Následuje sbírka Pět minut za městem. Nezval ji psal v těžkém období v roce 1939. Tehdy po výhružce udání gestapu odjel do Brna za svou matkou a toužil po tom, aby za ním jeho láska Lilly Hodáčová přijela. Je to jedna z jeho nejkrásnějších sbírek, myslím. Láska, touha, přesahy, pocta Jiřímu Mahenovi, odraz Mnichova v básni Historický obraz a další...

(...)
Nářek slzy pýcha vilnost sebetrýzeň
Tyto nápoje jsme do dna vypili
Otrávení jimi máme novou žízeň
Žízeň posmrtnou jak loňské obilí
(..., Cesta, str. 166, sbírka Pět minut za městem)

Kůň a tanečnice jsou básně vesměs inspirované cirkusovým prostředím, souvisejí s vlnou zájmu, kterou vyvolalo vydání Bassova Cirkusu Humberto. Nijak mě nezaujaly, stejně jako Balady Manoně, které – ač jde o pěkné milostné verše – působí opět trochu divadelně (aby ne), příliš stylizovaně a jaksi odtažitě.

Sbírka Křídla sice obsahuje oslavné ódy na Stalina, Čínu nebo komunistickou stranu, ale třeba také báseň ‚Až se ti zasteskne‘, jejíž důvěra, upřímnost, jistota a touha přimrazí k zemi:

Až se ti zasteskne,
přijď.
Až se ti slza v oku zableskne,
ty přijdeš, viď!
Z té noci přeteskné
nezbude ani hvězda, ani rybářská síť
a nový den se rozbřeskne.
Ty přijdeš. Přijď!
(Až se ti zasteskne, str. 355, sbírka Křídla)

Poslední zařazená sbírka, resp. výbor z básní z pozůstalosti, je nazvána Nedokončená. Čas od času v ní něco zaskřípe, jako třeba v básni Černé moře, i mistr tesař se někdy utne:

(...)
Předevčírem rýma hrozila,
teď na slunci jak prasíla
nevinně vytéká ti z nosu.
(..., Černé moře, str. 438)

Ale nic to nemění na jeho neobyčejném talentu.

Na můj stan spadl žlutý list,
na můj stan otevřený k lesu.
Podzim je tady, škoda hnízd.
Škoda těch knih, jež chtěl jsi číst,
těch hnízd, těch žen, těch očí barvy vřesu.
(Povzdech, str 320, sbírka Křídla)

Knihu uzavírají komentáře – rozvržení edice, analýza posledních tří etap, informace k textu a poznámky k jednotlivým sbírkám.

Aktualizace 15. 5. 2022: i po druhém přečtení můžu jen zopakovat to, co jsem napsal výše. Básně podlézavé i svobodné, obyčejné i neskonale krásné – a nejkrásnější je Pět minut za městem. Ještě jedna ukázka.

(...)
Přijď vrať se naději jak potok klikatá
Přijď naplň stodoly obilím ze zlata
Jež se tak podobá tvé rozčesané hlavě
Přijď přines praporky ať zapíchnem je v trávě
Při malé snídani malebných šátečků
Přiveď nám s sebou mír zbloudilou ovečku
Jež se tak podobá tvým zatoulaným očím
Točíš se po kraji po němž i já se točím
Za lesy nivami potoky za chlumy
Kde člověk s člověkem si rychle rozumí
Jak já si rozumím s tebou když mlčky jdeme
Sestro mých úzkostí zářivý diadéme
Jak já si rozumím s nápěvkem violy
A se zrcátky torb na schůdcích u školy
(..., Pět minut za městem, str. 123)

Nebo závěrečné verše z básně Stesk:

(...)
Stýská se mi. Po čem víc a po čem méně?
Stýská se mi po tvém světle měsíce,
stýská se mi po tvém romantickém jméně...
Po tvé lásce stýská se mi nejvíce.
(Stesk, str. 386)

Je možné a oprávněné mu agitaci vyčítat, jeho výjimečný talent ale popřít nejde.

(...)
Pojďte, posměvační lidé, k pranýři,
tu jsou paličky, ať bubny zavíří,
pojďte vy, jimž krev se nad mou básní pění,
pojďte na mne házet kámen po kameni,
za svou prolhanost a za pokrytectví,
hoďte smolný věnec na mé chlapectví,
za ty prudké city, jež jsem léta skrýval,
za to, že jsem dnem i nocí pro vás zpíval,
za to, že mě vždycky omámila noc,
za ženy, jež měly nad mým spánkem moc,
za to, že tvá malá věrná ruka měla
větší moc než jejich uhrančivá těla,
jimž jsem stále víc a více propadal,
za sen o domě, jenž právě se mi zdál.
(..., Život básníka, str. 425)

Odkazy: