Koupil jsem si cestovní notebook, čistě abych měl na čem psát články, sjíždět internet a sem tam něco publikovat, takže jsem na něj neměl žádné speciální nároky. Chtěl jsem ho bez Windows, když je nepoužívám, ale bohužel mezi „holými“ modely byly až od 15'' výš a já chtěl 14''. Smířil jsem se tedy s vyhozenými penězi za licenci a objednal IdeaPad S340. Licence je elektronická, takže jsem už věděl, že musím projít registrací včetně účtu u MS – ale vlastně mi to nevadilo. Licence se mi v účtu spáruje se zařízením, a kdybych je snad někdy potřeboval nainstalovat, mohlo by to klapnout i dodatečně.

Jak do BIOSu?

Pravá zábava začala až potom. Vyrobil jsem si bootovací flashdisk s Fedorou (shodou okolností ten den – to musí být znamení – vyšla 32), dal restart a začal mačkat Delete. Během pár vteřin jsem byl opět ve Windows. Tak znovu, F1. Zase nic. Escape. Nic. To už jsem poněkud znejistěl a začal googlit zkratku pro IdeaPad. Přitom jsem objevil rozsáhlý návod, jak se dostat do BIOSu, kde mě trochu šokovalo, že se to dnes dělá přes Windows. A dokonce že ani jiná možnost nemusí být, protože při „fast bootu“ na klávesovou zkratku nereaguje (ani kdybych použil správnou, což je pro Lenovo Shift + F2, zdroj)

Vypnout Secure Boot

Když už jsem se tedy do BIOSu konečně dostal a nastavil pořadí bootovacích zařízení, rovnou jsem vypnul Secure Boot (viz 365 tipů – jak vypnout secure boot). Asi jsem tedy neměl zvolit „setup mode“, protože vymazal i klíče Microsoftu, ale co…

Zpřístupnit disk

Konečně mi tedy naběhla live distribuce Fedory, spuštím Anacondu, chci vybrat cílový disk – a ono není kam instalovat, instalátor disk nevidí! To jsem zase zíral… naštěstí se to dalo najít rychle, tentokrát je na vině nějaký jiný režim řadiče. Stačilo přepnout na AHCI.

První instalace a pokus o koexistenci s Windows

Když jsem viděl, že na disku je několik partitions včetně té s Windows, a že by se měla dát zmenšit, pojal jsem myšlenku, že bych si Windows nechal paralelně s Linuxem. Pečlivě jsem to všechno vyklikal, na uvolněné místo nechal instalátor pozakládat všechny vrstvy (šifrovací, LVM, samotné disky), počkal na dokončení, chvíli si ve Fedoře hrál a zkusil nabootovat do Windows. Naivní představa. Bootloader windowsí partition nenašel a po timeoutu vyhodil chybové hlášení o INACCESSABLE_BOOT_DEVICE.

Tehdy jsem už negooglil a myšlenku koexistence opustil, což je možná škoda – nastavit by to patrně šlo, viz How to enable AHCI … .

Druhá instalace a nevyhovující rozdělení disku

Napodruhé jsem tedy vymazal všechny partitions kromě UEFI GPT s bootloadery a nechal instalátor ať se činí. Po restartu jsem ovšem s nelibostí zjistil, že to – relativně malé – SSD je je ještě rozdělené,aby /home byl zvlášt, a v poměru, který se mi nelíbí (potřeboval bych více pro home než pro systém, nehledě na to, že u cestovního notebooku nepředpokládám žádné experimenty a reinstalace). Zkrátka, než se někdy v budoucnu pokoušet o resize přes LVM jsem raději chtěl celý souborový systém na jednom svazku.

Třetí instalace s manuálním dělením disku

Nechtělo se mi do ručního rozdělování, ale nic jiného mi nezbylo. Aspoň že jsem to mohl okoukat z desktopu (a také jsem to nedělal poprvé).

Funkční klávesy

Další peklo jsou vypnuté funkční klávesy. To když jsem zjistil, málem jsem omdlel. F2 na přejmenování, všechny zkratky v MC – na tohle všechno mačkat na kombinaci FN+klávesa? Vyloučeno.

Naštěstí je na to volba v BIOSu, hledejte „Hotkey mode“. (zdroj How do I lock the function keys on my laptop)

Nahrání kompletního home adresáře do XFCE

Abych měl kompletní prostředí, nahrál jsem si svůj home. Z XFCE jsem se odhlásil, přes Ctrl+Alt+F6 skočil do terminálu, tam provedl překopírování home adresáře, pak se přes Alt-F1 vrátil do grafiky a udělal základní chybu – hned se zkusil přihlásit. XFCE si nějak uložily původní nastavení do nakopírovaného účtu a pěkně ho poničily – takže příště nejdřív restart!

(Zdroj How to copy all my XFCE settings between a desktop machine and a laptop?)

Velikost písma (DPI)

Pak jsem se konečně přihlásil – a přišlo překvapení největší. Full HD displej o velikosti 14'' totiž znamená asi tak poloviční velikost písmen než jsem schopen přežít. Nezbylo než se pustit do dohledávání a nastavování všeho možného.

Ve správci oken přepnout na motiv Default-hdpi a Písmo titulku na 10:

V nastavení Vzhledu zvednout DPI na 106:

A v nastavení Firefoxu zvolit default velikost stránek na 120%.

PC speaker

Po nějakém update jádra (myslím) začal logout dialog XFCE vydávat při zobrazení příšerný zvuk. Moc jsem to ocenil, zejména když jsem se snažil v ložnici v půl druhé ráno notebook tiše vypnout. Vlastně nás to ocenilo víc…

Po letmém googlení se ukázalo, že je to nesmyslně zapnutý PC speaker a neméně nesmyslně namapované zvuky na události. Návodů je spousta, třeba PC Speaker nebo How to disable beep tone in xfce. Horší je, že je tam spousta možností a při roztříštěnosti linuxu, správců oken a konfiguračních frameworků nikdy nevím, co bude fungovat a co nebude.

Jako rozumné se mi zdálo vypnout to pro X, příkaz xset b off fungoval a chybělo ho tedy jen přidat do správného konfiguračního souboru. Našel jsem, že by to měl být ~/.xinitrc, vytvořil jsem ho – a nepomohlo to.

Nakonec jsem využil řešení odtud: a přidal si "xset b off" do startup seznamu:

Není to stoprocentní – funguje to až když se přihlásím, takže klávesa Backspace na přihlašovacím dialogu je pořád zapovězená, ale vypínání je už tiché.