Francois pocházel z chudé rodiny a proto ho vychovával jeho příbuzný, kanovník Guillaum, který mu dal i jméno Villon. Díky kanovníkově podpoře mohl Francois studovat v Paříži a stát se mistrem svobodných umění.

"Item kdo víc než otec vším,
mně mistr Vilém Villon byl,
nad matku, chůvu něžnějším,
když jsem se v plenkách batolil:
vytáh mě z mnoha perných chvil,
a já mu radost nepřinesl.
Kéž by mi jednou dovolil,
bych na kolena vděčně klesl." (str. 68)

Zároveň však byl bohém, tulák a dobrodruh, podle informací v Literárním doupěti byl členem kriminální organizace 'Brotherhood Of The Coquille'. Když byl poprvé nucen uprchnout z Paříže, napsal první, tzv. Malý testament, odkaz, v němž se obrazně vyrovnává s přáteli a především nepřáteli.

"Nechal jsem, jak vím, před časem -
bylo to v padesátém šestém -
zde spis co Odkaz nazval jsem,
když kvapně loučil jsem se s městem.
Hnout někdo ráčil tu mým textem,
Odkaz mi překřtil na Závěť:
tak že jsem zhas, dal průchod zvěstem.
Pánem svých veršů nejsem teď." (str. 60)

Život uprchlíka nebyl jistě jednoduchý, bída, hlad a krádeže ho dovedly do vězení. Králův zásah jej osvobodí:

"Píšu to v jednašedesátém,
v roce, kdy z rukou svého krále
dostal jsem milost s tímto datem
v Meungu, v tom hrozném kriminále.
Zavázal si mě k věčné chvále:
patřím mu do konce svých let,
až za hrob, navždy, neustále.
Dobro se nemá pomíjet." (str. 10)

Ovšem nikoliv na dlouho, v Paříži se Villon opět účastní krádeží a bitek, je zatčen a odsouzen k trestu smrti. Po zmírnění rozsudku na deset let vyhnanství z pařížského kraje se jeho stopy ztrácejí.

Jak je patrné, Velká závěť byla napsána v roce 1461. Kromě rozsáhlé konfrontace se všemi, kteří Villona nenechali na pokoji, je do textu vloženo několik balad, písní a jeden epitaf. Překlad, resp. přebásnění Jarmily Loukotkové věrně zachovává nejen složitosti formy, slovní hříčky, dvojsmysly, ale hlavně lehkost a svižnost verše, takže můžeme i my, staré francouzštiny neznalí, ocenit umění velkého básníka i jeho znalost života:

"Poznal jsem na své krušné puti,
že v zoufalství a beznaději,
bolestí když se srdce rmoutí,
víčka se v hořkém pláči chvějí,
že prací člověk bezpečněji
zaostří mysl k nové síle
a život víc dá ve svém ději
než školy textem v řeckém díle." (str. 10)

Odkazy jinam: ukázky z díla, životopis v Literárním doupěti, Životopisy online.

"Zde testament viz dokonaný,
psal chudák Villon holohlavý
Jak uslyšíš, že zvoní hrany,
pojď s ním, až do hrobu ho vpraví;
nachovými buď oděn hávy:
skonal v něm lásky trpitel;
odpřísáh si to na pohlaví.
tak z toho světa odcházel.
..." (str. 159)