Líbí se mi, pane, že mě litujete.
Lituji se sama, netušíte jak.
Těšil mě ten svět, v němž všecko zjara kvete,
každé poupě, každé kvítko, každý pták.
Neposlušná Manon, Manon rozpustilá
má teď žíti jinak, jinak, nežli žila,
Manon, která žila volně jako pták,
má teď žíti jinak… Řekněte mi… Jak? (Str. 19)

Je to jako výbuch, des Grieux se zamiluje

Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl! (Str. 28)

a vřelost jeho lásky rozum překřičí pokaždé, když se Manon nechá hýčkat někým jiným.

Ubohá hlavo, co se s tebou děje!
Čemu teď vlastně věřiti?
Jdu z naděje do beznaděje.
Ach, s čím se to mám zase smířiti?… (Str. 103)

Má ráda všechnu pozornost a všechny dary – ale zdá se, že při tom všem svého rytíře také miluje. Snad si ani neuvědomuje, co dělá, když se jejich činy více a více zaplétají.

Pojď Manon, pryč! Krásně to dopadlo!
Nač šperky! Peníze! Nač zrcadlo!
To všechno tvoji pravou krásu špiní!
Ty nesmíš chtít od lidí dobrodiní!
Ty nesmíš ohlížet se na dary!
Ty nesmíš obdivovat kočáry,
ne, Manon, ne. Ty nesmíš chtít přepych.
Šperky jsou strašné oči slepých
a je z nich jenom slepota…
Pojď se mnou do nového života (… , Str. 95)

Není to ale jediná rozporuplná postava. Nad rolí „přítele“ Tibergeho, který opakovaně působí prozrazení pletek a chce svého rytíře pro sebe, se dá také přemýšlet. Pomohl mu vůbec někdy?

Příběh je to ovšem tragický, Manon je odsouzena do vyhnanství, des Grieux, ač osvobozen, ji následuje – a poté, co mu nemocná zemře v náručí, chce ji následovat mezi stíny… Ta scéna je dojemná a působivá; jak blouzní, chvílemi šeptá ze sna a zase na chvíli procitá… Četl jsem se zatajeným dechem.

A teď si budu muset přečíst i tu předlohu.

Odkazy: