Chrétien de Troyes: Erec et Enide (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Erec et Enide Jako první z klasických rytířských románů, spojených s artušovskými legendami, jsem vybral Erec a Enide. Chrétien de Troyes legendárního krále obohatil o dobový rytířský vzhled (keltský vládce a jeho družina docela jistě nevypadali jako středověcí rytíři ve zbroji) a kurtoazní tematiku. Vysoká dvorská etiketa, úcta a láska k dámě, čestné souboje, toho jsou jeho knihy plné.

Erec a Enide začíná popisem lovu na bílého jelena, a zvyklostí, které jsou s tím spojené – totiž ten, kdo jelena zabije, si musí vyžádat polibek od nejkrásnější dámy dvora. Do lesa se s lovci a králem vypraví i královna, doprovázená Erecem. Při odpočinku na mýtině spatří, jak kolem projíždí cizí rytíř v černém, doprovázený mladou dámou a trpaslíkem s bičem. Královna vyšle dívku ze svého doprovodu, aby se zeptala, co je zač. Trpaslík ji ale hrubě odbyde a udeří. Erec pochopitelně vyrazí zjednat pořádek, skončí ale s obličejem rozseknutým bičem a rytíř i s doprovodem mizí v dáli. To si Erec nemůže nechat líbit, přísahá pomstu a vyráží ho pronásledovat.

Po nějaké době dorazí do města, od zchudlého šlechtice si půjčí zbroj a nejkrásnější dívku ve městě, v turnaji zvítězí, rytíře vyšle žádat o odpuštění a sám se vrací jako vítěz, i se svou budoucí paní.

To je zhruba děj první čtvrtiny románu, dál jsem už nečetl, protože přece jen, literatura je to dobová a přímočará. Charaktery černobílé a dějové obraty pohádkové – jsou tam připravené zkoušky, dary padají z nebes, celý svět je takový… mytologický. (Přemýšlím, jestli de Troyes patřil do knihovny Dona Quijota.)

Samozřejmě jednoduché se to nejspíš jeví i kvůli překladu; v originále je román totiž veršovaný, zatímco anglický překlad, který jsem měl k dispozici, je v próze. Jak působí ve své původní podobě mi zprostředkoval Jiří Pelán v knize Kapitoly z francouzské, italské a české literatury, kde na straně 36 cituje:

Cers chaciez qui de soif alainne
Ne desirre tant la fontainne,
N’esperviers ne vient a reclain
Si volantiers quant il a fain,
Que plus volantiers n’i venissent
Einçois que il s’antre tenissent.

a především překládá:

Jelen, jenž hyne žízní štvance,
netouží tolik po studánce,
a ani jestřáb hladový
nespěchá tolik k pánovi,
jak spěšně k sobě oni letí,
aby si padli do objetí.

To dodává úplně jiný dojem, že?

Každopádně mně přečtená část jako ukázka rytířských románů stačila a pokračoval jsem raději Lancelotem, který je v artušovské tradici poněkud známější. (Nedopsaného Percevala se svatým grálem jsem bohužel nenašel – ten by se mi, kvůli návaznosti u Eschenbacha, hodil více.)

Odkazy:

Chrétien de Troyes: Erec et Enide

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv