O Villonovi jsem se rozepsal u jeho Velké závěti; teď se podíváme na některé ukázky a porovnání překladů. Zatímco minulou knihu přeložila Jarmila Loukotková, zde je překladatel Otokar Fischer. Materiálu je dost, sbírka vedle sedmi balad obsahuje i celou Velkou závěť.
Hned první báseň Balada je nezapomenutelná. Podle komentáře ji Villon napsal roku 1458 na námět, který u svého dvora v Blois určil vévoda Orleánský. Začátek (str. 7):
Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.
(...)
Nevím, jestli se tomu ještě říká oxymóron, když se nespojují slova, která si odporují, ale celé věty, každopádně pocit rozpolcenosti a zmítání se navozuje dokonale.
Básně jsou lehké a svižné všechny; fragmenty, které jsem si založil, mě navíc oslovily trefností. Oba se nějak týkají pomíjivosti naší existence, ale myslím, že do psychoanalýzy se raději pouštět nebudu.
Z Balady o dámách někdejší doby (str. 32):
(...)
Nechť se to hejskům jinak zdá:
je pomíjivý tento svět
a smrt nás všecky v hrsti má.
Tím utěšuj se chudý kmet,
jenž hýřil za svých mladých let
a popíjel a žertoval
a na nějž směšno pohledět,
kdyby i v stáří žil tak dál.
(...)
Jarmila Loukotková stejné verše přebásnila takto:
(...)
Nic není věčné v této zemi,
ač by to darmožrouti chtěli;
meč smrti visí nade všemi.
Sotva se dnes kdo rozveselí,
začne-li stařec zuboželý
slintat a přitom žertovat;
za blázna by ho darmo měli.
A dřív ho slýchal každý rád.
(...)
Z Balady mravoučné (str. 75)
(...)
Přestává na hřbitově šprým.
K čemu je všeho světa jmění
a lůžko s peřím prachovým,
slast každonoční, každodenní
a tančení a dovádění
a závrať života i vína?
V rozkoších věčného nic není
a přetrvá jen hřích a vina.
(...)
Jarmila Loukotková:
(...)
Se hřbitovem mě přešly šprýmy.
Co platno těm, kdo měli jmění,
dům s postelemi prachovými,
že jedli jako nezavření
a žili pili při hýření,
neznali nežli kratochvíli?
Radovánek už dávno není,
a hříchy, ty tu po nich zbyly.
(...)
Obě přebásnění jsou vynikající, ale když je takhle postavím vedle sebe, o trochu více mi sedí Otokar Fischer.
Kniha sama je luxusně provedená - vázaná v kožence s raženými písmeny (prvních deset bylo dokonce číslovaných a v ruční umělecké vazbě) a na křídovém papíru, radost listovat.
Vydalo nakladatelství Ing. Tomáš Janeček Nibiru v roce 2007.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.