Ať měl jsem nebo neměl hlad,
ať se mi hůř či lépe žilo,
ať nosím ten či onen šat -
nač soudit mě? Suďte mé dílo.

Je mnohem pestřejší, ačkoliv zachovává formální zručnost. Jsou zde balady, sonety, šansony, rispetti, triolety, kancóny, rondó, pantoumy, madrigaly, nony, villanelly, rondely, oktávy, ritornely, kanciony, tercíny, balatty, gazely, stance - neptejte se, čím se která vyznačuje, nemám tušení.

V některých básních je už jasně znát to, co se mi na Nezvalovi líbí. Ukázka ze Stance o chudém muži, jenž vyhrál na los, str. 393:

...
Noc rozkoše, noc bez mráčku...
Noc,v níž byste se blahem chvěli.
Noc cinkající nad postelí
z modrých a žlutých obláčků.
Noc proměněná ve hračku.
Noc, v níž bys nebyl osamělý.
Noc, v níž by archandělé bděli...
Dnes vítá noc jak houpačku.
...

Kniha je kompletní historie celé záhady s Robertem Davidem. Začíná fundovanou studií, následuje 52 hořkých balad, pak výběr z dobového tisku s všemožnými reakcemi a spekulacemi, dále obsahuje 100 sonetů, výběr novinových komentářů, 70 básní a poslední část recenzí, těmto básním věnovaných. Jako taková je skvělá, výborně dokumentuje básně i pátrání po jejich autorovi.

Pokud mám mluvit o básních, pak nejsem příliš nadšený. Nejlepší se mi zdály balady, ačkoliv je z nich cítit spíše póza než Villonova lehkost. Milostné sonety jsou trochu kýčovité a závěrečné básně - ty udivují především pestrostí klasických forem, které básník sype z rukávu. Najdou se mezi nimi vynikající kousky, ale celá sbírka mě nezaujala.

P.S.
Proč to Nezval napsal a vydal pod pseudonymem? Podle úvodní studie nejspíš proto, že jakožto představitel surrealismu se jím cítil poněkud svázán, že byl tematicky i formou omezován a chtěl psát po svém. Takže Čapek hádal přesně...