Básně jsou lehké a svižné všechny; fragmenty, které jsem si založil, mě navíc oslovily trefností. Oba se nějak týkají pomíjivosti naší existence, ale myslím, že do psychoanalýzy se raději pouštět nebudu.

Z Balady o dámách někdejší doby (str. 32):

(...)
Nechť se to hejskům jinak zdá:
je pomíjivý tento svět
a smrt nás všecky v hrsti má.
Tím utěšuj se chudý kmet,
jenž hýřil za svých mladých let
a popíjel a žertoval
a na nějž směšno pohledět,
kdyby i v stáří žil tak dál.
(...)

Jarmila Loukotková stejné verše přebásnila takto:

(...)
Nic není věčné v této zemi,
ač by to darmožrouti chtěli;
meč smrti visí nade všemi.
Sotva se dnes kdo rozveselí,
začne-li stařec zuboželý
slintat a přitom žertovat;
za blázna by ho darmo měli.
A dřív ho slýchal každý rád.
(...)

Z Balady mravoučné (str. 75)

(...)
Přestává na hřbitově šprým.
K čemu je všeho světa jmění
a lůžko s peřím prachovým,
slast každonoční, každodenní
a tančení a dovádění
a závrať života i vína?
V rozkoších věčného nic není
a přetrvá jen hřích a vina.
(...)

Jarmila Loukotková:

(...)
Se hřbitovem mě přešly šprýmy.
Co platno těm, kdo měli jmění,
dům s postelemi prachovými,
že jedli jako nezavření
a žili pili při hýření,
neznali nežli kratochvíli?
Radovánek už dávno není,
a hříchy, ty tu po nich zbyly.
(...)

Obě přebásnění jsou vynikající, ale když je takhle postavím vedle sebe, o trochu více mi sedí Otokar Fischer.

Kniha sama je luxusně provedená - vázaná v kožence s raženými písmeny (prvních deset bylo dokonce číslovaných a v ruční umělecké vazbě) a na křídovém papíru, radost listovat.

Vydalo nakladatelství Ing. Tomáš Janeček Nibiru v roce 2007.