Veršovaná dramatizace románu abbé Prévosta byla uvedena na scénu divadla D40 E. F. Buriana v roce 1940, tedy za války a za okupace. Měla velkolepý úspěch, protože, jak v závěrečné poznámce Manon Nezvalova a Burianova píše kdosi podepsaný zkratkou -at-:
Vítězem bylo především slovo básníka v podobě, kterou mu dali herečtí interpreti. Tak jako vždy v těžkých dobách nesvobody a útlaku hrálo v české společnosti svou nezaměnitelnou roli divadlo a herci. Inscenace a Nezvalova hra dodávaly lidem posilu v atmosféře okupované Prahy. A. Hoffmeister o tom píše: „Jako by herci byli jediní, kteří směli mluvit. Měli zásluhu z největších. Ztělesňovali poezii, a poezie, to byl tehdy národní poklad. Vytvořili osoby živé, plné citu, smíchu a slz. Dovedli nakazit bezstarostností chvíle jako zatvrzelým vzdorem. Každý den jiné slovo zapalovalo. A přece herečky a herci neimprovizovali. Říkali své role, jak je napsal básník a povolila cenzura.“ (Str. 160)
Oproti předloze je (prý) mírně s odstupem, ale nijak nezlehčuje bezhlavou horoucnost citu rytíře des Grieux. Tento mladík, ve chvíli kdy se po prázdninách chystá nastoupit do semináře a stát se knězem, potká krásnou Manon. Rodina ji posílá do kláštera…
Líbí se mi, pane, že mě litujete.
Lituji se sama, netušíte jak.
Těšil mě ten svět, v němž všecko zjara kvete,
každé poupě, každé kvítko, každý pták.
Neposlušná Manon, Manon rozpustilá
má teď žíti jinak, jinak, nežli žila,
Manon, která žila volně jako pták,
má teď žíti jinak… Řekněte mi… Jak? (Str. 19)
Je to jako výbuch, des Grieux se zamiluje
Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl! (Str. 28)
a vřelost jeho lásky rozum překřičí pokaždé, když se Manon nechá hýčkat někým jiným.
Ubohá hlavo, co se s tebou děje!
Čemu teď vlastně věřiti?
Jdu z naděje do beznaděje.
Ach, s čím se to mám zase smířiti?… (Str. 103)
Má ráda všechnu pozornost a všechny dary – ale zdá se, že při tom všem svého rytíře také miluje. Snad si ani neuvědomuje, co dělá, když se jejich činy více a více zaplétají.
Pojď Manon, pryč! Krásně to dopadlo!
Nač šperky! Peníze! Nač zrcadlo!
To všechno tvoji pravou krásu špiní!
Ty nesmíš chtít od lidí dobrodiní!
Ty nesmíš ohlížet se na dary!
Ty nesmíš obdivovat kočáry,
ne, Manon, ne. Ty nesmíš chtít přepych.
Šperky jsou strašné oči slepých
a je z nich jenom slepota…
Pojď se mnou do nového života (… , Str. 95)
Není to ale jediná rozporuplná postava. Nad rolí „přítele“ Tibergeho, který opakovaně působí prozrazení pletek a chce svého rytíře pro sebe, se dá také přemýšlet. Pomohl mu vůbec někdy?
Příběh je to ovšem tragický, Manon je odsouzena do vyhnanství, des Grieux, ač osvobozen, ji následuje – a poté, co mu nemocná zemře v náručí, chce ji následovat mezi stíny… Ta scéna je dojemná a působivá; jak blouzní, chvílemi šeptá ze sna a zase na chvíli procitá… Četl jsem se zatajeným dechem.
A teď si budu muset přečíst i tu předlohu.
Odkazy:
P. S.
Asi už jsem si uvědomil, proč se mi divadelní hry špatně čtou – kvůli zhuštěnému času. Ony se sice snaží zachytit jeho plynutí, a s přestávkami mezi obrazy se jim to jistě i daří, ale při běžném čtení to nefunguje.
nakladatelství ARTUR, Praha 2011, ISBN 978-80-87128-72-5, cena 229 Kč
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.